Děti popravených hrdinů se na setkání k 70. výročí boje parašutistů proti Němcům shodly: Mělo to smysl!
„Vybrali jste pro vzpomínkový večer věnovaný parašutistům a našim rodičům správný název,“ říká Jaroslava Mokrá. „Maminka mi na konci května 1942 řekla, že je dobře, že došlo k atentátu na Heydricha. Vysvětlila mi, že teď už konečně bude všem ve světě jasné, že jsme se s okupací nesmířili, že proti nacistům bojujeme.“
Maminka Jaroslavy Mokré patřila mezi dvě stě devadesát čtyři lidí, kteří byli za svou pomoc a podporu parašutistům popraveni v Mauthausenu. Jaroslava byla se svým bratrem a dalšími dětmi popravených odbojářů internována na Jenerálce a později v táboře ve Svatobořicích. „Všichni jsme na své rodiče hrdí.“
„Mami, já jsem u tety v kuchyni viděla ty dva kluky. Jim dal tatínek to naše kolo?“ zeptala se v květnu 1942 jedenáctiletá Jaroslava maminky. Jarmila Smržová zbledla a nařídila své dceři, že o tom nikdy nikomu nesmí říci. Nikdy! Ti dva kluci v kuchyni manželů Khodlových byli Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem. Bicykl, který patřil rodině Smržových, použil Jan Kubiš v den atentátu. Jaroslava mlčela. Ani na gestapu jedenáctiletá dívka nic neřekla. Její rodiče a teta se strýcem patřili mezi nejbližší spolupracovníky parašutistů.
Doma měli schované padákové postroje výsadku Anthropoid, strýc Jaroslavy, majitel pohřební služby Václav Smrž, výbavě parašutistů vypravil fingovaný pohřeb. „Na pohřbu byla jen teta. Smála se, že je jediná pozůstalá padáku,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá, rozená Smržová. Její rodiče, teta se strýcem i bratranec Václav, byli za svou pomoc a podporu parašutistům popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu. Týž den byla v Mauthausenu s celou svou rodinou popravena i čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která došla pro Kubišovo zakrvácené kolo, a patnáctiletý Miroslav Piskáček, jenž bicykl vrátil Smržovým.
Pro Jaroslavu a jejího čtyřletého bratra na konci srpna přijelo k prarodičům gestapo. „Dědeček si před gestapáky klekl a na kolenou je prosil, ať nás nechají u nich. Už jsem ho neviděla. Utrápil se.“
Čtyřicet šest dětí odbojářů bylo internováno na Jenerálce a později v táboře ve Svatobořicích. „Malé děti vůbec nechápaly, co se stalo. Pořád plakaly. Nebyly k utišení,“ říká tehdy patnáctiletá Irena Hešová. Svou maminku viděla naposledy v Bredovské ulici u Petschkova paláce. Kapesníkem si zakrývala oči a pak Ireně na rozloučenou zamávala. Irena se na Jenerálce a ve Svatobořicích snažila mladším dětem nahradit chybějící matku.
V těžkých podmínkách pečovala o tří- a pětiletou Marii a Stanislavu Kloudovy. Internované děti se nesměly učit, musely být oporou sobě navzájem. „Irena pro nás všechny představovala přirozenou autoritu, pomáhala ostatním, dodnes si také díky ní všichni připadáme jako součást jedné rodiny,“ říká další z dětí popravených hrdinů, Hana Jírová.
Cena pro všechny děti
Hanin tatínek, František Kotrba, si vzal život při zatýkání v Ouběnicích, její maminka byla popravená v Mauthausenu. „Teta mi vyprávěla, že jsem jako malá ráda zpívala. Nevzpomínám si na to. Od svých osmi let, kdy jsem přišla o rodiče, už jsem nikdy nezpívala. Ani po válce. Nedokázala jsem to. Přitom mám hudbu ráda a můj manžel je muzikant, vypráví Hana Jírová.
Spolu s dalšími přítomnými dětmi popravených odbojářů měla velkou radost a pocit zadostiučinění z toho, že během vzpomínkového večera, který Reflex uspořádal spolu s Národním památníkem hrdinů heydrichiády a Vojenským historickým ústavem, právě Irena Hešová obdržela nejvyšší resortní vyznamenání ministerstva obrany Zlatá lípa. Díky přímému přenosu u toho mohli být i diváci České televize.
„Řekla jsem panu ministrovi, že toto vyznamenání přebírám za všechny děti, a hlavně za naše rodiče,“ prohlašuje Irena Hešová.
Hrdinství lidí, kteří za svou odvahu a obětavost zaplatili životem, se dlouhá léta zamlčovalo. „V sedmdesátých letech mi v práci kádrovák doporučil, ať hlavně nikde neříkám, že mi rodiče popravili za heydrichiády. O nekomunistickém odboji se patřilo nemluvit. V Mauthausenu jsem přišla o rodiče, jejich popel vysypali na smetiště a já se měla tvářit, že se nic nestalo?!“ říká Hana Krušinová, dcera popravených sokolských odbojářů, manželů Hejlových.
Mezi hosty vzpomínkového večera byli také bratři Ortovi, vnuci předsedy církevní rady starších Jana Sonnevenda, jenž zprostředkoval úkryt parašutistům v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, a dcera kaplana Vladimíra Petřka, Jiřina Juláková. Přijel také syn nejlepšího kamaráda Jana Kubiše, Václava Málka.
Z Panenských Břežan dorazila Helena Vovsová, jež za války na zámku v Břežanech pracovala jako pomocnice v zahradnictví. V den atentátu, 27. května 1942, viděla odjíždět Reinharda Heydricha do Prahy, 4. června 1942 jí plačící Lina Heydrichová, která se dozvěděla, že je vdova, neodpověděla na pozdrav. Šestnáctiletá Helena přímo za zády Liny Heydrichové pomáhala vězňům ze židovského pracovního komanda.
V chrámu sv. Cyrila a Metoděje také usedli žačka sokolského odbojáře Jana Zelenky-Hajského Vlasta Winkelhöferová, profesor Karel Kánský, jehož otec patřil mezi prosecké sokoly, kteří zůstali nevyzrazeni, nebo syn mělnického podporovatele parašutistů Bohuslav Bubník ml.
Pětadevadesátiletý Alois Denemarek, který se s Janem Kubišem sešel pouhé dva dny před posledním bojem parašutistů v kryptě, dlouhou cestu do Prahy nemohl podstoupit. O týden dřív ale na kameru zopakoval to, o čem jsme mluvili už na podzim. „Bylo důležité, že Heydrich byl odstraněn. Stálo to život mého bratra i našich rodičů, ale Honzův a Gabčíkův čin měl pro náš národ velký smysl!“
Buďme jim vděční!
Na začátku vzpomínkové akce zazněl poslední vzkaz brigádního generála Roberta Matuly ze skupiny Wolfram, jenž 12. června zemřel. Šest dnů před smrtí ale ještě díky manželům Klinkovým natočil pro nedělní podvečer poslední vzkaz, v němž všechny vyzval, aby byli vděční jeho kamarádům i lidem, kteří jim pomáhali.
Pomoci domácích odbojářů si nesmírně váží také brigádní generál Jaroslav Klemeš. Bojoval ve Francii, do Velké Británie se dostal poslední lodí, na níž se plavili i Jan Kubiš a Josef Gabčík. Patřil mezi první vojáky, kteří na podzim roku 1941 prošli paravýcvikem ve Skotsku. Sedmnáctého února 1945 byl vysazen u Nasavrk. Ze všech parašutistů, kteří byli za války vysazeni v protektorátu, zbyl už pouze on. Jaroslav Klemeš z první řady poslouchal, když Kryštof Hádek zarecitoval Kiplingovu báseň Když, jež byla krédem československých vojáků ve Velké Británii.
Velitel 4. brigády rychlého nasazení, plukovník Miroslav Hlaváč, jenž v afghánském Lógaru velel vojenské části rekonstrukčního týmu, prohlásil, že současné výsadkáře zavazuje hrdinství československých parašutistů, kteří se odmítli vzdát obrovské přesile. Brigádnímu generálovi Jaroslavu Klemešovi na místě slíbil: „Poneseme dál jejich odkaz, a pokud to bude tento národ potřebovat, půjdeme do toho stejně jako oni.“
