Temná Vltava

VINAŘSKÝ SLOUP

Pod Vinařským sloupem v Křižovnické ulici (ovíjejí ho kamenné lístky vinné révy), na nároží chrámu sv. Františka, najdeme šest velkých dlažebních kamenů z dvanáctého století. Pocházejí údajně z Juditina mostu, předchůdce mostu Karlova. Jde jistě o nejstarší dochovanou dlažbu v Praze. Stojí za to šlápnout na ni, přidupnout si.




MALÝ HRDINA

Vzpomínkou na jeden tragický (v očích cynických opilců, kteří sem za nocí přicházejí, mnohem spíš tragikomický) osud je nenápadná PAMĚTNÍ DESKA umístěná za sochou Karla IV. jen několik metrů od Karlova mostu.

KARLOVA 189/2

Do začátku devadesátých let jeden z nejvěhlasnějších antikvariátů v Praze.
Dlouho, než vyprchala ústně tradovaná paměť, se mu říkalo ŽIKEŠ, podle nakladatelství a knihkupectví, které tu sídlilo od roku 1941.
Jeho majitelem byl VLADIMÍR ŽIKEŠ, který vydával kvalitní umělecké monografie a bibliofilie. Zároveň se na začátku války zapojil do odboje. Od května 1942 se skrýval na Slovensku (své povolání nezapřel - v horách připravil ilegální tiskovinu s návodem na výrobu domácích výbušnin).
V roce 1945 se Vladimír Žikeš vrací do Prahy, obnovuje svůj podnik a v Karlově ulici zakládá PRAŽSKÝ SALÓN VLADIMÍRA ŽIKEŠE, knihkupectví, antikvariát, prodejnu grafiky, výstavní a aukční síň.
To vše skončilo v únoru osmačtyřicátého roku. Vladimír Žikeš musel z Karlovy ulice odejít. Přesto si zdejší antikvariát podržel svoji výjimečnou tradici. V padesátých a šedesátých letech ho vedl ROBERT CZERNY, vzdělaný a kultivovaný antikvář, který se koncem šedesátých let vystěhoval do Německa. Oddělení grafiky řídil HRABĚ SCHÖNBORN a prodávala tu BARONKA TEREZIE HRUBÁ, rozená STERNBERGOVÁ.

KARLOVA 185/10

Slavná hospoda U MALVAZE, zadaná výhradně černému pivu, byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let místem, kde se scházel VLADIMÍR BOUDNÍK s EGONEM BONDYM a HANESEM REEGENEM. Zatímco osudy prvních dvou jsou dostatečně známé (Boudník spáchal sebevraždu v roce 1968), o třetím se dnes již mnoho neví.
Výtvarník a blízký Boudníkův přítel, občanským jménem Jan Reegen, byl za války totálně nasazen v Říši. Zřejmě tady přišel k podlomenému zdraví a v červenci 1952 - ve věku pouhých třiceti let - umírá na tuberkulózu.
Bohumilu Hrabalovi se Hanes Reegen stal předlohou pro postavu Vaška Průchy v povídce Jarmilka. Odehrává se v kladenských hutích a Vašek je tu paradoxně vzorem síly a zdraví.
Co objevíme dnes na místě hospody, jíž prošly generace umělců a studentů? Předražené skleněné cetky.


ANENSKÁ 188/3

V zadní části průchozího domu (Karlova 188/4 - Anenská 188/3) bydlel od roku 1935 do své smrti v roce 1972 slavný český herec RUDOLF DEYL starší.






DIVADLO NA ZÁBRADLÍ

Další z tragických příběhů této cesty se odehrál 12. prosince 1999. Ve svých čtyřiatřiceti letech tu ukončil svůj život jeden z nejtalentovanějších divadelních režisérů, umělecký šéf Divadla Na zábradlí PETR LÉBL. Večer se ještě hrálo, až druhý den objevil divadelní technik Lébla oběšeného v provazišti nad jevištěm.

STAROMĚSTSKÝ JEZ

Je 20. srpna 1967, půl druhé odpoledne. Rybář František Jílek hlásí, že na Staroměstském jezu poblíž Sovových mlýnů spatřil zachycené tělo muže. O půl hodiny později je tělo na břehu, za dalších patnáct minut přichází konzul z nedaleké ambasády Spojených států a identifikuje občana Spojených států CHARLESE JORDANA, který čtyři dny předtím odešel z hotelu Esplanade ve Washingtonově ulici poblíž Václavského náměstí a od té doby ho nikdo nespatřil.
Následující den - tedy 21.srpna 1967 - se koná za účasti ze Švýcarska narychlo přivolaného lékaře pitva, která prokáže, že Charles Jordan zemřel následkem utonutí. Sebevražda? Vyloučeno.
Loupežná vražda? Hodinky Rolex i okázalé prsteny Jordanovi zůstaly.
Nešťastná náhoda - na pražských nábřežích? Absurdní. Navíc v noci, kdy Jordan zmizel, se obvykle na lodičky nechodí. A pak -lidem jako on se podobné nehody -náhody nestávají.
Devětapadesátiletý muž byl ředitelem pražské pobočky JDC (Joint Distribution Committee), americké židovské organizace, která pomáhá krajanům v zahraničí. New York Times ho pro jeho úlohu při organizování emigrace Židů do Izraele nazvaly „otcem uprchlíků“.
Píše se srpen 1967, před dvěma měsíci skončila šestidenní válka. Československo podobně jako další sovětské satelity přerušilo s Izraelem diplomatické styky. Odtud je jen krok k hypotéze, že Charlese Jordana zavraždili arabští agenti ve spolupráci s československou Státní bezpečností.
Dosud se však neobjevil jediný dokument, jediná solidní stopa, která by tuto - či jakoukoliv jinou -hypotézu podporovala. A tak lze říci jediné. Praha se po smrti Jana Masaryka dočkala dalšího úmrtí, jehož pozadí nebude nikdy objasněno a jména vrahů zůstanou zřejmě navždy utajena.

SMETANOVO NÁBŘEŽÍ 329/18

Kavárna „Bellevue“ je říše stavěná z hudby, tepla a plyše z oken má vysoké, průhledné hranice, které ji dělí od zmrzlé ulice.
Kdo by neznal, alespoň pokud absolvoval s nejmenší dávkou pozornosti školní výuku, báseň JIŘÍHO WOLKERA Tvář za sklem. KAVÁRNA BELLEVUE se v ní stala symbolem předělu mezi nadutým, procovským světem uvnitř a životem v nedostatku a zimě - tam venku, na ulici, za okenním sklem. Pro jedny zdrcující sociální kritika, pro druhé příklad salónního komunismu a pokrytectví (nelze se totiž zbavit pocitu, že básník pozoruje situaci zevnitř - ano, že se dívá na tvář přitisknutou z mrazivé ulice k oknu od jednoho z kavárenských stolů).
Ve věži domu měl v letech 1934 až 1938 ateliér slavný rakouský malíř, dramatik a režisér OSKAR KOKOSCHKA. Později atraktivní prostor převzal JIŘÍ TRNKA.
Během války bydlel v prvním patře domu Bellevue filmový režisér, herec a producent JAN SVITÁK. Revoluční gardy si pro něj přišly hned 9. května odpoledne a režiséra, který, zdá se, věděl příliš mnoho o spolupráci mnoha lidí od českého filmu s nacisty (údajně si o kolaboraci svých kolegů dělal dokonce zápisky), odvlekli na nedalekou „čtyřku“ do Bartolomějské ulice.
Další režisérův osud popsal novinář a spisovatel Stanislav Motl. Druhý den ráno vystrčili policisté polonahého Svitáka před dveře „čtyřky“, kde již čekal - jen těžko lze uvěřit, že náhodně - dav mstitelů. Začalo lynčování. Mstitelé vlečou režiséra Bartolomějskou ulicí až do Martinské, ke kostelu svatého Martina ve zdi - tedy nějakých dvě stě metrů. Tady je na přání davu hlídkujícím sovětským vojákem zastřelen.
Do Svitákova bytu se stěhuje maršál IVAN STĚPANOVIČ KONĚV.
Je to paradoxní pointa.

ULICE KAROLINY SVĚTLÉ 285/20 A 284/22

Kde se narodila KAROLINA SVĚTLÁ?
Podezření, že to nebylo v domě, na kterém je od roku 1956 připevněna pamětní deska spisovatelky (číslo popisné 284/22), se mezi místními traduje již léta.
Kde se taková nedůvěra vzala? To lze vystopovat ze vzpomínek spisovatelky. „V ulici tak málo, „comme il faut“, a zajisté právě proto tak rozkošně originelní měla moje rodina dva malé domky vedle sebe,“ vypravuje Karolina Světlá ve svých Upomínkách.
„Jeden náležel dědečkovi z matčiny strany. Můj otec Evstach Rott ... oženiv se, koupil domek vedle tchána. Staří i mladí manželé bydlili na počátku pod jednou střechou, ale když se během let rodina o dvě dcery a jednoho syna rozmnožila, prorazila se zeď mezi domky a oni bydleli pod dvěma sice střechama, však stále jen u jednoho krbu.“
Dále se ze vzpomínek spisovatelky dozvídáme, že dědečkův dům se jmenoval U tří králů a druhý - rodičovský dům U bílého preclíku. A právě tady se celá věc začíná komplikovat. Propojení obou domů totiž způsobilo, že názvy splynuly a přecházejí v odborné literatuře střídavě na oba domy - běžně se tak dozvíme, že dům U tří králů nese popisné číslo 285/20, i to, že jde o sousední dům 284/22.
Podezření hraničící se skeptickou jistotou vzniklo pak podle všeho na základě předpokladu, že dům U tří králů nese právě číslo 284/22 a přirozené úvahy, že se spisovatelka nenarodila - logicky - v domě prarodičů, nýbrž v sousedním domě rodičů - číslo popisné 285/20, jakkoli mohly být oba domy propojeny. Sama spisovatelka vnáší však do celé věci jasno, když popisuje své narození během jedné z velkých vltavských povodní (do regulace nábřeží v těchto místech tak častých): „Narodila jsem se ve větším z oněch domků. Bylo to na Popeleční středu roku 1830. Voda dosahovala u nás až na čtvrtý schod, kněz i kmotři připluli ke křtu v kocábkách.“
Prostým pohledem zjistíme, že větší z dvojice domů - byť ne o mnoho - je jistě ten s popisným číslem 284/22, tedy právě dům, na němž je dnes umístěna pamětní deska, bez ohledu na to, zda jde o dům U tří králů, či U bílého preclíku.
Pravda, trochu zamotaná historie.







POMNÍK CÍSAŘE FRANTIŠKA I.

Ze všech pomníků odstraněných v převratovém nadšení roku 1918 se pouze jediný vrátil po roce 1989 na své místo. Jde o jezdeckou sochu císaře FRANTIŠKA I.(1792 až 1835), která od roku 1850 do roku 1918 stála uprostřed vysoké fiály novogotické kašny na Smetanově (tehdy Františkově) nábřeží.
V chodbě pod pomníkem našlo v květnu 1945 smrt pět příslušníků německého Wehrmachtu. Jejich těla byla objevena až v roce 1968 -partou zdejších kluků, kteří při svých výpravách za dobrodružstvím s drzostí i kuráží sobě vlastními rozebrali zazděný vchod směřující do podzemí kašny.

KAROLINY SVĚTLÉ 1035/17

Hospoda U ROTUNDY byla v bolševických letech proslulá symbiózou nepracujících řemeslníků (instalatérů, topenářů, zedníků, údržbářů), již tu od časného rána trávili svou pracovní dobu -obvykle v montérkách a estébáků -, kteří sem přicházeli na pivo z nedalekých úřadoven v Bartolomějské a Konviktské ulici - obvykle v civilu.
Ne, v téhle hospodě nikdo na režim nenadával.
Alespoň přes den ne. Vpodvečer se její osazení zprudka proměnilo a Rotunda patřila máničkám. Na počátek sedmdesátých let vzpomínal před časem překladatel a hudebník Jiří Popel. „Tehdy bylo velkou módou podmáznout se -podřezat si žíly - a opravdovej frajer se poznal podle počtu jizev na zápěstí. Tihle mazači se scházeli v hospodě U rotundy na Starém Městě. Tam když jsi přišel a měl jsi na předloktí jen jednu jizvu, tak ses nechytal. Ale našli se podvodníci, kteří zjistili, že stačí vzít sirku, plivnout na ni a pak usilovně rejdit hlavičkou přes zápěstí -spálená kůže vypadá jako jizva po žiletce.“

BARTOLOMĚJSKÁ 304/1

Až do své emigrace v roce 1975 zde bydlel nejslavnější český spisovatel MILAN KUNDERA s manželkou Věrou. A právě tady ho 17. října 1974 očekávali příslušníci Státní bezpečnosti (ostatně z blízké Bartolomějské ulice, kde pražská StB sídlila, to měli jen pár kroků), aby ho sledovali až k budově federálního ministerstva vnitra na Letné, kam byl spisovatel pozván k pohovoru.
Citujeme z jejich zápisu.
- V 8.00 hodin opustil své bydliště prostovlasý, oblečen v bílý balónový plášť, černé kalhoty, černé boty. V ruce nic nenesl.
Odebral se do ulice Elišky Krásnohorské (sledující orgán si popletl Elišku Krásnohorskou s Karolinou Světlou, ale to se stává i v lepších rodinách!), na Národní třídu, kde vešel do automatu Metro, kde vypil kávu. Poté pokračoval po Národní třídě, dále Perštýnem, ulicí Husovou, přes Vackovo náměstí, ulicí Kaprovou přes náměstí Krasnoarmejců, ulicí 1. listopadu (to je horší - nevědět, že Mezinárodní den studentstva je sedmnáctého!), přes Čechův most Letenskými sady na Letenské náměstí.
- V 09.05 vešel do budovy ministerstva vnitra.
Smysl a logika Kunderova sledování zůstávají i po letech zamlženy.

BARTOLOMĚJSKÁ 314/4

Nejen podle popisného čísla ČTYŘKA, sídlo nejvěhlasnějších českých kriminalistů ve dvacátém století - POLICEJNÉHO RADY VACÁTKA a MAJORA ZEMANA.
Pravda, obou smyšlených.
Předobrazem policejního rady Vacátka ze slavného cyklu Hříšní lidé města pražského se spisovateli Jiřímu Markovi stal JOSEF VAŇÁSEK, v roce 1923 jmenovaný prezidentem Masarykem vrchním policejním radou. Dlouhé roky stál v čele IV. bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Praze (odtud: ČTYŘKA), zemřel krátce před okupací země nacisty -v únoru 1938.
Vacátkovské legendy - mýtu o čestném, spravedlivém a také lidském kriminalistovi - využili tvůrci televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. I Zemanově kanceláři vévodí rozměrný obraz Hradčan - právě takový, jaký visel v úřadovně policejního rady.

VŠEHRDOVA 560/2

V roce 1957 se do rozlehlé kanceláře přeměněné na provizorní byt s oknem do Vítězné ulice nastěhoval MILOŠ FORMAN se svou tehdejší ženou - herečkou JANOU BREJCHOVOU.
„Kancelář se nacházela v obrovské budově ve Všehrdově ulici a byla jednou z osmi kanceláří na patře. V pěti z nich se pracovalo a tři přeměnilo ministerstvo v obytné garsonky,“ vzpomíná Forman ve své autobiografii sepsané Janem Novákem a pokračuje: „Největší nevýhodou našeho nového domova bylo to, že neměl koupelnu. Na chodbě byl jen společný záchod a malá místnůstka s jedním umyvadlem. Od vedlejší kanceláře nás oddělovaly tenké dveře. Bylo slyšet úplně všecko, co se tam povídá, a brzy jsme zjistili, že úředníci vedle nás organizují po Praze všemožné výstavy - od obrazů až po expozice průmyslového zboží. Celý den tam drnčely telefony a ozývalo se ťukání psacích strojů.“
Bytová nouze byla v padesátých a šedesátých letech v Praze obrovská a štěstí z nového bytu dokázalo přehlušit i nedostatek soukromí -ba i konfrontaci s intimním životem sousedů.
„Po páté kancelář ztichla a stal se z ní milostný útulek. Úředníci a jejich sekretářky strádali stejným nedostatkem soukromí jako každý jiný, a tak téměř denně některý z úředníků a sekretářek zůstávali v kanceláři ,přes čas‘.
Nevím, jestli si uvědomovali, že my jsme tam za dveřmi, ale slyšeli jsme, jak to dělají na zemi, na židli, vestoje opřeni o šanony, vsedě na stole. Brzy jsme měli jednotlivé úředníky otaxované podle jejich vzdechů, stenů a šepotů.
Po každém tom milování nastalo dlouhé ticho.
Pak cvakla klika, chodbou se rozezněl klapot kramfl íčků, protože ženy odcházely vždycky první, a nakonec bouchly dveře dole. Pak bylo slyšet otáčení číselníku. ,Ahoj. To zas byl dneska den, no hrůza, ale už konečně jdu,´ ozval se mužský hlas. ,Nemám cestou něco koupit?‘“
V bytě-kanceláři bydlel Forman až do svého odchodu z Československa v roce 1968, dokonce i poté, co se podruhé oženil - se zpěvačkou Věrou Křesadlovou.
Sousední garsonku přenechal její tehdejší majitel - historik a spisovatel ZDENĚK MAHLER - jiné věhlasné dvojici - režiséru JÁNU ROHÁČOVI a zpěvačce HANĚ HEGEROVÉ.

VŠEHRDOVA 444/3

V letech 1894 až 1896 zde bydlel slavný český herec EDUARD VOJAN.

STŘELECKÝ OSTROV

Schody na Střelecký ostrov -právě na nich zemřela v roce 1957 LÍDA ZEMANOVÁ, učitelka z Uhelného trhu a manželka Jana Zemana, toho času nadporučíka pražské kriminálky. Zastřelil ji agent Bláha, úhlavní Zemanův nepřítel (ovšem vzápětí to po zásluze našil Zeman do Bláhy).
Tolik filmová podoba.
V literárním zpracování Jiřího Procházky je všechno jinak. Děj tragické události umístil komunistický apologet do „úzké uličky na Malé Straně, hned blízko za mostem“. Dozvídáme se také adresu podkrovní mansardy, v níž se Bláha skrývá - Císařská 7.
Jenže taková ulice na Malé Straně neexistuje.
Jak je v případě majora Zemana zvykem - fakta nesedí!

PŠTROSSOVA ULICE 194/28

Jen kousek za Národním divadlem bývala na počátku padesátých let dvacátého století hospoda U HERCLÍKŮ, pro svou polohu zvaná Zlatá hospoda (hospůdka) nebo Kaplička.
Mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne 13. března 1950 sem dorazila skupina zklamaných a pořádně naštvaných hokejových reprezentantů. Právě jim oznámili, že na mistrovství světa do Londýna nepoletí, údajně proto, že rozhlasoví reportéři nedostali britská víza.
Mizerná nálada hráčů stoupala přímo úměrně s množstvím vypitého alkoholu. Nadávky na sebe nedaly čekat.
Ještě týž večer byli hokejisté včetně nedávno oslavovaných mistrů světa z let 1947 a 1949 zatčeni. Ušetřen nezůstal ani hostinský Mojmír Ujčík - policie si pro něj přišla následujícího dne (paralela s Haškovým Palivcem, jenž dostane čas, aby předal živnost ženě, se nabízí).
V říjnu proběhl soud. Jedenáct obviněných bylo dohromady odsouzeno k 77 letům a osmi měsícům vězení. Čekal je Mírov a uranové doly v Jáchymově. Ze žaláře byli postupně propuštěni v roce 1955.

PŠTROSSOVA 202/15

V roce 1890 tu bylo - zejména zásluhou ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ - založeno první ryze dívčí gymnázium ve střední Evropě, pojmenované podle římské bohyně moudrosti a práva MINERVA. Byla to úžasná věc, vždyť od roku 1872 mohly sice dívky na běžném gymnáziu studovat, ale nebyly vyvolávány(!) a přestávky musely trávit v oddělené místnosti. Minerva se stala nositelem dívčí a ženské emancipace v českých zemích.
V roce 1892 nastupuje na Minervu ALICE MASARYKOVÁ, dcera T. G. M. - a v celkovém pořadí čtvrtá absolventka vysoké školy v Čechách. V letech 1907 až 1915 zde studuje MILENA JESENSKÁ a její spolužačky - později novinářka a překladatelka STAŠA JÍLOVSKÁ, JARMILA AMBROŽOVÁ-HAASOVÁ (manželka spisovatele Willyho Haase) nebo herečka a dcera slavného českého tragéda OLGA VOJANOVÁ.
Jsou chytré, výstřední a lehkomyslné.
Na poměry své doby dělají samé podezřelé věci. Dokonce si pohrávají s lesbismem.

ŽELEZNÁ PUMPA

Poctivých 360 kilogramů vážící ŽELEZNÁ PUMPA před budovou někdejšího gymnázia (dnes střední průmyslová škola technologie masa - jaký doklad naší věcné doby!) stávala ještě nedávno před Toskánským palácem na Hradčanském náměstí. Přestěhována sem byla poté, co se ukázalo, že studnu pod ní zaplnily výbušné plyny (při opravě došlo v hloubce devíti metrů pod Hradčanským náměstím k explozi), které unikly při hloubení metra.

MASARYKOVO NÁBŘEŽÍ 248/16

Ve třetím patře domu, který si v roce 1905 postavil pěvecký spolek HLAHOL, v bytě, jejž po dlouhá desetiletí obývala hvězda prvorepublikového a válečného filmu HANA VÍTOVÁ, odvíjel své záhyby docela smutný a tragický osud.
Hana Vítová se nedočkala tak příkrého odsudku jako Adina Mandlová a Lída Baarová a po válce si ještě zahrála hlavní roli ve slavném Fričově filmu Pytlákova schovanka. Avšak také od ní se velký svět definitivně odvrátil.
Válka je cejch. A nová doba žádá nové tváře.
Herečce se rozpadá manželství, dlouho a bolestně dramaticky. Po rozvodu v roce 1955 nemůže sehnat nový byt (kdo by před několika lety uvěřil v takový osud její hvězdy?!) a dál žije v jediném, vyhrazeném pokoji bytu na vltavském nábřeží. Vedlejší místnost obývá její dcera, v ostatních místnostech kraluje bývalý muž se svou novou manželkou.
Jak mohlo takové soužití vypadat?
V roce 1959 vrcholí nad ránem boufilivá hádka mezi matkou a dcerou, když dívka vyběhne z koupelny a vyskočí oknem na ulici.
Po několika hodinách v nemocnici umírá.
A Hanu Vítovou čeká takřka třicet let osamoceného života v domě na nábřeží (po smrti bývalého manžela má alespoň byt pro sebe). Zemře 3. března 1987.
Ale vraťme se do třicátých let, napohled sladké a mámivé doby.
Joe Hartmann, cukerný král první Československé republiky, si našel milenku. Jmenuje se ADINA MANDLOVÁ a továrník jí pořizuje byt v domě Hlaholu.
O tom, jak to v bytě slavné herečky chodilo, svědčí - řekněme rovnou - mimořádně indiskrétní paměti Otakara Vávry. Režisér popisuje boufilivé večírky „samozřejmě s mladými muži“ v malém pokoji zařízeném jako opravdový bar.
„Posluhovačka Mařenka nás pak vyprovázela dolů, aby nám odemkla dům a podle pokynů Adiny nechala diskrétně někomu v dlani klíč, aby taky udělala ,něco pro své zdraví‘. Ten zvolený vyšel s ostatními až za roh, rozloučil se a pak se vrátil a odemkl si dům.“

ŠÍTKOVSKÁ VODÁRENSKÁ VĚŽ

Renesanční VODÁRENSKÁ VĚŽ s barokní bání je šikmá, ne tolik jako věž kostela Na slupi (o té později), ale přece - od osy je vychýlená asi o 42 centimetrů. Dalšímu naklánění zabránil betonový prstenec z roku 1927 u její paty.

MÁNES

Následující příběh je starý rovných padesát let.
Bylo 17. října 1957, když na večírek zorganizovaný Bohumilem Schlonzem jako „loučení branců“ vtrhla policie a zatkla 28 mladých lidí tančících rock and roll na hudbu z kotoučového magnetofonu Dněpr 5.
Ve Večerní Praze se objevila následující vpravdě „otřesná“ svědectví: „Devatenáctiletá M. B.: vypovídá: Tančila jsem tak výstředně, že si mne partneři podávali z ruky do ruky“ nebo: „Devatenáctiletý J. B. měl na parketu vyhrnuté nohavice do půli lýtek.“ Běda!
Organizátor večírku BOHUMIL SCHLONZ (absolvent nedaleké průmyslovky v Betlémské ulici) dostal dvacet, po odvolání dvanáct měsíců kriminálu! Měsíce odnětí svobody vyfasovali i další čtyři účastníci večírku, včetně tří dívek.
Za to, že tancovali na americkou hudbu. Kdo by tomu dneska uvěřil?
Ze žaloby popisující průběh večírku: Po promítnutí několika skladeb se celá zábava zvrhla v tancování tak zv. cherlestonu, džitrbeku neboli „holanďana“ a jiných podobných tanců, při nichž tanečníci od sebe navzájem odbíhají, zase se k sobě vrací, odskakují na strany a vyhazují nohy a to jak do předu, tak i do stran, v některých případech i značně vysoko. Pohled na způsob tohoto tance pak uráží nejen po stránce estetické, ale dokonce vůbec snižuje lidskou důstojnost, pohoršující je a nechutný. Je všeobecně známo, že tento způsob tance je uměle propagován na Západu a že je vlastně exportním artiklem zdegenerované současné americké kultury.
Je ostatně známo, že americké vysílačky, zejména pak Svobodná Evropa a americká vojenská vysílačka v Mnichově, nevysílá své pořady jenom pro zábavu, ale proto, aby u neuvědomělých jednotlivců vyvolávala obdiv a aby je morálně podlamovala
Takto morálně narušení lidé jsou pak velice snadno zneužíváni nepřáteli lidově demokratického zřízení při organizování různých pučů a záškodnické činnosti.
Významným dokumentem toho jsou události, které se před rokem sběhly v Maďarsku a které dokazují, že právě tito páskové jsou nejlepším terčem nepřátelské imperialistické propagandy. Ostatně i na naší půdě tyto páskovské živly ukazují, že jsou skrytou zálohou kontrarevoluce.



RESSLOVA 1775/1

V letech 1909 až 1930 zde žil a posléze zemřel ALOIS JIRÁSEK.

MALOSTRANSKÁ VODÁRENSKÁ VĚŽ

Ve vodárenské věži na protilehlém břehu, jež do roku 1886 zásobovala vodou Malou Stranu, sídlila jistě nejslavnější klubovna DVOJKY, legendárního skautského oddílu v čele s JAROSLAVEM FOGLAREM. Poprvé se tu skauti usadili ve dvacátých letech, podruhé mezi roky 1937 a 1940 a po poválečném obnovení činnosti tu Dvojku zastihlo zrušení skautingu v prosinci 1948.



RAŠÍNOVO NÁBŘEŽÍ 2000/78

V domě, který postavil jeho děda Vácslav v roce 1905, se narodil a do začátku devadesátých let žil VÁCLAV HAVEL se svou manželkou OLGOU.


PAROPLAVBA

Není náhodou, že nejznámější disidentské hospody leží nedaleko někdejšího Havlova bydliště. Ať je to RYBÁRNA v Gorazdově ulici, nebo restaurace U POMNÍKU na Palackého náměstí.
Zřejmě nejproslulejší je ale PAROPLAVBA. Dřevěná restaurace byla otevřena v roce 1945 pod názvem U přístaviště parníků, v době normalizace jí nikdo neřekl jinak než Paroplavba a dnes se jmenuje Vltava. Mnoho se tu nezměnilo (snad až na otřesné mrazicí boxy s coca-colou).
„Domlouvala se zde Charta 77, Několik vět i další důležité dokumenty,“ napsal letos v lednu Václav Havel pražskému primátorovi. Paroplavbě hrozí zánik související s plánovaným - několikanásobným - zvýšením nájmu za zastavěnou plochu náplavky.

PODSKALSKÁ 1252/24

Žil zde a 26. 12. 1978 zemřel -ve věku dvaapadesáti let - spisovatel LUDVÍK SOUČEK. Autor vědecko-fantastických románů, který završil svoje dílo v českých podmínkách ojedinělou trilogií literatury faktu - Tušení stínu, Tušení souvislosti a Tušení světla. A právě poslední rukopis, dokončený za ohromného vypětí sil jen několik dní před skonem, je dodnes obestřen tajemstvím.
Ztratil se. Zmizel. Mluví se o prstech Státní bezpečnosti.
O tom, že manuskript použil kolega spisovatel. Skutečnost je, zdá se, mnohem prostší.
Poté, co spisovatel dokončil dílo v jediném originále (nezapomeňte, jsme v době psacích strojů!) a zjistil, že jeho dlouholetá písařka nemůže text přepsat, odnesl rukopis do nakladatelství Albatros, kde pracoval.
Komu ho zde předal? Byla to žena, ale její jméno paní Součková přeslechla. A Ludvík Souček zemřel.
V nakladatelství se k vlastnictví rukopisu nikdo nepřihlásil.
Nikdo o něm nevěděl, neslyšel sebemenší zmínku. Znamená to, že zůstal zapomenutý na dně některého šuplíku? Hloupost. Krátce po spisovatelově smrti začalo zoufalé pátrání, které nešlo přehlédnout nebo pominout. Chtěla jej dotyčná žena v budoucnu prodat, zpeněžit, vydat pod svým či jiným jménem? Nikdy to neudělala - třetí z řady Součkových tušení se již neobjevilo, dokonce ani v indiciích, které by obsahovala jiná kniha.
A tak je mnohem pravděpodobnější, že rukopis zůstal zapomenut po jedné z vánočních oslav (Souček manuskript přinesl krátce před Štědrým dnem) v některé z vináren nebo restaurací, jichž bylo v okolí Albatrosu a Národní třídy takové množství.



RAŠÍNOVO NÁBŘEŽÍ 383/58

U KALENDŮ. Lokál, který proslul daleko za hranicemi Podskalí, a to zejména - vlastně výhradně -otevírací dobou. Každý den se scházeli před šestou hodinou ranní u jeho dveří opilci z celé Prahy, jednoduše ti, kterým se ještě nechtělo domů a čekali, až se dveře u Kalendů otevřou.
Na jednu takovou historii z roku 1977 nebo 1978 vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES písničkář Jaroslav Hutka. „Vedl jsem Havla a Dienstbiera po nějakém fl ámu na nábřeží do hospody U Kalendů, že si dáme v pět ráno dršťkovou. Jenže otevírali až v šest. A protože mám strašně rád studenou vodu, nedalo mi to, svlíkl jsem se do naha a skočil do řeky. Havel se svlíkl taky a skočil za mnou. Okolo jezdily tramvaje, lidi nám mávali, nevěděli komu, a Dienstbier s mou ženou stáli zbaběle na břehu - tvrdili, že je jim zima.“
Dnes otevírají u Kalendů v půl osmé - a tak alespoň částečně starou tradici ctí.
Na místě dnešní novostavby stál kostel svatého Mikuláše přestavěný na radniční dům, nebo lépe - PLAVECKÉ PRÁVO, jak se mu v Podskalí říkalo. V roce 1875 ho zakoupil legendární primátor FRANTIŠEK DITTRICH, podskalský rodák, který začínal jako obyčejný vorař, aby se vypracoval a posléze stal pražským primátorem (1870-1873), zakladatelem vltavské paroplavby a předsedou sboru pro vystavění Národního divadla. V roce 1875 tu legendární muž také zemřel. Radnice podlehla asanaci v roce 1910.

TROJICKÁ 386/1

Na počátku devadesátých let byl - ano, lze to říct - slavnou osobností. Natočil dvě gramofonové desky, vydal sbírku básní, knihu výroků Tak pravil Vincent a jeho obrazy - vzniklé chaotickým litím e-mailových barev na plátno - vystavovala renomovaná galerie na Národní třídě. VINCENT VENERA.




TROJICKÁ 387/2

Bydlel zde hudební skladatel JOSEF SUK.



VYŠEHRADSKÁ 1378/45

Dva roky - 1854 a 1855 - zde žila BOŽENA NĚMCOVÁ, aby právě tady dokončila své nejslavnější dílo - BABIČKU.



BENÁTSKÁ 1712/3

V roce 1907, přesně 6. července, se zde narodil JAROSLAV FOGLAR.
Budoucí skaut a spisovatel žil v Benátské ulici jen krátce. V roce 1911 zemřel jeho otec - Jindřich Foglar - v roce 1914 se maminka se dvěma syny stěhuje na Vinohrady.




ULICE NA SLUPI

V ulici Na slupi skončil v noci 9. května 1982 život herce PETRA SVOJTKY. Z divadelního baru Národního divadla odešel na noční tramvaj do Spálené ulice a pak -rozhodl se pro svou oblíbenou zábavu: usadil se na oji spojující oba vozy tramvajové soupravy. Tělo objevil taxikář - bylo ve strašném stavu.




ŠIKMÁ VĚŽ

Štíhlá VĚŽ gotického kostela Panny Marie je nejšikmější v Praze. Její sklon je dobře patrný z bočního pohledu.



VYŠEHRADSKÁ 415/9



V roce 1908 zde otevřela svůj první salón, nazvaný podle domu U pěti králů, slavná módní návrhářka HANA PODOLSKÁ, jejíž práce se ve dvacátých a třicátých letech stala symbolem elegance první Československé republiky. To bude bydlet a pracovat v Havlově paláci Lucerna, oblékat filmové hvězdy i Hanu Benešovou, manželku ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta.



VYŠEHRADSKÁ 1407/10

V bytě BORISE HYBNERA se v polovině šedesátých let konaly -vždy pozdě večer a v noci - happeningy, jak konstatovala zpráva příslušníka Státní bezpečnosti, „tak zvané happyningy (ta angličtina!), jejichž středem je Bohumil Hrabal seskupující kolem sebe povětšinou mladé lidi Havlova typu“.
A s odvoláním na donašeče pokračuje: „Pramen pozoroval, že všichni přítomní si váží Václava Havla, který si jejich literární práce bere domů.“ A nejen to: „Přítomní mladí lidé byli takřka fascinováni, dívali se vytřeštěnýma očima, dá se říci jako by v transu.“

VYŠEHRADSKÁ 1355/17

Původně se tahle restaurace jmenovala U TŘÍ BOŽÍCH BOJOVNÍKŮ podle protilehlého a zároveň stejnojmenného domu na kraji Plavecké ulice (č. p. 399/11). Po nástupu reálného socialismu bylo adjektivum „božích“ z názvu hostince vypuštěno. A tato absurdní situace - takový malý boží ústrk - trvá dodnes.


LADOVA 2042/7
V noci ze 22. na 23. září 1980 se z římsy či balkónu v pátém patře rohového činžovního domu zřítil „nebeský jezdec“ JIŘÍ HRZÁN. Podlehl své vášni, vlastně dvěma vášním - alkoholu a výškám, které pokořoval po okapových rourách a zdech domů.
Z baru v Činoherním klubu odjel za dívkou, která ho ten večer odmítala (jak nepochopitelná se může zdát muži tak prostá skutečnost!), když nereagovala na zvonění, vydal se vzhůru.
Na dlažbě domovního dvora ho objevili kolem třetí hodiny ranní. Z bezvědomí se již neprobral a 24. září zemřel.
V domě žil od roku 1926 do roku 1951 objevitel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii JAROSLAV HEYROVSKÝ.

LADOVA 2045/1

V prosinci 1925 se do pátého poschodí nastěhoval malíř JOSEF LADA. Následovaly roky rodinného štěstí, které vystřídala tragédie -tak úzce související s touto čtvrtí (jejím nepřehlédnutelným dokladem jsou moderní věže - bílá andělská křídla emauzského kostela).

„Na samém prahu osvobození nám osud zasadil těžkou ránu. Čtrnáctého února 1945 zahynula Eva při náletu amerických bombardérů na Prahu. Tři dny jsem ji hledala po celé Praze, tři dny jsme doufali. Třetí den navečer jsem ji našla v kostele u Ignáce na Karlově náměstí - mrtvou. Po této tragédii se táta ještě víc upnul ke své práci. Maminka vážně onemocněla srdeční chorobou.“ Tak vzpomínala na ztrátu své šestnáctileté sestry Alena Ladová.

NA VÝTONI 401/7

Život zde 12. listopadu 1951 dobrovolně ukončil český básník KONSTANTIN BIEBL. Václav Černý ve svých pamětech napsal: „A neudělal dne 12. listopadu 1951 všemu raději konec skokem z okna Kosťa Biebl, ačkoliv téhož roku dostal státní cenu za poslední sbírku, jen aby to stárnoucí a pořád ještě napůl chlapecké, naivní a slabé dobrotisko v něm nemuselo již snášet štvanici na všechno, co mu bylo v minulosti a umění drahé, na nejctěnější přátele ... a nemuselo se dál tetelit strachem, že mezi zavražděnými padne i jeho jméno?“
Pro Václava Černého je viník Bieblovy smrti zřejmý: „Pravým jménem sebevraždy bývá vražda.“
Ve chvíli básníkovy smrti vrcholí kampaň proti Devětsilu a Karlu Teigemu, který je vláčen po výsleších a jen půldruhého měsíce před Bieblovým činem umírá.
Popraven je Záviš Kalandra, sebevraždu spáchá divadelní režisér a teoretik Jiří Frejka.
Biebl trpí podle svědectví přátel fyzickým strachem, stihomamem. Má pocit, že ho dnem i nocí někdo sleduje, budí se hrůzou ze zatčení. A tak, jednoho dne - dává sbohem „jako sluha, jenž nečeká na výpověď“. Ve čtvrtém patře domu bydlel dlouhé roky (než zakotvil na Vysočině) politik a ministerský předseda MILOŠ ZEMAN. Sousedi ho popisují jako věčně zahloubaného muže, odpovídajícího na pozdrav hlubokým zamručením.

VRATISLAVOVA 32/4

Hostinec U ŠRYTRŮ, dnes Pod Vyšehradem, kde komunistická policie zatkla v červnu 1953 slavné KRÁLOVSKÉ VYŠEHRADSKÉ JEZDCE (mezi dívky - satelitní planetky každé takové party - patřila i zdejší rodačka Helena Málková, později slavná herečka HELENA RŮŽIČKOVÁ), aby v září téhož roku režim zorganizoval soudní proces, bolševickou propagandou (nechybělo živé vysílání v rozhlase) široce využitý v tažení proti západnímu životnímu stylu mladých lidí - takzvaným páskům.



KUBISTICKÉ DOMY POD VYŠEHRADEM

Pod Vyšehradem nelze minout v evropském měřítku unikátní KUBISTICKÉ DOMY architekta Josefa Chochola - rodinný trojdům na Rašínově nábřeží (č. p. 42/6, 47/8, 71/10), vilu v Libušině ulici (č. p. 49/3) a nádherný rohový činžovní dům v nedaleké Neklanově ulici číslo popisné 98/30 (na snímku), který v Chocholově stylu navrhl architekt Antonín Belada.

VYŠEHRADSKÁ SKÁLA I

Vzpomíná Anna Pouzarová, vychovatelka v rodině Kafkových.
„Jindy jsme za Franzova doprovodu vyrazili k vyšehradskému převozu. S pramicí jezdil rázovitý Podskalák, typický ,šífař‘ z Povltaví pan Souček. Všechny děti Kafků znal a miloval je. Dívenky si mohly na lodi ledacos dovolit a Franz vždy naléhal, aby samy veslovaly.“
Vzpomínky Anny Pouzarové, poprvé otištěné v roce 1967 v literární revue Plamen, se vztahují k roku 1903, v němž stavba vyšehradského tunelu teprve začínala a převozník jezdil s výletníky, kteří chtěli pokračovat v cestě do Podolí, kolem výběžku vyšehradské skály.
Skály mytické.
Vztahuje se k ní tolik pověstí a legend. Ta nejmladší říká, že do několikametrové hloubky pod skalou svrhli němečtí vojáci na sklonku války náklad zbraní. A znovu vstupují na scénu Vyšehradští jezdci. Nic se tu bez nich neobejde (a sami jsou legendou).
„Jeden z nich, Franta Šulc, si schovával u mého táty zbraně, které vylovili pod skálou. Takže - myslím - tohle nebyla jen smyšlená legenda,“ vypravuje pan Krčka.

VYŠEHRADSKÁ SKÁLA II

Na nábřeží, kousek od vyšehradské skály, stávala trafika „natřená tou mléčně šedomodrou barvou, jakou tehdy ty dřevěné budky mívaly“ (Jan Zábrana), u které 30. srpna 1941 - v den jeho dvaadvacátých narozenin - zachytila náhodně projíždějící sanitka básníka JIŘÍHO ORTENA a vlekla ho několik desítek metrů.
Druhý den - 1. září 1941 - básník umírá.
Uběhlo několik dní a z Prahy vyrazily první transporty do Lodže a Terezína, ta sanitka byla německá a Jiří Orten Žid - z předurčenosti se člověk někdy nevymaní.

Znáte zajímavé příběhy, které souvisejí s Vltavou nebo Podskalím?