Trapná a zbytečná kniha o Zátopkovi

Jmenuje se Běhat a napsal ji francouzský spisovatel Jean Echenoz. Dana Zátopková, manželka největšího českého atleta všech dob, odmítla účast na jejím křtu, když prohlásila, že „je to škvár, který nemá hodnotu dokumentační, literární, metodickou a ani zábavnou.“
Takto tvrdý odsudek od rozumné a soudné paní Dany přímo volal po přečtení knihy, kterou v češtině vydala Mladá fronta a.s. A hned musím říci, že její výrok je pravdivý.
Útlá knížka (má necelých sto stránek malého formátu) si říká román, ale románem není. Je to jakýsi shluk obrazů a autorových představ o příběhu slavného atleta a době, v níž žil. Nahozený však příliš avantgardním a rozmáchlým štětcem, který až neuvěřitelně ignoruje fakta.

Neuvěřitelně, či spíš nepochopitelně. A přitom literárně je to nanejvýš špatný stostránkový fejeton. Píše se tu třeba o těžbě uranu na Jáchymovsku. Tomu se nasmějete: Jáchymov je ložisko těžené pod širým nebem. (...) Radioaktivní částice všude roznáší vítr, kontaminovaná voda uniká do podzemních zdrojů a potoků, zamořuje, faunu, flóru, lidi (...) Emil tlačí a tahá vozíky s rudou, jak je potřeba. A to po šest let, za nichž, nevím jakým trikem, se mu třikrát podaří v přestrojení navštívit Danu, která má přikázané místo pobytu v Praze.

To je hned několik z mnoha desítek naprostých nesmyslů. Mají to být zřejmě symboly. Text je totiž jakýmsi komentářovým a metaforickým pohledem autora (roč. 1947) na život v totalitním Československu.
Ale proč je tak prvoplánově, tendenčně a nevěrohodně zkreslující? A proč si vybral Zátopka jako nosiče děje? A proč je tenhle běžec popisován jako úžasný rekordman a zároveň jako podivný trouba, který jezdil do světa v tlustém kulichu? A je tu další věta, která stojí za ocitování: A potom si, ač má hlavu holou, pořídí nylonový kartáč na vlasy, v kraji československém nepoznaný kousek. Nejspíš bude pro Danu, protože koupí i voňavé mandlové mýdlo a rtěnku Rouge Baier. Poté měl asi francouzský čtenář usoudit: v tom východním bloku žili lidi na stromech a určitě ani nevěděli, jak se jí příborem.


Příznačné je, že překladatelka Jovanka Šotolová považovala při „hrůznosti“ textu za nutné napsat doslov, aby dílo vysvětlila.
V něm mj. uvedla: Přestože je Echenoz známý svou posedlostí detaily a pověstný neobyčejným úsilím, jaké věnuje dokumentární přípravě svých knih, nejel si pro informace tentokrát do Čech, nesháněl Zátopkovy kolegy či pamětníky. Román napsal na základě podrobného studia sportovních stránek dobových novin. Kniha tak získává postmoderní rozměr – stojí na nedokonalých poznatcích někdejších novinářů.

Postmoderní rozměr... Vždycky, jakmile tohle zazní, jde většinou o průšvih. Chce se zvolat „Heuréka!“ Kdyby existovala anketa o nejzbytečnější a nejtrapnější knihu roku, Echenozovo Běhat by bylo naprosto jasně první v cíli.

---

Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ