Causa Jaroslav Foglar - Bumerang Reflexu č. 27

Dalo by se napsat: to tu ještě nebylo! Vskutku mimořádný ohlas mezi čtenáři vzbudila causa Petra Blahuše o Jaroslavu Foglarovi (Reflex 24/02), který by se 6. července dožil pětadevadesáti let. "Z dostupných materiálů jasně vyplývá, že spisovatel podepsal vázací akt a působil jako agent s krycím jménem Šípek. Zároveň ale tento případ ukazuje, proč docházelo k takovým lidským selháním a jak je pro nás dodnes těžké se s těmito tabuizovanými tématy vyrovnat," píše autor v úvodu. Dnešní Bumerang otevíráme texty znalců Foglarova životopisu Václava Noska - Windyho a Miloše Zapletala. Pro plné znění Noskovy reakce klikněte sem. Odpověď Petra Blahuše najdete zde. V příštím čísle budeme pokračovat publikováním výňatků z dalších dopisů.

Již v úvodu se pan Blahuš zmiňuje o tom, že před šestnácti měsíci byl soudně projednáván spor o dědictví Jaroslava Foglara a že "v rámci této causy se na veřejnosti poprvé mluvilo o údajné Foglarově dlouholeté spolupráci s komunistickou StB". Je třeba poznamenat, že soud se tímto tématem vůbec nezabýval. Ti, kdo vypustili tuto záměrně upravenou informaci na jimi svolané tiskové konferenci, byli Jaroslav Hanzel společně se spisovatelovým synovcem Petrem Foglarem. Byl to účelový tah těsně před soudním projednáváním dědictví. Již tehdy se pan Blahuš postavil na jejich stranu a připojil se pomocí internetového magazínu Pauza článkem Byl skautský idol Jaroslav Foglar agentem StB?, kde však odvážně psal pod jiným, dokonce ženským jménem. Pan Blahuš to uvádí tak, že se tehdy jednalo o pouhé podezření nepodložené žádným důkazem, ale že dnes je situace zcela jiná a že se podezření změnilo v jistotu - přesto nic nového neuvádí a opět chybí jakýkoliv přímý důkaz o aktivní spolupráci Foglara s StB. Ve složce je totiž jen několik práskačských dopisů jedinců upozorňujících na Foglarovu "podivnou činnost" v oddíle, který vede. Tyto dokumenty naopak svědčí ve Foglarův prospěch. V podstatě celá bublina páně Blahuše je pouze o tom, že existuje výpis z registru svazků, který dokládá, že J. Foglar byl registrován jako agent pod krycím jménem Šípek, a to pouze od 31. 10. 1955 do 17. 4. 1956...

I ZA VÁLKY VEDL ČESKÉ KLUKY

K mnohému z dnes napadaných souvislostí se Foglar podrobně vyjádřil sám, hlavně ke své "spolupráci" s Kuratoriem a později s StB, již ve svém životopisu Život v poklusu, který vycházel na pokračování 1988/1990 ve dvou časopisech a poté dvakrát knižně. Mnohé se dá vyčíst i z materiálů, které se dostaly na veřejnost, byť byly původně určeny jen pro několik desítek chlapců v oddíle. Jaroslav Foglar vedl skautský oddíl do zákazu Junáka nacisty na podzim 1940. Po likvidaci skautingu byly pro řadu skautských oddílů záchranou Čtenářské kluby Mladého hlasatele, které Foglar řídil. Když však po půlroce byl zlikvidován i Mladý hlasatel, hledal Foglar zoufale cestu, jak si udržet kontakt s oddíly či kluby. Naskytla se možnost zaregistrovat svůj oddíl v dorostu Klubu českých turistů a také publikovat ve Zpravodaji KČT. Když pak začal vycházet časopis Správný kluk, vydávaný Kuratoriem, byl požádán, aby jako externí spolupracovník vedl čtenářské kroužky - obdobu Hlasatelských klubů. Foglar nabídku přijal a kroužky vedl až neuvěřitelně odvážně v duchu bývalých klubů. Také zde působily nejen bývalé kluby Mladého hlasatele, ale i bývalé skautské oddíly. V obou časopisech se Foglar věnoval jen a jen české mládeži. Dokladem Foglarovy statečnosti za války je jeho reakce na zásahy do jeho práce ve Správném klukovi, které naštěstí pro něho skončily po půlroce "jen" vyhazovem. Byl kritizován za to, že vede mládež v předválečném, a nikoliv profašistickém duchu, a měl ještě tu drzost, že chtěl, aby mu otiskli jeho protestní článek proti zásahům pověřenců Kuratoria do činnosti jím vedených kroužků - a vysloužil si návrh na trestní stíhání. Dostal zákaz vůbec do redakce vstoupit a vzít si své věci - taková to byla kolaborace!

RISKOVAL DEN CO DEN

Je možno doložit i texty jeho přednášek pro činovníky Klubu českých turistů - které jsou vlastenecké a plně charakterizují jeho vztah k přirozenému vůdcovství mládeže. Jen malá ukázka z přednášky z válečného roku 1944 pro KČT: "... hrát fotbal za nejslavnější klub, chovat králíky, sbírat známky, dumat nad šachovnicí, účinkovat u ochotníků - jak jsou tyto záliby směšné - při své ceně! -, neužitečné, mdlé a nevzrušující proti tomu našemu nejkrásnějšímu koníčku - vést k zdárnému životu naše české chlapce, formovat je, tvořit z nich muže s velkým M, to je muže čestné, statečné a silné!" Foglar prostě musel být ve styku se svými čtenáři. Musel pro ně psát, vymýšlet pro ně hry, dávat jim návody na činnost a jejich vtažením do světa klubů či kroužků či skupin, ať se jim říkalo jakkoliv, jim zmírnit útrapy války - útrapy světa dospělých. V jeho "protektorátních" textech nenaleznete žádné poklonkování, žádný obdiv k vládcům protektorátu Čechy a Morava, zato jsou zde opět jen a jen ryzí základy výchovy dětí - svět kamarádství, čestnosti a činorodosti. Po jeho vyhazovu ze Správného kluka kroužky zanikly, prostě to kluky bez Foglara nebavilo. Přesto svůj ilegální skautský oddíl vedl Foglar po celou válku, a dokonce s ním jezdil na zakázané tábory. Jak řekl spisovatel Miloš Zapletal, " riskoval tím po pět let den co den, v tomhle se projevil jako nesmírně statečný. Odvaha a strach mají různé formy a dimenze."

StB JE MNĚ V PATÁCH

V jednom materiálu zveřejněném pro chlapce v oddíle v normalizačním roce 1973 vzpomíná Foglar na padesátá léta takto: "... ještě něco mne svíralo v tu dobu - a také těžce... Jsou to úděsné starosti a strachy, co bude se mnou i s oddílem. Státní bezpečnost je mně v patách a chce mne obvinit, že v oddíle pěstujeme skauting, za což byly tehdy hrozné tresty. Budu zatčen? Jak bych v tom vězení ta děsná léta vydržel, odloučen od všeho - od slunce, od života. A co by bylo s mou maminkou? A co s oddílem? Tomu i tak už teď hrozí úřední rozpuštění, pořád jsme kýmsi tajně pozorováni, střeženi, někteří chlapci jsou vyslýcháni, co prý v oddíle děláme, atd. Jak by mne práce v oddíle těšila... kdyby nebylo těch drtivých starostí a děsu! Za dobrou bezplatnou práci pro naši mládež, tedy pro republiku, prožívat ještě takový neklid! Řadu let pak strach trval - ty roky neklidu a nejistot nemůže nic nahradit."

DIREKT SVAZÁKŮM

V roce 1956 se Foglar zoufale bránil a bojoval za sebe i svůj oddíl, bez něhož si neuměl život představit. Napsal dopis ústřednímu výboru Československého svazu mládeže, otevřeně hodnotil svoji dosavadní práci a - přestože byla padesátá léta, panoval strach, a on ho opravdu měl, tak jako mnozí v tehdejší společnosti - nebál se v dopise neuvěřitelně kritizovat: "Myslím, že by se sotva našel v republice nějaký pionýrský oddíl, který by mohl s námi v práci soutěžit. V ČSM jsou proti mně popuzeni vědomím, že zatím co já jedinou stránkou v časopisu jednou týdně zdárně řídil tisíce malých dětských kolektivů, dnes oni ani s obrovským aparátem pracovníků (zčásti dokonce placených) nedovedou zájem mládeže podchytit. Pionýrské oddíly ve své obrovské většině jen živoří, jsou bez zajímavé činnosti, v nedělích zahálejí úplně. Knihy a časopisy, které jsou dnes pro školní mládež vydávány, ponechávají ji z valné části chladnou a nevšímavou.... Toto své tvrzení nepíši z uraženecké nálady po osm let odstaveného a zastrašovaného pracovníka - dobrovolníka a umlčeného autora a redaktora." Jedenáctistránkový materiál podepsal Foglar 26. 5. 1956 (tedy v době údajné spolupráce s StB) - pane Blahuši -, psal a směroval do jámy lvové tyto věty člověk malý, osobně nijak statečný?

JE PODPIS ZLOČIN?

Na řadě nepravdivých informací je vidět, jak pan Blahuš pracuje s podkladovými materiály. Z textu je jasně cítit, jak zachází s informacemi jiných - použije jen to, co se mu do kompozice podle záměru směřujícího k jeho "pravdě" hodí. Vkládá své účelové a s tématem nesouvisející věty. V jedné pasáži však správně cituje spisovatele Miloše Zapletala, který mu poskytl mimo jiné zcela logický výklad: "Užitečné agenty by si estébáci jistě drželi dlouhá léta." Na tu úvahu opravdu stačí "selský rozum", ale jak je vidět, tak pana Blahuše to nepřesvědčilo, pokračuje ve svém článku s jasným cílem - zostudit člověka jen proto, že pod velkým tlakem kdysi "podepsal". Jenže pak již Foglar nic špatného neučinil, nikoho neprásknul. Jeho jediným "zločinem" je tedy podpis na vázací listině - a ten sám o sobě nikomu neublížil ani v nejmenším, jen po mnoha letech jemu samému. Po několika měsících StB Foglara "odložila" pro jeho nepoužitelnost. Ten podpis lze opravdu považovat za "tak těžké lidské selhání", nebo za zbabělost? Pokud zde bylo něco chorobného, pak to byla až chorobná touha vést dospívající mládež ke smysluplnému slušnému životu. Této touze Foglar byl ochoten obětovat snad opravdu vše.

FOGLAR NESELHAL

Shrňme alespoň některé další argumenty, které jsou v "cause" k dispozici. Foglar ve svých vzpomínkách píše: " Nic podstatného jsem jim neřekl," a popisuje, jak ho estébáci psychicky trýznili. Jiří Navrátil, bývalý člen oddílu a po celá padesátá léta vězeň v jáchymovském pekle, tvrdí: "Nevím o nikom, koho by Foglar udal." A dodává, že to neví ani z výslechů StB, ani z doby věznění, ani po návratu z vězení. Mgr. Jan Frolík, ředitel odboru archívní a spisové služby ministerstva vnitra, sdělil, že " Foglarův spis byl skartován v roce 1983. Šlo tedy z hlediska StB o materiál bez perspektivy budoucího využití." To jasně znamená, že ve spisu nebylo nic, co by estébáci mohli použít proti Foglarovi nebo komukoli jinému!

VÁCLAV NOSEK - WINDY, NERATOVICE





V článku jsou opakovaně citována moje slova. Byl bych rád, kdybyste otiskli moje stanovisko: Jméno Jaroslav Foglar je v tzv. Cibulkových seznamech. Očekával jsem, že Petr Blahuš objevil hodnověrné důkazy o tom, jak Foglar na někoho donášel. Nezískal však nic jiného než výpis z registru svazků, kde ani není Foglarův podpis. Autor článku je mladý člověk a nemá nejmenší představu o tom, jaká atmosféra byla v Československu v padesátých letech. Komunistická strana tehdy rozpoutala krvavý teror, tajná policie zatýkala a mučila nevinné lidi a komunističtí zločinci v talárech odsuzovali politické protivníky na smrt. Tehdy mohl člověk pro jediné zmizet na deset let v uranových dolech - a často nemusel říct vůbec nic a stal se obětí totalitního režimu. Nijak mne proto nepřekvapuje, že v té době leckdo podlehl a podepsal spolupráci s StB. Ale sám úpis ďáblovi neznamená, že ten člověk ďáblům skutečně pomáhal v jejich pekelném díle. Někteří "agenti" jen zoufale kličkovali, snažili se nikomu neuškodit, jiní dokonce otevřeně varovali ty, na které měli donášet. Snažil jsem se Petra Blahuše přesvědčit, že obecným obviněním "z práskačství" bez důkazů ničemu dobrému neprospěje. Jeho článek však vyšel a dokazuje, že Petr Cibulka svým seznamem prospěl především estébákům - odpoutal od nich pozornost a i dnes jim pomáhá rozkládat demokratickou společnost. Hněv krátkozraké české veřejnosti se obrátil nikoli proti strůjcům a vykonavatelům zločinů, ale proti jejich obětem. Podle mého odhadu je v Cibulkových seznamech nejméně 80 procent obětí komunistického režimu, lidí vydíraných, zastrašených, zlomených. Jen menšina představuje skutečné udavače. A tyto dvě kategorie nelze odlišit! Blahuš nepředkládá jediný důkaz o Foglarově vině, a přesto vyvolává dojem, že byl Foglar zbabělý udavač. Estébáci se mohou spokojeně usmívat, stále nacházejí ochotné spolupracovníky, kteří jim ve své neznalosti, naivitě nebo ve snaze se "zviditelnit" čtenářsky zajímavým trhákem pomáhají i dvanáct let po pádu komunistické diktatury zasévat mezi lidi nedůvěru a společnost tak rozkládat.

MILOŠ ZAPLETAL, LIBEREC