Umberto Eco: Má nová kniha ukazuje, jakého zla se Vatikán dopustil na Židech
Ve svých dvou bytech pečlivě opatruje přes 50 000 knih, honosí se bezmála třemi tucty čestných doktorátů a podle vlastních slov vůbec netuší, kolik peněz má na kontě. Asi dost – vědecké publikace z pera Umberta Eca jsou nezbytnou součástí knihovny humanitních vědců i studentů filozofie a jeho prózy dosud vyšly ve čtyřiceti jazycích. Ecův šestý román, snad nejočekávanější skvost letošního českého knižního podzimu, právě dnes vypustilo do knihkupectví nakladatelství Argo. Před necelými dvěma týdny jsem se známým intelektuálem v jeho milánském bytě mluvila právě o Pražském hřbitově, románu, který má ve skutečnosti s Prahou společného jen pramálo. Rozhovor si budete moci přečíst v některém z podzimních čísel Reflexu.
Autor světově proslulého Jména růže tentokrát v typicky obsáhlé próze ztvárnil „život a dílo“ Simona Simoniniho, antisemity, žrouta a lháře všech lhářů, který si v druhé půli 19. století vydělával na chléb (respektive na nejvybranější delikatesy) falšováním notářských dokumentů a kutím piklí. Simonini se setká s Dumasem, Freudem či Garibaldim a v Ecově fikčním světě také vytvoří známé Protokoly sionských mudrců, pamflet, který světu odhaluje, jak se Židé chystají ovládnout svět prostřednictvím kontroly peněžních a informačních toků.
Právě na pražském židovském hřbitově se podle různých konspiračních teorií minulého století (navazujících na prapůvodní Simoniniho smyšlenou zprávu, říká Eco) měla sejít skupinka židovských starších, kteří stáli u vzniku Protokolů... Ecův román vzbudil jisté rozpaky u některých židů a velké rozhořčení u některých církevních hodnostářů. „Ano, vybral jsem si výbušné, nebezpečné téma,“ řekl k tomu sám Eco. „Má kniha naplno ukazuje, jak hodně byl Vatikán v druhé půli devatenáctého století antisemitský a jakého zla se na Židech dopustil, takže je zřejmé, proč například vatikánský deník Osservatore Romano tasil drápy. Je to pomsta, nic víc.“
Pražský hřbitov vzbudil ihned po svém vydání senzaci, stal se bestsellerem, ačkoli to není zrovna snadné čtení. Očekával jste takový úspěch?
Na mou duši ne. Byl jsem z té knihy dost nešťastný, abych řekl pravdu; ze svých šesti románů jsem právě tenhle psal s nejmenším potěšením. A nečekal jsem takový čtenářský ohlas i proto, že má předchozí próza, Tajemný plamen královny Loany, kniha velmi snadná a čtenářsky přitažlivá, měla nejmenší úspěch. A přitom v ní není žádná složitost, žádné lingvistické hříčky – ta kniha je pro blbce! Čekal jsem tedy logicky, že u náročnějšího kusu klesne zájem publika ještě níž.
Kromě psaní románů a vědeckých publikací o středověké estetice, sémiotice, literární kritice či lingvistice prezentujete své názory i v médiích. Nemluvím teď o tom, jak jste letos v únoru před novináři přirovnal italského premiéra Silvia Berlusconiho k Adolfu Hitlerovi... Píšete pořád svůj sloupek La bustina di minerva pro týdeník L'Espresso?
Bohužel. Jsou zřejmě přesvědčeni, že díky mému sloupku prodají víc výtisků. Představte si, že se od roku 1985 zkoušíte vymyslet pokaždé něco nového – ale L'Espresso je moje rodina, poprvé jsem pro ně psal v roce 1965 a nerad se tím chlubím, ale pohřbil jsem už dva šéfredaktory. Píšu vždy o tom, co se mi honí hlavou – když mě namíchne Berlusconi, tak o politice, když den předtím čtu Homérovu Iliadu, tak o Iliadě; nedávno jsem psal o psí inteligenci. Nenechám se vydírat nutností aktuálnosti! Minulý týden jsem zrovna psal o podivných knihách, které jsem našel v katalogu jednoho antikvariátu...
Zajímalo mě, které podivné knihy to byly, ale to už Umberto Eco mluvil úplně o něčem jiném – o hloupnutí médií i jejich recipientů, o sociálních sítích a svém vztahu k mobilnímu telefonu, o roli intelektuálů i o možném konci své životní úlohy romanopisce. Počkejte si na velký rozhovor.
