Důstojná smrt ministra Dostála
Taky se vám nechce umřít? A nevíte, jak by jste reagovali, po zjištění, že vaše dny jsou sečteny, a jakákoliv další léčba může být jen prodloužením vašich dnů? V dokumentu Bílá labuť Pavla Dostála, který odvysílala Česká televize v pondělí, den po úmrtí Pavla Dostála (a znovu jej bude ve čtvrtek opakovat), byl ukázán odchod člověka (a odmysleme si, že ministra, protože v tuto chvíli veškeré lidské statky přestávají měřit, vážit, mít hodnotu) jako důstojný, a to ve všech ohledech.
Nejen způsobem, jak Pavel Dostál na svoji nemoc reagoval, jak se stavěl ke světu, k okolí, ale i tím, jak na něj okolí reagovalo - se zostřenou pozorností, kterou si každý odchod člověka z tohoto světa zasluhuje.
Lékařka onkologického centra v Brně sdělovacím prostředkům řekla velice podstatnou informaci: U pana Dostála byli neustále jeho blízcí, a to i v noci. Kolik lidí z vašeho okolí může říci, že byli se svými blízkými při jejich odchodu ze světa nepřetržitě, i v posledních minutách? Že je jejich smrt nepřekvapila v poklidu domova či v pracovním shonu telegramem nebo telefonátem z nemocnice? Snadno by se dalo říci, že péče o ministra je něco jiného než péče o obyčejného občana, ale bylo by to nespravedlivé. Prostě se jen znovu učíme, že smrt není dobré odsouvat za zdi nemocnic, tvářit se, že není. Znovu se učíme vyprovázet své blízké, ať už doma, či v nemocničních pokojích, snažíme se dopřát jim lidsky důstojný odchod, který je obohacující pro všechny. Protože, co se dá dělat, příchod na svět i odchod z tohoto světa k životu patří. A nejen provázet, ale umět se postavit smrti jako člověk tak, jak to ukázal v dokumentu Pavel Dostál, se sarkasmem, s nadhledem, někdy nostalgií, ale nikdy ne nedůstojně, taková reakce je hodna silného člověka. A není třeba říkat si, že nás se podobná situace netýká.
Dokument, jako je Bílá labuť, by měl být vysílán častěji. Vůbec, měly by se točit podobné dokumenty, abychom si zvykli, jak s blízkými odcházejícími zacházet, jak s nimi trávit poslední čas, abychom jej nepromrhali, neprošvihli neodkladnou prací, zatímco být a sdílet je to nejdůležitější, co můžeme dělat. Abychom si neustále uvědomovali, že sami odejít můžeme kdykoliv. Osoba Pavla Dostála mě v životě minula, ale před statečností, s jakou odešel z tohoto světa, smekám... Tak nějak bych to jednou chtěla zvládnout taky.
