Ženské do výpravy nepatří. Zpověď Dana Pribáně, muže, co projel svět trabantem
Dan Pribáň jezdí po světě trabantem a natáčí o tom pozoruhodné filmy. Na cestách se mimo jiné naučil, že všechny staré námořnické pravdy o pobytu na dlouhých výpravách platí jako před tisícem let. Přinášíme
jeho zpověď.
V trabantu jsme jako první absolvovali Hedvábnou stezku, to bylo v roce 2007. Ten nápad vznikl ale dávno předtím. Léta jsme jezdili s kamarádem různě jako baťůžkáři a jednou jsme si řekli, že bychom mohli projet Afriku terénním land roverem. Celé to ale mělo jednu vadu – neměli jsme land rover. Což byl poměrně zásadní problém. Shodou okolností jsem tehdy koupil své přítelkyni, dnes už bejvalce, trabanta. Díky tomu jsem měl docela představu, co to auto umí. Takže tomu kamarádovi říkám: „Hele, pojedeme trabantem. Jednak ho seženeme za pár kaček, jednak bychom na to možná mohli sehnat nějaké sponzory, protože je to úplná hovadina.“ Myslel si, že je to blbost. Že to nejde. Tak jsem ten nápad postupně říkal dalším a dalším lidem a všichni mi říkali: „To nejde!“ Což mě strašně rozčilovalo. Proč by to, sakra, nemohlo jít? Vždyť tam všude, v Africe, Asii, Americe, jezdí auta, proč by tam nemohl jet trabant? Má sice malou sílu, ale je to normální auto? Je. Dokonce snáz projede některé terény, protože je poměrně vysoký.
Zkrátka jsem koupil trabanta a vyrazili jsme. Protože ale Afrika byla tehdy hodně drahá, rozhodli jsme se projet Hedvábnou stezku. Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Rusko … celkem 15 000 kilometrů. Bylo to poměrně levné, sehnali jsme dokonce i pár korun od sponzorů. Objeli jsme to a udělali film. Při návratu nás pak na hranicích odchytili novináři a ptali se, co bude dál. My řekli, že teď přejedeme Afriku. Afrika je pro cestovatele etalon. Nedávno jsem o tom mluvil s nějakými lidmi z Technického muzea, kteří tvrdili, že Hanzelka se Zikmundem museli projet Afriku, protože i kdyby objeli svět horizontálně kolem dokola, pořád by je nikdo nebral vážně. A naše třetí cesta byla teď na přelomu roku po Jižní Americe.
Myslím, že člověk musí prostě chtít cestovat. Ještě před tím, než jsem byl baťůžkář, začínal jsem jako tremp na Kokoříně. Proto mi přijde vtipné, když se mě lidé na diskusích ptají: „Chci se stát cestovatelem, jak mám začít?“ Všichni mají dojem, že musí začít expedicí napříč Afrikou. Což je úplný nesmysl. Vezměte batoh a jeďte do Turecka! Je to blízko, je to bezpečné, je to relativně levné … Při debatách o našich filmech jsem zjistil, že jsme spoustu lidí zlákali k cestování. Člověk člověka nezmění, ale je spousta lidí, co stojí na kraji a vy jim jen poskytnete impuls k tomu, aby něco podnikli.
Pro mě má cestování dvě základní roviny. Jednak chci vidět všechny ty věci na vlastní oči, jednak je to dobré na poznání sebe samého. Nikde o sobě nezjistíte tolik jako na cestě. Vedlejší efekt pak je ten, že po návratu bývám dost zklidněný, protože vím, že může být daleko hůř.
Element trabantů z toho celého zase dělá spíš sportovní disciplínu. To, co podnikáme, je horizontální horolezectví. Lézt na špičku hory je úplně zbytečné, tam nic není. Horolezectví nemá smysluplný cíl a stejně na tom vrcholu nejste první. To, čemu se věnujeme my, je vlastně stejné. Jedeme tam, kde už někdo byl, a jedeme tam úplně zbytečně. Naší činnosti paradoxně víc rozumějí vodáci a horolezci než lidé od aut. Občas se mě nějaký autař ptá: „K čemu ty vaše cesty jsou?“ Odpovídám, že k ničemu. A mám radost, že je to většinou hrozně vytočí.
Cestování je pro mě koníček na plný úvazek. První cestu jsem podnikl, ještě když jsem dělal šéfredaktora časopisu VTM. Po návratu z druhé cesty po Africe jsem zjistil, že mi mezitím časopis vydavatel zrušil. Zamyslel jsem se nad nějakým střednědobým plánem a řekl si, že jestli jsem ochoten se nějak uskrovnit a všechny peníze narvat do cestovatelských projektů, pak by to na sebe mohlo začít vydělávat. Naše poslední cesta Jižní Amerikou už skončila na nule. Což je vlastně fantastické. Čistě ekonomicky vzato to není bůhvíjaká výhra, ale není to ani prohra. Zpětně jsem vlastně vděčný, že mi ten časopis zrušili – pracoval jsem tam opravdu rád, dobrovolně bych se toho asi nedokázal vzdát a dělal bych pořád dvě věci paralelně. Teď mám čas dělat si, co chci.
Jako novinář vím, že o sobě musím dávat vědět. Neustále. Psát tiskové zprávy a být zajímavý, aby si mých cest někdo všiml. Je velká výhoda, že tohle zázemí a chápání mám. Po přejezdu Afriky jsem věděl, že musím udělat zase něco, co bude vidět a bude to jiné. Jeden nápad byl jet Jižní Ameriku velorexem. Tohle auto by se ale asi rozpadlo. Pak jsem přemýšlel o jawě se sajdkárem – zdálo se to jako dobrý nápad do doby, než mi kluci, co s tím jezdí, řekli, že nejede rovně ani po asfaltu. Nakonec mi zavolal z Polska Tomek, který měl za sebou výpravu malým polským fiatem do Mongolska, že se mu moc líbilo, co děláme, a že by chtěl jet se svým kámošem s námi. Napadlo mě, že Polsko je dobrý trh a dobrá šance dát o nás vědět. A že ten polský maluch se vejde do kontejneru přesně k našim dvěma trabantům. Na cestu do Ameriky jsme tedy vzali dva Poláky a jednoho Slováka na motorce. Což celé výpravě strašně prospělo.
Mimochodem jsem díky tomu zjistil, že my Češi nejsme žádní Slované. Oni nám také říkali Malí Němci. Měli jsme všechno dokonale promyšlené, zato Poláci byli prostě bohatýři. Až v Jižní Americe jsem pochopil, proč útočili za druhé světové války proti tankům na koních. Polák prostě vyjel na koni na německý tank, v polovině cesty se zastavil a zamyslel se nad tím, co se asi tak může stát, až k tomu tanku dojede, pak si řekl, že je to vlastně jedno, a jel dál. Tohle je úplně božská polská vlastnost. Oni jdou do všeho po hlavě. Člověk to sleduje s obavami, Malý Němec uvnitř nás si říká: „Ježíšmarjá, tohle nedopadne dobře.“ A pak to buď dopadne, nebo ne, ale každopádně Polák udělá vždycky skvělou show. Co si budeme povídat – už jen to, že se jednomu z našich polských spolucestovatelů povedlo dvakrát ztratit pas, je prostě skvělá show a ve filmu to bude vypadat skvěle. Nebo že neměli peníze na benzín a já jim ho musel platit. Hrozně moc věcí během té cesty by se bez nich prostě nestalo. Třeba mi ty peníze za benzín i vrátí, slíbili to.
Samotná cesta bývá dost složitá – polovinu doby trávíte filmováním a focením. Vždycky jsem ale měl štěstí na lidi. Například fotograf Kuba Nahodil byl na spolupráci skvělý. U mě je to těžké. Mám jasnou představu, jak mají fotky nebo film vypadat, ale zároveň chci, aby kameramani a fotografové dělali věci svým stylem. Celý ten žánr je vlastně reality show, protože o tom, co bude na kameře nebo foťáku, se rozhoduje v tu danou chvíli, podle situace. Udělat jeden blbej záběr projíždějícího auta je práce na strašně dlouho. Dojedete někam s kamerou, necháte ji tam, vrátíte se s autem, do toho kolem projede autobus … Je to otravné, ale nezbytné. Film je důležitý. Nicméně nebýt natáčení, máme to projeté za půlku času. Zase bychom však neviděli spoustu věcí, u nichž jsme zastavili jen proto, že jsme je prostě chtěli mít natočené. Auto je ulita, ze které vás to natáčení vyndá.
Hanzelka se Zikmundem vždycky říkali, že když se udělá cesta a nedá se o ní vědět, pak neměla význam. Proto chceme točit film z každé výpravy. Proto, abychom lidem ukázali, jak tam věci doopravdy vypadají.
Bohužel nejde předem odhadnout, jak si lidé během několikaměsíční výpravy sednou. Nikdy nezjistíte, jak budou navzájem na dlouhé cestě fungovat, pokud na ní opravdu nejste. Nicméně pomáhá, když spolu mají nějakou předchozí zkušenost. Díky tomu třeba poznají, co je ponorková nemoc. Velice zjednodušeně řečeno – když tě někdo najednou opravdu hodně štve, tak to nemusí být tím, že se z něj najednou stal větší kokot, než byl na začátku cesty. Může to prostě jen znamenat, že už ti to leze na mozek. V Jižní Americe jsme měli velkou kliku, že to fungovalo, byť občas probíhaly šílené hádky. Člověk zjistí, jak dobrá jsou námořnická nebo vojenská pravidla. Já jsem šéf, a i když nemusím mít nutně pravdu, teď ji prostě mám a basta. Jsou věci, jež se musí rozhodnout okamžitě, třeba ne úplně ideálně, ale musí.
Je ještě jedno námořnické pravidlo, které platí – žádné ženy. Víceméně všechny velké problémy na podobných cestách se týkají vztahů chlapů a ženských. Známé pravidlo Thora Heyerdahla, slavného norského cestovatele, zní: Ženská na palubu nepatří. Ne proto, že by to nezvládala ona. Jedná se spíš o chlapy kolem ní. To je vyzkoušená věc. Klára, naše produkční v Africe, byla skvělá. Ale stejně bylo dusno – protože to byla moje bejvalka a teď s ní chodil kameraman a já z toho byl špatnej. Byly z toho zbytečné hádky, přitom holka samotná za nic nemohla. Vzít si bejvalku na takovouhle expedici asi nebyl úplně dobrej nápad ... ale je to cenná zkušenost.
V Jižní Americe jsme měli ve výpravě holku, která musela záhy domů, a bylo zajímavé, jak ta skupina začala po jejím odchodu fungovat jinak. Chlapi spolu prostě vyjdou líp – respektive dokážou se pohádat daleko férovějším způsobem. Ženské i nadáváte jinak než chlapovi. Brzdíte se. To pak ovlivňuje celou náladu. Což jsem nevymyslel já, ale námořníci před dvěma tisíci let. Není to nic proti ženám – ale jak do kolektivu začnou pronikat heterosexuální vztahy, je zle. Bez ženy jste prostě vlčí smečka na výpravě. Někdo to vede, někdo se snaží dostat v hierarchii nahoru, jsou tam různé tlaky, ale je to čistší.
Každopádně, když se ve skupině rozjede negativní nálada, začne se hodně rychle šířit. Uvědomte si – jste na cestě, nejste za to placený, je to dlouhé, nepohodlné, a ještě na vás občas huláká nějaký Pribáň, že to budete dělat takhle nebo takhle. To není jednoduché. Ze svého despotismu jsem přitom hodně ubral – jen mám prostě nějakou vizi, již se snažím naplňovat. Kdo se na cestách nehádá, ten lže.
Na svých výpravách jsem se nikdy nebál o sebe ani o lidi kolem. Ani v Jižní Americe, ani v Africe. Párkrát jsem však měl strach, že ztratíme auta. Jednou jsme je málem utopili, když nám je na pláži spláchlo moře. Ale to bylo tak jediné.
Také jsem na cestách objevil spoustu vlastních chyb. Fakt, že je pak odmítám změnit, to je jiná. Jednou jsme v Chile hrozně vážně debatovali a celá skupina mi něco vytýkala. Jasně jsem si uvědomoval, co mi vytýkají a že se to týká mých ne úplně kladných vlastností, ale na druhou stranu mi tyhle vlastnosti umožnily dojet až sem, doprostřed Jižní Ameriky na třetí velkou výpravu. Tak co? Pokud se přestanu chovat, jak se chovám, tak to celé přestane fungovat. Jako cestovatel potřebujete sen, tvrdohlavost a štěstí. Cesty vás naučí i toleranci. Mně to říkal Miroslav Zikmund, když jsem se ho ptal, zda ho někdy domorodci na cestách nerozčilovali. On mi odpověděl, že ano, příšerně. Ale pak říkal, že přijel domů a došlo mu, že mají svaté právo chovat se, jak se jim zamane. To není náš svět. To je jejich svět. A oni si myslí, že se chovají správně. Tak co. Tohle člověka do značné míry osvobodí a zklidní. Pak se kolem sebe podíváte, zjistíte, jaké blbosti občas lidi řeší, a je vám vlastně dost líto, že si kazíte život.
