Příliš dobrý šarlatán? [RX Diskuse]

"Nemohla jsem přestat, složila bych se. Je to strašný nápor na psychiku," omlouvá Králová kouření. "Doktorům říkám, že jsem to hodně omezila." Od té doby, co ví, že má rakovinu, kouří deset denně. Taky pije červené víno. Trypsin, který předtím kupovala na předpis od Jurkoviče či obvoďačky v lékárně, nyní kupuje v Rusku přes ukrajinskou uklízečku. "V jedné pražské lékárně nám ho prodávali i bez předpisu," říká Králová. "Věděli, že jsme od Jurkoviče." Trypsin jí tajně ve své ordinaci píchá známá doktorka. "Když tam někdo přijde, vždycky ho schovává někam pod stůl." Na běžná onkologická vyšetření, hrazená ze zdravotního pojištění, dochází v Praze. Za trypsin a chymotrypsin měsíčně utratí zhruba 2000 korun. Další peníze stojí cesta do Zamarovců za Jurkovičem. Další peníze léčba. I když: "Mnohdy si nechce nic vzít. Dala jsem mu aspoň obraz," říká o slovenském doktorovi. Romaně Králové je čtyřicet sedm let a stále vypadá krásně. Rakovinu má dva roky.

NEVIDITELNÁ SMRT

"Dozvěděla jsem se to úplně náhodou," vzpomíná Králová. "Měla jsem cystu a chtěla jsem ji vyndat, abych byla hezká. Měli ji vysát, ale nešlo to. Za dva týdny mi řekli, že mi vezmou celé prso. Pak mě chtěli poslat na chemoterapii, ale to jsem odmítla. Ze zásady se jí bojím." Při

chemoterapii vás prolévají tekutinou. Kromě jiných nežádoucích vedlejších účinků, jako jsou tvorba dalších zhoubných nádorů, nevolnost či snížení imunity, vypadají většině pacientů vlasy. Králové dali dvacetiprocentní šanci úspěšnosti. "Ten roztok má stejně oranžovou barvu jako váš notýsek," usměje se malířka při vzpomínce na čtyři měsíce chemoterapie.
Desky mého francouzského notýsku Rhodia září jasně oranžovou barvou. Nevydržíte se na něj dívat déle než pár minut. Pak ho musíte otevřít a začít pracovat.
Na chemoterapii nakonec poslal Královou sám Jurkovič. Přišla za ním příliš pozdě. "Jenže mi nezabrala," říká Králová. Naopak. "Zvětšovalo se to o centimetr měsíčně. Bylo mi šíleně blbě. Pozvracela jsem se hned před nemocnicí. Nemohla jsem malovat. Nemohla jsem dělat vůbec nic."
Co vás napadne, když sedíte naproti někomu s rakovinou, je, jestli nosí paruku.
"Je to paruka," usměje se Králová. "Ale už mi to dorůstá. Při chemoterapii vám vypadají úplně všechny chloupky na těle. Měla jsem vlasy do pasu, jenže pak se objevily lysiny. Sama jsem se oholila." Další kentka.

BEZNADĚJ

V ateliéru Romany Králové, absolventky AVU, je spousta obrazů. Malé, velké, veselé, ponuré. A jeden zcela beznadějný. Žlutavá oválná hlava se zavřenýma očima, z nichž vnímáte jen tmavý oblouk řas horních víček. To vše na vybledlém zelenomodrém pozadí s barevnými šmouhami. Velmi morbidní. Jmenuje se Naděje.
"Je z období absolutní beznaděje," říká o něm Králová. "Myslím, že je dobrý. Víte, říkají, že rakovina nebolí. Ale není to pravda. Když roste, trhá vás zevnitř. Je jako vetřelec."
Pak se Králová dozvěděla o Kamilu Jurkovičovi. Ten léčí především ty, u nichž selhala tradiční léčba. Svým způsobem doktor poslední naděje. Ještě než se za ním Králová poprvé vydala do Zamarovců, zkusila filipínské léčitele. Jejich hojně medializovaná metoda, často označovaná za podvod, funguje na poměrně jednoduchém principu: lidé čekající na smrt zkusí cokoli. Na Moravu za Filipínci ji vezl bývalý manžel, taky malíř a sochař. "Vypadá to tam jako na srazu nácků," popisuje situaci. "Všichni jsou po chemoterapii holohlaví a rvou se, aby se dostali dovnitř."
Filipínci rozdají lidem čísla a po několika minutách je berou po jednom dovnitř.
"Vběhla jsem dovnitř dřív, než jsem měla, a viděla, jak z prsa tahá červenou tkáň," vzpomíná Králová.
Přesto se vrátila. Bála se míň než chemoterapie. "Člověk se pak upne na cokoli," říká. Ukázala léčiteli, kde má nádory, a ten se dal do práce.
"Pořád mi anglicky říkal calm down, calm down a z těla mi tahal něco černýho," popisuje filipínskou léčbu. "Přitom rakovina je bílá. V prsu to nebolelo, ale v kyčlích a páteři, kam mi sahal přes břicho, tam jo," vzpomíná.
Když Orbito skončil, měla Králová na těle jen pár škrábanců. Léčba trvala pět minut a stála 100 eur. Když si nechala v Praze udělat rentgen, bylo vše na svém místě. Včetně nádorů. Další, co vás napadne, když sedíte proti někomu s rakovinou, je, ještě že to zatím nejste vy.
"Ani si ji nepřečetla," říká Králová o onkoložce, jíž dala Jurkovičovu knížku. "Přitom ví, že mně jeho léčba pomohla."

NEBEZPEČNÝ ÚSPĚCH?

Zamarovce leží těsně vedle Trenčína. Osmašedesátiletý doktor ordinuje v malém domku, který před časem koupil na splátky. Uvnitř čekárna s Božím synem na kříži. Venku staré škodovky umírajících pacientů, někteří v doprovodu rodiny. Jurkovič jich má zhruba tisícovku a mnozí mají opravdu jen rakovinu. Žádné peníze ani obrazy jako Králová. Nic. Jen poslední naději. Někdy zaplatí, jindy ne. Jurkovič jim pomáhá najít sponzora, jenž může zaplatit přes jeho nadaci.
"Zase vůbec nic nechtěl, dala jsem mu aspoň pětistovku," usmívá se Králová před ordinací, kentku v ruce. "No jo, dávám si cígo, vypadá to dobře." Myslí tím nádor.
Jurkovič je malý muž v bílém plášti s velkou jiskrou v očích schovaných za brýlemi. Sepsal historii evoluce lidského myšlení. Kafe zalévá bylinkovým čajem. "Pojďte dál," vítá nás. "Budete mít historicky poslední fotky."
"Jak to?" ptáme se všichni, Králová s největší obavou v hlase.
"Ale," usmívá se doktor, "vyléčil jsem pacientku a její sestra mi nabídla, že mi sežene za tři sta tisíc výhodně auto. Půjčil jsem si od dětí a ona mi nakonec ani nesehnala auto, ani nevrátila peníze. A protože děti ty peníze potřebovaly, prodal jsem to tady. Zítra se stěhuju do pronájmu ve starobinci. Ale čo, kašlu na to. Pořád věřím v člověka."
Když slyšíte podobný příběh, věříte v cokoli kromě člověka.
Už třicet let léčí Kamil Jurkovič rakovinu blokádou metabolismu nádorů, laicky řečeno, pomocí štítné žlázy. Proto ji musí mít všichni jeho pacienti zdravou. Začíná ráno v půl šesté, často odchází až večer. Když k němu přijdete, pečlivě vás prohlédne a stanoví léčbu. Obvykle trypsinem a chymotrypsinem. Na kontroly a vyšetření stále docházíte ke svému oficiálnímu onkologovi.
Už třicet let bojuje doktor Jurkovič se zneuznáním od oficiální onkologické lobby. Už třicet let je mu to jedno. Léčí podle sebe, kde může. Působil v Česku i na Slovensku. Nejednou šlo o partyzánštinu smrdící průšvihem. O některých onkolozích říká: "Někdy bych vzal samopal, když vidím, co někteří doktoři páchají, a to byste viděli," žertuje.
Myslí tím ty, kteří pacienty automaticky posílají na velmi drahou a někdy zcela neúčinnou chemoterapii. Nebo jim dají dva měsíce života a vůbec je neléčí. Podle Jurkoviče je dnes onkologie státem ve státě. A taky velmi výnosný byznys, takže nikdo nemá moc zájem cokoli měnit. Kromě umírajících pacientů.
"Byl jsem vojenský doktor," vzpomíná Jurkovič na dobu před třiceti roky. "Prolévali jsme nemocné chemoterapií, a oni nám umírali. Když přišla mladá dívka s metastázemi a po proplachování jí museli amputovat nohu, řekl jsem KONČÍM." Za pět let výzkumu měl vlastní metodu. Trypsin i chymotrypsin se u nás tehdy vyráběly. Neváhal dát pacientům několikanásobek povoleného množství. Co kdyby umřeli? Právně Jurkoviče kryje zákon o vitální indikaci. V podstatě znamená, že když vidíte, jak se někdo dusí na ulici, nejdete si na půl hodiny předpisově umýt ruce. Prostě mu pomůžete.
"Měl jsem pacienta s rakovinou plic. Zeptal jsem se ho, jestli to na něm můžu aplikovat. Řekl: Dělejte si, co chcete, mně už nedávají žádnou šanci. Žil ještě třináct let. V roce 1978 v Bratislavě zjistili, co dělám, a pozvali mě na přednášku. Léčil jsem pacienta, který měl třicet kilo. Podle oficiální diagnózy žádná šance. A najednou snědl rybu. Demonstroval jsem svou léčbu na něm. Udělali ze mě šarlatána a řekli, že se spletli v diagnóze. Podle ministra jsem porušil dva mezinárodní zákony a jeden norimberský. Zeptal jsem se ho: takže existuje zločinecká řada Eichmann, Mengele, Jurkovič? Radši jsem odešel na okres."
V podstatě tam vydržel dodnes. Podle svých slov má v léčbě sedmdesátiaž osmdesátiprocentní úspěšnost. Sám se chystá do Ruska, kde se trypsin a chymotrypsin vyrábějí. Chce osobně přesvědčit Vladimira Putina o možnostech léčby.
Vtom se ozve zvonek. Mladá žena se starším pacientem, pravděpodobně otcem. Téměř nemůže chodit.
"Promiňte, mám pacienta," omlouvá se Jurkovič. Ve dveřích ještě dodá: "Už jsem starý, ale mám ještě poslední přání. Měl jsem nějaké rakouské pacienty a chtěl bych s nimi založit hospic pro nemocné. Potřebují převést na druhou stranu."

P. S.

V čekárně Kamila Jurkoviče nevisí jen kříž s Božím synem. Najdete tam i informaci o trypsinu a chymotrypsinu, živočišných enzymech. Píše o nich MUDr. Tereza Fučíková, přednostka Ústavu klinické imunologie a alergologie, a MUDr. Karel Mašek, vedoucí projektu imunofarmakologie Farmakologického ústavu ČAV. Podle nich jsou prozatímní výsledky enzymoterapie nejisté a někdy i kontroverzní, takže jsou nutné další kontrolované klinické studie. Nicméně uznávají jejich léčebný potenciál.
Stejně kontroverzní může být i tento článek. Není odbornou polemikou s oficiální onkologií, nejsem lékař. Opírám se pouze o příběhy některých pacientů, jimž nakonec pomohla až neoficiální onkologie Kamila Jurkoviče. Oni to vědí nejlíp.

Co si o alternativním léčení rakoviny myslíte vy?