Konec bílých mužů!
Ženská emancipace je dovršena a krize rolí v postmoderním světě dostoupila vrcholu. Mladé ženy si vedou na webu sexuálně agresívní deníčky, protože nemohou najít muže dostatečně silného, aby je zkrotil.
Psychoterapeutická praxe ukazuje, že nedostatek nové mužské identity mezi chlapy objektivně existuje, tvrdí J. X. Doležal v článku KONEC BÍLÝCH MUŽŮ! (Reflex č. 13/2009, vychází 26. 3.). Tradiční mužský koncept – úspěch, moc, síla – je reálně zpochybněn postmoderní epochou. Muži to vědí, nevědí ale, jaký model místo toho klasického nasadit.
Co teda ti chlapi mají dělat?
A co mají dělat dívky jako Alex a Eva z článku, hledající muže, kterého by mohly následovat?
Mají to totiž těžké. Jsou hezké, chytré, sociálně orientované, při škole pracují a živí se samy, spolu bydlí v pronajatém bytě, spolu poznávají svět, jezdí po zahraničních studentských stážích, jež si dokážou zařídit, po páté vodce nejsou opilé a v podstatě na nic chlapa nepotřebují. Tedy — objektivně na nic, subjektivně je to něco jiného. Subjektivně je to marnost a osamění.
Začtěte se do jejich syrového „deníčku“, stejně jako JXD: ...začal jsem číst a četl a četl a četl, protože na tom serveru se zjevil Charles Bukowski s Williamem Burroughsem dohromady. A oba byli ženský.
Přečtěte si existenciální výpovědi dvou mladých, okázale sebevědomých a drsných žen přežívajících ve světě metrosexuálních mužů, s identitou více než neromantickou a náhledem hodným starce. Následující texty jsou možná vulgární, v každém případě však pravdivé:
...s postupující nocí a množstvím vína v krvi mě Osudový při třetí kouřové vycházce do osamělého pokoje přitáhl k sobě a začal mě líbat. Mně se zatočila hlava a než jsem se dotočila, byla jsem připláclá na okně a jeho ruce cítila po celém svém těle a zajížděla mu prsty do vlasů a zhypnotizovaně otlapkávala jeho luxusní zadek. Můj mozek naprosto sjetý endorfíny jaksi přepnul a místo informování mě o tom, že jsem magor, začal euforicky jásat: „Ano, ano, pořád ke mě něco cítí, jinak by mě nelíbal, když za zdí má přítelkyni!“
...a v tu chvíli mi to došlo! Žádné sny se neplní, žádné emoce ke mně necítí, nelíbal mě, protože mě má stále rád. Jednoduše mě chtěl dostat do trojky! Naprosto zkameněle jsem zírala deset minut do stolu a matně vnímala, jak se do mě oba pustili. Sedíce proti mě u stolu, mleli cosi o tom, co jako s tím mám za problém, že ta jeho se bude jenom dívat a že se chovám dost necharakterně, když ho za jejími zády před chvilkou líbám a teď tu dělám hysterické scény.
Přerušila jsem jejich kecy o tom, jak je trojka v pohodě a cool a jak já jsem necharakterní, že jim kazím cool šukání ve třech, zvedla se od stolu, řekla jim, že jsou psychopati, třískla za sebou dveřmi a utekla.
...Marťan „2pac“ nalil víno do skleniček, políbil mě na klíční kost, jednu skleničku mi podal, posadil se naproti mě a pustil se do vyprávění o tom, jak mu krátce po té, co mě kdysi proplesknul, došlo, že filozofie je vědou v dnešní společnosti poněkud neperspektivní, a tak ji studovat přestal a místo ní začal studovat práva a založil si poradenskou firmu, protože došel k závěru, že mnohem jednodušší než být geniální, chudý a mimo, je být zdravý, bohatý a „in“, a že ve třiceti bude mít porsche...
Slunce zapadlo, mně naskočila husina, Marťan „2pac“ pronesl empatické: „Tak pojď dovnitř, prcino“, mně zvlhla vagina, v mžiku jsem vyskočila ze židličky...
...moje pohádka o princi, který víc než duchovno má radši rohlíky, nabrala rychlý spád. Marťan „2pac“ přijel za týden s pozdravem: „Čau prcino!“ a s oznámením, že jede přímo z kanceláře, a že by něco sněd. Odkázala jsem Marťana na ledničku, Marťan si z tašky vytáhnul pivo. Pohladila jsem Marťana mezi stehny. Marťan mě plácnul po zadku, dodal, že je hezké, že je Alex nadržená, ale že to určitě počká do rána a začal sepisovat pracovní smlouvy. Šla jsem spát. Ráno mě Marťan pět minut souložil bez kondomu (zřejmě přetrvávající důvěra).
A pak přijel Marťan ještě dvakrát. A dvakrát přijel přímo z kanceláře a dvakrát měl hlad a dvakrát si přivezl po dvou plechovkách piva a dvakrát vždy celý večer sepisoval smlouvy a souložil mě až ráno po dobu pěti minut.
A potřetí měl Marťan „2pac“ dorazit na mou narozeninovou párty. Ale Marťan „2pac“ měl ten večer hodně práce. A tak na mou oslavu nedorazil. A tak mi došlo, proč mě můj princ už ani nefackuje. Došlo mi, že můj princ na mě jednoduše sere.
...Tentokrát jsem se vybodla na analýzy. Má životní historie jasně naznačovala, že jakmile začnu intenzivněji přemýšlet, zavání to průserem. Vše začínalo být jasné. Došlo mi, že nemám šanci se zamilovat do normálního Marťana, protože mě vlastně nic normálního nezajímá.
Došlo mi, že nemám šanci zamilovat se nejen do normálního, ale asi do naprosto žádného Marťana, bo zpravidla miluju to, co obdivuju. A s mými preferencemi mohu milovat leda tak in memorial mrtvé filosofy a umělce.
Došlo mi, že není ublížených a není viníků, že Marťani za to, že každej můj kontakt s nima skončí naprostým fiaskem nemůžou, že ani já za to nemůžu, že nikdo nemůže za nic a za všechno může jen ten krvelačnej zákeřnej píčus Amor. A ten vlastně taky neexistuje. Takže za to nemůže nikdo.
...Když na mě Marťan Černoch vycenil svůj zářivý chrup, sdělil mi, že jsem „dd moust bjútiful gerrl in práák“ (nejkrásnější dívka v Praze), řekla jsem si v duchu, že jde o halucinaci docela příjemnou. Když mi Marťan Černoch vsunul jazyk mezi rtíky, neřekla jsem si nic. A když mi Marťan Černoch oznámil „júú ár maj vajtt čokklit lejjdy“ (možný překlad: ty jsi moje bílo-čokoládová lejdy), řekla jsem nahlas „jes á jem“ (ano, jsem).
Možná proto, že mi toho večera bylo všechno fuk. Možná jen proto, že mě někdo pevně držel. A možná proto, že na rozdíl od života na zámku bych v chýši pod liánou mohla být něčí lejdy. Možná proto jsem s Marťanem Černochem začala chodit.
Více na www.expanze.blogspot.com
Co si myslíte vy? Jsou muži v krizi? A ženy? Je něco špatně?
Celý text článku J. X. Doležala KONEC BÍLÝCH MUŽŮ! (Reflex č. 13/2009) najdete ZDE.
