Nuda v Brně? Dobré biják!

Film divadelního režiséra Vladimíra Morávka je stejně jako upoutávka jednoduchý, odehrávající se během jediného dne a noci v Brně, černobílý, něco mezi Kaurismäkim a Formanem, možná taky trochu Passer nebo Gedeon, nebo třeba Jarmusch, občas mi to připomnělo i něco z Feničova Džusového románu, pak zase Slámu a Divoké včely… Prostě film v dokumentární stylu s absurdními scénkami ze života. Výborně zahraný. Kromě Lišky a Donutila skoro samé neznámé tváře. Ale jsou pravdiví a překvapiví, žádný stereotyp. Jan Budař, Kateřina Holánová, Martin Pechlát, Filip Rajmont... Ještě o nich určitě uslyšíme.
Zmiňuji se o tom i proto, že nedávno jsem v rádiu slyšel rozhovor s jedním českým úspěšným filmovým režisérem, který na otázku, proč jsou do domácích filmů obsazováni stále titíž herci, odpověděl, že tu nejsou lepší. Kdepak, Nuda v Brně dokazuje opak. Dobrých herců je v českých divadlech, menších i větších, pražských i oblastních, celkem dost. Stačí se dívat, odhalit jejich typ talentu, vycítit možnosti a dobře je obsadit. Vladimíru Morávkovi se to povedlo. A koneckonců nemusí jít ani o herce, herecky nadané typy lze najít okolo sebe. Forman to před čtyřiceti lety dokázal, možná by se podobní herci jako byl Jan Vostrčil (otec v Černém Petrovi), Josef Šebánek nebo Milada Ježková (otec a matka v Láskách jedné plavovlásky) našli i teď.
Na Morávkově filmu se mi líbí i to, že je to překvapení. Že jde Hřebejkovo Pupendo do kin, to jsme všichni díky silnému promo věděli stejně, jako že Svěrák točil Tmavomodrý svět. Ale Nuda v Brně? Co to vlastně je? K filmu je možné přistoupit s jasnou hlavou a bez přehnaného očekávání, a to je vždycky pro zážitek i objektivní posouzení nejlepší.
Mimochodem je tu taky jedna z nejnevinnějších a nejvtipnějších sexuálních scén, jakou jsem v posledních letech v českém filmu viděl. Standa v ní defloruje i debutuje. On ten film taky vznikl podle povídky Pavla Beďury nazvané Standa debutuje.