Komunismus je bití

Sedmnáctý listopad 1989 byl mimořádně studený. Dřepěli jsme na zemi před křižovatkou u pražského obchodního domu Máj a v davu se snažili zahřát. Množství lidí okolo, zpívajících sborově Ach, synku, synku, nám dávalo pocit falešného klidu: nemůžou nás přece všechny zavřít nebo pomlátit, je nás už trochu moc ... V hlavě mi letěly útržkovité vzpomínky na všechny demonstrace toho roku: Palachův týden, kdy na Václavském náměstí do demonstrantů najížděla vodní děla, petice za propuštění politicky nepohodlných novinářů, srpnové demonstrace proti okupaci, říjnové demonstrace ...

KAISER SE USMÍVÁ
A teď se tu tlačíme na Národní třídě, celá Národní je plná, z oken Národního divadla nám po cestě mávají slavní herci, někteří jdou s námi, přímo za mnou se blaženě usmívá třeba Oldřich Kaiser ... Z tramvají, které při pochodu centrem míjíme, nám kynou cestující, namačkaní v oknech, aby průvod líp viděli. Je nás opravdu moc, tohle už jistě policie nebude moci vyřídit jen zbabělou převahou, tím, že pár lidí pozavírá a pár lidí v antonech vyveze opět někam za město ...
NAKLÁDAČKA
Kordon policajtů před námi se pohne a okamžitě začne řezat do lidí. Všude okolo se rozléhá křik a pláč. Někdo křičí: tanky, tanky na nás jedou zezadu! Dav k nám odkudsi zepředu propasíroval první zmlácené, nemůžu se hýbat, jsem připláclá na pána s krvácejícím obličejem, přes nějž dostal obuškem. Zírám na něj v šoku a v panice zjišťuju, že přestávám mít prostor pro plíce, všichni se mačkají, nemůžu dýchat ...
„Skrč ruce, překřiž je přes hrudník na ramena, udržíš si víc místa, abys mohla dýchat!“ radí mi ten zraněný. Nějak se o to pokouším, trochu to funguje, díky! Dav námi smýká sem a tam, nic nevidím, najednou narážím nohama na plech, na zaparkovaná auta po kraji ulice. „Holky, vlezte si mezi auta!“ Někdo mne zvedá a vysazuje na auto, za nímž je květinový stánek, na něm stojí další kluci: „Vyskoč, chytíme tě, vytáhneme tě nahoru, dole nemůžeš zůstat!“ Uchopily mě cizí ruce, ale trochu se vysmeknu a dostanu ránu o kovovou střechu do břicha. Zatmí se mi před očima a chvíli o sobě nevím.
ULIČKA HRŮZY
Najednou mne v davu začne kdosi tahat za rukáv, nějaký urostlý kluk v ohromné péřové bundě říká: „Neboj se, zkusím tě protáhnout, už jsem protáhl s kamarádem několik holek, postav se přímo přede mne, přikryju tě.“ Objímá mne zezadu, kráčíme spolu krok sun krok. Mám zavřené oči, občas jen trochu pootevřu víčka, zírám na boty policajtů v „krvavé uličce“ podloubí Kaňkova paláce, tou uličkou musí projít každý, kdo chce vypadnout. Něco na nás dopadá, tlumí to záda a bunda mého zachránce, jenom sykl, najednou jsme venku. „Dobrý?“ ptá se kluk. Poprvé na něj kouknu a ptám se: Odkud jsi? Je z ekonomky. A jde tam zpátky, postranním vchodem jednoho z domů vytáhnout další vyděšenou holku.
ONDRÁČEK V AKCI
Na kolejích na Petřinách je rušno. Dveře mi otvírá spolužák ze žurnalistiky Martin Ondráček (dnes ředitel zpravodajství TV Nova). První psychozáchranka, každého odvádí do křesel za recepcí, kde se hrbí už desítky studentů, všichni mají podobný výraz. Směs naštvání, hrůzy, vzteku, bezmocnosti ... „Bude studentská stávka, tohle nesmí projít, tohle už ne!“ Pomalu se oklepávám, musím zavolat spolužačce Kláře, na demonstraci jsme šly spolu, ale v davu jsme se ztratily, mám o ni strach.
RAZIE NA KOLEJÍCH?
Telefon mi zvedne její máma: „Klára je doma a ty u nás dnes přespíš taky, určitě budou razie na kolejích, tam nemůžeš zůstat, za chvíli tě vyzvedneme!“ říká razantně.
ZA ADAMCEM
Osmnáctého listopadu je sobota, pomalu s Klárou procitáme, porovnáváme si modřiny, snažíme se o hysterický humor, ale Klára se nemůže smát, později se ukáže, že jí obuškem zlomili žebro. Klářina máma sedí u rádia a poslouchá Svobodnou Evropu. Zrovna tam čte Eva Kantůrková svou výzvu premiéru Adamcovi: „... jste jeden z mála ve vládě, kdo ještě nemá ruce od krve ...“ znělo ze Svobodky.
Klára mi šeptá: „Ten Adamec musí bydlet někde tady kousek od nás, je takovej lidovej, viděla jsem ho několikrát se síťovkou nakupovat u nás v krámu!“ Uvažuju a říkám: „Měl by mu někdo tohle všechno říct, on určitě Svobodku neposlouchá, on má určitě na stole jen estébácké svodky, někdo mu musí včas vysvětlit, že jeho policajti včera zřezali obyčejné studenty.“
Slibujeme rodičům, že půjdeme jen omrknou situaci na Václaváku. Chodíme pak po Letné, kde tušíme, že by mohl být Adamcův byt. Čteme jména na zvoncích, až na jeho jméno skutečně narazíme. Jdeme do domu. Zvoníme. Otvírá nám jeho žena, ale jen na špehýrku přes řetěz. Na uchu má telefon a někomu hlásí: „Ne, vypadá to, že jsou jen dvě, holky, ano, říkají, že jsou studentky, ukazují mi modřiny, že tam včera byly taky a že chtějí mluvit s manželem, ano, ano, nechám vyvěšené sluchátko a pustím je dál ...“ Nabízí nám bábovku.
ADAMEC ZA NÁMI
Za chvíli z Hradu přijíždí Ladislav Adamec. Líčíme, co jsme zažily.
Oslovujeme ho pane premiére, nikoliv soudruhu. Říkáme mu: „Tak jestli je to pravda, že jste poslední čestný člověk ve vládě, tak budete jednat, nesmíte schválit perzekuci studentů.“
BOSKY DO TOVÁRNY
Adamec se tváří vážně, poslouchá nás, ptá se na detaily, nehodnotí. Pak říká, že v Rusku je za Gorbačova otevřenější situace než u nás, že my si neumíme představit ty zaryté jézeďáky, s nimiž on pravidelně mluví na venkově.
U nás prý ještě na perestrojku a glasnosť čas neuzrál. Hádáme se s ním. Říká, jak byl v dětství chudý, že poznal kapitalismus, že jsme naivní, chodil místo do školy bosky do továrny pomáhat vydělávat, neměl ani na boty. Zatímco například ten buržoazní synek Václav Havel se už tenkrát válel na pohovkách z kůže. Adamec říká, že by Havlovi v životě ruku nepodal. Kdyby mělo dojít k politickým změnám, on by prý nezvedl ruku za změnu pátého článku ústavy o vedoucí úloze komunistické strany ...
ČERVENÝ TELEFON
Když odcházíme, ještě za námi vyběhne v trepkách na schodiště a podává mi do ruky papírek s číslem: „Děvčata, to je červený telefon, linka přímo na můj stůl, kdyby vás někdo chtěl zavřít, volejte mi okamžitě!“ Štítivě ustoupím: „Tak jsme tu byly zbytečně, pane Adamče, to jste tedy nic nepochopil. Leda bychom mohly to číslo rozdat všem ostatním, rozumíte, úplně všem studentům, kteří na té Národní včera byli taky!“ Díval se zaraženě za námi, jak odcházíme.
Večer v divadle Disk se k nám hrne slavný novinář Michal Horáček: „Holky, vy jste prý ty dvě, co byly dopoledne za Adamcem, my tam šli s Kocábem odpoledne po vás. Adamec říkal, že by se s nikým nebavil, nebýt vás. Chcete, abych vás proslavil? Napíšu s vámi rozhovor!“ Zíráme na něj. Jsme taky novinářky, i když začínající.
Jaké „proslavoval“? Co to ten člověk řeší v téhle chvíli? „Jestli chceš, napíšeme ti samy, o čem ta schůzka byla.“
NEZVEDL, NE ZVEDL
Článek vyšel v Mladém světě o pár týdnů později. Jako koláž vzpomínek různých účastníků 17. listopadu. Naše výpověď s Adamcem byla v pár drobných bodech pozměněna. Třeba že pan Adamec by ruku za zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ZVEDL, i když nám říkal, že NEZVEDL ...

---

Co si o událostech 17. listopadu 1989 myslíte vy?

---

V Reflexu č. 47/2008 (vychází 20. 11., na Internetu dostupný od 27. 11.) o sametové revoluci VYPOVÍDÁ GENERÁL Alojz Lorenc v rozhovoru s Karlem Pacnerem.
Bohumil Pečinka pátral po tom, PROČ TO PRASKLO. A Honza Dědek zjišťoval, jak funguje PAMĚŤ KOMUNISTKY , herečky Jiřiny Švorcové.