Po dálnici na kole
Už jsem o tom psal několikrát: rád jezdím na kole po dálnici. Samozřejmě po dálnici ještě nedostavěné. A teď jsem okusil skutečnou lahůdku. Obchvat okolo Prahy, který vede ze Slivence přes Radotín, Berounku a Vltavu až k Jesenici a napojení na D1.
Nevím už přesně, kdy jsem poprvé okusil jízdu na ještě nedokončené dálnici. Ale vím jistě, že když měl Strahovský tunel na začátku 90. let krátce před dokončením, prošel jsem ho pěšky. Byla to zajímavá, ale taky trochu nudná vycházka, protože tunel má délku jeden a půl kilometru. Trvalo to až moc dlouho.
Kolo je pro tento druh putování vhodnější. Projel jsem už mnoho důležitých staveb posledních let: tunely Mrázovka na Smíchově, předloni otevřený úsek karlovarské dálnice vedoucí z Prahy k Unhošti, občas jedu i po budované spojce z Vysočan k začátku mladoboleslavské dálnice. Vůbec nejlepší ovšem byla skoro padesátikilometrová jízda z Poděbrad ke Hradci Králové po dokončované D 11.
Půvab těchto jízd je v tom, že jedete po výjimečné dráze. Prázdné, široké, bez větších kopců, s dokonalým povrchem. Celou silnici máte jen pro sebe — a bez aut. Někdy sice jedete ještě po zpevněném povrchu bez asfaltu, někde dokonce po kamenech. Ale chce to jen trefit se do správného termínu těsně před dokončením a otevřením. Stavba je de facto už hotova, jen se dokončuje okolí nebo se kreslí bílé pruhy. Hlavní ruch ustal, potkáváte pár dělníků.
Také vás už nemá kdo zastavit a vykázat ven. Po těchto stavbách se pochopitelně jezdit nesmí. Ale znáte to – jak ohlídat tak velký kus silnice, když okolo není žádný plot? A na horském kole se dá jet každým terénem, takže vjet a vyjet na dálnici můžete kdekoli. Ostatně — že kus zmíněného obchvatu Prahy už využívají jak cyklisté, tak bruslaři, o tom psala MF Dnes před pár týdny.
Původně jsem se na cestu po Pražském okruhu chystal někdy o prázdninách, v červenci (otevírat se má v srpnu). Ale minulý víkend bylo hezky, a když jsem se ocitl u Slivence (kousek od Barrandova) a viděl, že stavba je prakticky hotová, vyrazil jsem.
První, co upoutá vaši pozornost, je most přes Lochkovské údolí. Hodně vysoká stavba, pohled do zeleně pod vámi je pěkný. Pak vás po pár stovkách metrů už čeká vjezd do tunelu. Je zhruba 1600 metrů dlouhý a ústí nad Radotínem. Tunel byl částečně osvětlený, i když venku bylo skoro 25 stupňů, tady byl chlad. Vozovka má sklon, a tak jsem frčel docela rychle k Berounce. Nádherná jízda.
Na konci tunelu začíná nejefektnější kus celé trasy, přemostění Berounky, Vltavy a celé oblasti u Radotína a Lahovic. Stavba nicméně vypadá zajímavěji odspodu, nikoli z vozovky – elegantní sloupy, na kterých vozovka stojí, jsou při jízdě skryty pod vámi. Hezké je, jak se celá estakáda točí do mírného oblouku a svažuje.
Zajímalo by mě, jestli se bude po estakádě moci chodit pěšky. Malý „chodník“ po straně je, ale nejsem si jist, zda bude přístupný. Smrad a hluk z aut budou sice nepříjemné, ale pohledy stojí za to. Vidět je Radotín i pražské panelákové panoráma, železnice Praha–Beroun pod vámi, samozřejmě Berounka a Vltava. A také vidíte celý systém mimoúrovňové křižovatky u Lahovic, kde se obchvat křižuje s dálnicí na Příbram.
U Vltavy jsem byl v nejnižším bodě stavby, čekalo mě stoupání – a opět tunelem, který směřuje k Točné. Délka dva kilometry, tunel už byl osvětlen skoro tak, jak bude při provozu. Svítila tu výrazná modrá světla po bocích tunelu i bílá na zemi. Dva kilometry do kopce nejsou prudké, jenže tady už byl tunelový chlad skoro nepříjemný. Ale zážitek opět výjimečný.
Když vyjedete z tunelu, čeká vás jen rovinka. Právě v těchto místech se už bruslí — potkal jsem asi deset jezdců. Jsou tu i zajímavé mostní stavby pro zvěř, jejich vnější úprava připomíná cihlové dálniční mosty z dob předválečných (přesněji: z dob Hitlerových dálnic v Německu).
Původně jsem chtěl dojet až ke spojení obchvatu s D1, ale u Jesenice na mne z jakési budky křičel muž ve žluté vestě, že tam nemám co dělat a že kousek dál je jeho šéf a ten už mě zastaví. Ano, šéf tam byl, ale rychlým manévrem jsem se mu vyhnul a vyjel ze stavby ven. Ostatně další úsek stavby ještě nebyl hotov, pokládal se povrch.
U Jesenice jsem se nicméně s dálnicí ještě jednou setkal, ocitl jsem na valu, který ji lemuje. Zrovna se tu pokládal betonový povrch. Dělá ho jeden stroj, do něhož z jedné strany sypete řídký beton, a na druhém konci vyjíždí pevná hotová dálnice. Celé zařízení je opravdu důmyslné, obsluhuje ho asi patnáct lidí a staví silnici odhadem metr za pár desítek vteřin.
Projel jsem zhruba osmnáct kilometrů z celkových dvaceti pěti této části okruhu. Je to skutečně pozoruhodná stavba. Jako cyklista bych asi měl být „zelený“, a tudíž bych neměl podobné stavby nijak adorovat, ale mě velké projekty baví. A tady je i jasné, že celý Pražský okruh pomůže dopravě. Navíc přemostění soutoku Vltavy s Berounkou má i svoji architektonickou hodnotu. A díky stavbě také vznikne nová lávka pro cyklisty přes Vltavu.
Když jsem tak jel po tom krásném povrchu, říkal jsem si, že by měli stavitelé těšně před vpuštěním aut uspořádat volný den právě pro cyklisty. Pro pěší je docela dlouhá, ale cyklista to má projeté za dvě, maximálně tři hodinky i se zastávkami. Autem si pak už nikdy nebudete moci vše tak důkladně prohlédnout.
A taky by se tu dal uspořádat úžasný bruslařský závod. Takový půlmaratón, 25 kilometrů, jízda po rovině, z kopce i do kopce. Za jak dlouho by to nejzdatnější bruslař zvládl? A jak moc by mu dal zabrat tunel se stoupáním od Zbraslavi? A co kdyby se tohoto závodu zúčastnila i Martina Sáblíková? Za jak dlouho by to ona ujela?
Řekl bych, že to je docela dobrý námět na píárovou akci. Škoda že stavbu nedělá Metrostav, ten je totiž sponzorem Sáblíkové, a tak by to do sebe dobře zapadlo. Ale i tak by stálo za to něco podobného uspořádat. I já bych si to na kole projel rád ještě jednou.
Andrej Halada, www.navzduchu.cz
