Jak se pozná genialita?
Geniální dílo, výkon, se prý pozná podle detailu. Na tenhle bonmot jsem si vzpomněl před pár dny v Činoherním klubu, když jsem tam byl na představení Maska a tvář italského dramatika Luigi Chiarelliho (1880-1947). Hra je to docela veselá, pojednává o moralistně založeném hraběti, který je konfrontován s nevěrou své ženy. Když její zálet odhalí, chce ji zabít, ale netroufá si, do situace se zaplete, aby z ní vyšel očištěn teprve po poznání, že lepší je být směšným než trapným a nešťastným.
V představení hraje Petr Nárožný (bankéř), Ondřej Vetchý (hrabě), Ivana Chýlková (manželka pana hraběte), Jaromír Dulava (manželčin milenec) a další. Záměrně jmenuji tyto hlavní postavy a jejich představitele: právě ti zahráli skvěle, v některých okamžicích skoro geniálně. A poznalo se to právě podle detailů.
Kupříkladu bankéř Petr Nárožný, který neustále velkoryse zavírá oči před tím, že jeho mladá žena je mu nevěrná. Nárožnému stačí maličkosti: způsob, jakým sbírá smítka a vlasy ze svého oděvu, jak lehce nakloní hlavu a usměje se trpným úsměvem člověka, který zná pravdu života, nebo když pronese vytónované, hluboké „Ano…“ . Diváci v takových chvílích cítí, že tohle je umění podpořené silou osobnosti a zkušeností. Stejně tak Ivana Chýlková a Jaromír Dulava, tihle dva výškaři českého divadla (on má skoro dva metry, ona sto osmdesát): Dulavovi stačí jemná komická grimasa, Chýlkové shovívavé, ryze ženské pousmání. Jsou suverénní, samozřejmí. Ondřej Vetchý si v sobě stále nechává cosi z mladické naivity, ale zrovna tak už projevuje vyzrálost středního věku, která vynikla v jeho postavě v Tmavomodrém světě. Mimochodem: i v tomhle představení, stejně jako ve filmu, vypadal Vetchý jako ryzí elegán 30. let - s krátkými vlasy, na nose dnes už poněkud de mode brejličky.
Měl jsem z toho představení radost i proto, že v kombinaci šedesátníka Nárožného a čtyřicátníků Vetchého, Chýlkové atd. se spojily dvě herecké generace. Často dneska žehráme, že tu chybí herci formátu Menšíka, Hrušínského, Medřické atd. Ano, film dává hercům mnohem méně příležitostí, kultura nemá tak vysoké ambice jako třeba v 60. letech. Ale přesto je tu plno jednotlivců, výkonů, představení, filmů, které ukazují, že potenciál je přítomen. Stačí ho jen objevit a využít.
