Postskriptum k radioaktivnímu Černobylu
K havárii v černobylské jaderné elektrárně došlo před dvaceti lety, přesně 26.dubna 1986 v 1 hodinu a 23 minut. V tištěném Reflexu, jenž vychází tento týden, jsem zaznamenal dosud nepublikované zážitky našich cyklistů i novinářů z Kyjeva, vzdáleného asi 90 kilometrů od Černobylu. Desátý den po té hrůzné události tam startoval Závod míru a komunistický režim u nás se tvářil, že zvýšená radioaktivita není zdraví nebezpečná.
V bloku mi takříkajíc zůstalo ještě pár historek, a bylo by škoda nechat si je pro sebe. Nejdříve jedna o tom, že humor nikdy nemůže škodit. Vypráví Petr Kocek, někdejší cyklistický reprezentant a v Kyjevě sportovní novinář: „Závodníci, jejich doprovod i novináři, jsme se už nemohli dočkat, až odletíme z ochromeného a vyděšeného města, odkud jeho obyvatelé prchali, jak se jen dalo. My tam ale museli tvrdnout, byť jsme z hotelu vycházeli jen na závod a honem se pak někde schovávali pod střechou. Náladu jsme si zvedali různými legráckami, a tu nejlepší vymyslel Tonda Bartoníček, asistent našeho trenéra. Když koupil v hotelové prodejně Berjozka za ušetřené valuty japonský tranzistorák, potkal s ním ve vestibulu Poláky a bez mrknutí oka jim oznámil, že rádio je dárek od organizátorů. To máme jako bolestné za nenadálé trable, vyzvedněte si ho na pokoji číslo XY, tvrdil suverénně. Na onom pokoji však bydlel masér našeho týmu Karol Menschy, jenž dlouho do noci otevíral nejdříve Polákům. Ti si však žert nenechali pro sebe, takže posléze na dveře ťukali cyklisté Mongolska, po nich Kubánci a nakonec Bulhaři. Karol nejdříve láteřil, ale pak se jen smál.“ Méně zábavné jsou pak příhody těch, kteří se cestě do Kyjeva vyhnuli. Brněnský cyklista Vladimír Kozárek šikovně fingoval nemoc, ale vedení svazu cyklisticky mu to neodpustilo. Proto celou následující sezónu nezávodil na Západě, kde mohl přijít k valutám, ale jen v Polsku či NDR. A když měl za rok podle výsledků v přípravě šanci startovat v Závodě míru, vedení týmu údajně řeklo: „Vloni soudruh Kozárek touhle dobou onemocněl, takže asi onemocní opět, tudíž nominován nebude!“
Pokud je známo, pouze tři novináři se vymluvili z účasti v radioaktivním Kyjevě. Jediný Karel Polanský ze Svobodného slova „onemocněl“ s tichým souhlasem odvážného vedení redakce. Ke konvoji Závodu míru se připojil až v Polsku. „Tady se ke mně kolegové hned vrhali. ‚Pojď, chlapče, blíže, ať ti můžeme dát polibky smrti!‘ volali, ale to už byli klidnější a vysmátí,“ vzpomíná. Dva redaktoři týdeníku Stadión, František Kreuz a Jiří Pekárek, našli výmluvu v náhlém návalu práce, a tak se v pelotonu objevili až na území NDR. Měli z toho pak trochu problémy v redakci a taky prý kolegové, co si závod užili pěkně od začátku, na ně pohlíželi všelijak.
Závěrem trochu vážných údajů. V Černobylu nenastal výbuch jako při explozi jaderné bomby. Odehrály se tu dva „klasické“ výbuchy: za první může přetlak v uzavřeném prostoru a za druhý (po hodině a půl) rozžhavený grafit a vodík. Příčina: selhání lidského faktoru. Proto byly u později stavěných jaderných elektráren všechny důležité systémy zdvojené i ztrojené.
Bezprostředně po havárii zahynulo na místě 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na zranění při výbuších. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo havárií postiženo 1,5 miliónu obyvatel včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 miliónu lidí na zamořeném území a asi 3,5 miliónu osob v oblastech se zamořenou půdou.
