Peškova hudba je tu pro vás!

Náš rozhovor se na chvíli zastavil u Mozarta, o němž Pešek řekl, že mu nad ním zůstává rozum stát. Ptám se proč?

„V jeho době se hudba nebrala jako umění, vznikala účelově, sloužila zábavě a zcela logicky uplatňovala určitá klišé, s nimiž Mozart zdařile nakládal. Ale pak jsou tam okamžiky, kdy udělá modulaci a jako by hodil temný šlajer na tu veselou, bezstarostnou náladu, jako by tam vstoupila jiná dimenze. Rázem jste v transcendentním světě. V tom je Mozart naprostý mistr. Mimo to má věci, které jsou tak teskně citové, jako je finále z Figarovy svatby, kde si člověk opravdu říká, že nic krásnějšího se nedá napsat. Osobně je mi líto, že nedělám operu, protože tam jsou jeho nejkrásnější melodické nápady. Tam nejsou žádné podvody, kde by se nedostatek nápadů zastíral opulentní orchestrální barvou, to je čistá melodická linka, pod níž je tolik romantického citu, až to dojímá. Normálně se říká, že romantismus začal až s Beethovenem, ale v Mozartovi je to už taky. Je to tím úžasnější, že on psal ve spěchu a měl jiné zájmy.“

Zmiňované finále Figarovy svatby v jednom z pěvecky nejluxusnějších provedení, které znám, najdete ZDE.

Na jiném místě Peškovi cituji Dagmar Peckovou, jež byla po smrti své matky šokovaná, jak hluboce a pravdivě je v Mahlerových písních, které nahrávala, obsažena konečnost. A Pešek k tomu podotýká:

„Spíš si myslím, že mladí lidé v určitém okamžiku nutně prodělají okamžik, kdy se jim otevře komnata, kterou dosud neznali. To byl asi i případ Dáši, mladé ženy, jež poprvé nahlédla majestát smrti. Ale Mahler není jen o smrti, spíš nám chce říct, že smrt je přestupní stanicí k něčemu vyššímu. Mahler je o ryzím duchovnu, které nepřichází po smrti, ale je s námi přítomno souběžně celou dobu. Jen mu z lenosti nebo rozptýlenosti nevěnujeme dost pozornosti. Odumřely nám ty správné receptory. Jako by lidi pěti smyslů zapomněli na svůj šestý smysl, jakousi připravenost pro koexistenci s jinými vesmíry.“

Zde je, přátelé, krásná Píseň o mrtvých dětech:

Filmem, který Peška zřejmě nadobro nasměroval do říše hudby, byl americký snímek Rhapsody In Blue, který dirigent viděl jako kluk za války v dejvickém kině Svornost. Jak mi prozradil, z biografu vyšel jako úplně jiný člověk. Připomeňme z filmu titulní Gershwinovu melodii:

Nakonec se Libora Peška zeptám, jestli existuje dokonalé dílo. A on odpovídá:

„Samozřejmě. Teď se mi vybaví například Brahmsova třetí symfonie, kterou ke stáru nahrál Karajan, anebo Wagnerův Tristan a Isolda v nastudovaní Carlose Kleibera. To ani nedutám.“

Bohužel, tahle konkrétní díla jsem nenašel, ale vidět v akci dva dirigenty, kteří podle Peška tvořili kánon hudební kultury 20. století, je určitě zážitek:

Celý rozhovor s Liborem Peškem najdete v X (Reflex interview) IV, které vychází 3. listopadu 2007.