Jednostopí teroristé: Drzost cyklistů překročila únosnou mez
V tištěném Reflexu vychází jedna z nejkontroverznějších a nejrizikovějších reportáží mého života. Téma je tak třeskuté, že nechávám policii předem pár poznámek k případnému ohledání mé mrtvoly, abych jí ušetřil práci.
Je málo opravdu nebezpečných témat, při jejichž zpracování hrozí novináři skutečné riziko. Jedním z těch rizikovějších témat je například ruská mafie. Stejně rizikové může být psaní kritického článku o Hells Angels. A ještě nebezpečnější samozřejmě je napsat něco proti pejskařům. Tam hrozí nejen fyzická inzultace, ale spíše rovnou fyzická likvidace. Tisíce dopisů do redakce, plivání na autora na ulicích a zásilky beden plných psích výkalů na adresu redakce.
V tištěném Reflexu jsem ale překonal svůj strach a konečně, po dlouhých desetiletích strachu a mlčení, jsem se odhodlal napsat pravdu o cyklistech. Týden před otištěním článku jsem na notářství donesl svou poslední vůli, rozloučil se s přáteli, uklidil doma, aby mne posmrtně nepomluvili, že jsem měl doma bordel, a nyní jenom čekám věcí příštích.
Proto policejního patologa upozorňuji: Budou-li na mé mrtvole nalezeny otisky pneumatik, znamená to, že po mně před dokonáním vraždy cyklisté jezdili na horských kolech. Hledejte pachatele podle otisků pneumatik. Bude-li mít moje mrtvola v p**eli vražený zvonek, hledejte jízdní kolo, kterému chybí. A pokud se na mých ostatcích najdou stopy po tupých úderech, s největší pravděpodobností půjde o následek toho, jak mne cyklisté ubili pumpičkami. Takže hledejte cyklistu se zakrvácenou hustilkou, to je můj vrah!
