Psychopati za volantem. Proč se někteří z nás chovají při řízení auta jako šílenci?

Deset minut předtím bych si nevsadil ani pětník, že se to může stát. A deset minut poté bych dal všechnu svou hotovost za to, aby se nikdo nedozvěděl, že se to stalo. O čem je řeč? O jevu, který bychom mohli nazvat „dočasné pominutí smyslů za volantem“.

Nevím, jestli se to stává každému. Skoro bych řekl, že ano. Při sbírání materiálu pro tento článek jsem mluvil s pěti odborníky zabývajícími se z různých pohledů agresivitou za volantem. A čtyři z nich přiznali, že se někdy v životě chovali za volantem jako ... s prominutím ... idioti.

Stejně jako já. Bydlím za Prahou, takže ročně najezdím třicet až čtyřicet tisíc kilometrů. A denně sedám za volant s přesvědčením, že pojedu klidně a rozumně (populární je výraz „defenzívně“) a že se nenechám vyvést z míry. Většinou se mi to povede.

Ale ne vždy. Nejsem agresívní řidič, jezdím takovým tím solidním českým způsobem „malounko přes čáru“. A tak to na dálnici obvykle neženu víc než sto pade, ve městě maximálně šedesát a plnou bílou čáru přejedu opravdu, ale opravdu jen ve výjimečných případech. Vím, že by všechno tohle stačilo na „vybodování“ do týdne, ale trvám si na tom, že patřím na silnici k těm nejdisciplinovanějším.

Jenže i mně se to párkrát stalo. Známe to všichni. Někdo nebezpečně předjíždí a pak se před vás na poslední chvíli vmáčkne. Anebo se nalepí těsně za vás a zuřivě bliká, abyste mu uhnuli, i když nemáte kam. Mohli bychom takových situací vymyslet desítky.

Co následuje, je vlastně fyziologická reakce. Pocit rozhořčení a hněvu. Najednou jsme součástí konfliktu. Se soupeřem si nevidíme z očí do očí, takže nastoupí stereotypy. Za volantem silného auta si představíme karikaturu zbohatlíka s tlustým krkem a arogantním výrazem. Nemůžeme vidět, že je za volantem – třeba? – uštvaný a unavený manažer anebo třeba mladík spěchající s manželkou do porodnice. Stereotyp zvítězí.

V krvi se vyplaví adrenalin, naskočí vysoká tepová frekvence, člověku jako by se zatmělo před očima. „Ty startovací impulsy bývají různé,“ říká psycholog Michal Walter. „Všechno může hrát roli. Značka auta i třeba espézetka, kterou řidič dává najevo, že je někým výjimečným. Nadávka nebo posunek pak můžou uvolnit nahromaděnou agresivitu. Ani nevíte jak a najednou vás vybrzdí dvoumetrový frajer a vy budete mít štěstí, že vám na semaforu ještě nevytluče okna.“

Sedíme u kávy a sympatický psycholog, jenž v minulosti například testoval zaměstnance řízení letového provozu, mi vysvětluje, jak se dělají dopravně psychologická vyšetření řidičů. Od roku 2011 je posudek akreditovaného dopravního psychologa podmínkou, jak po „vybodování“ a roční pauze získat zpátky řidičský průkaz. Od letošního roku pak posudky smějí vypracovávat pouze dopravní psychologové s akreditací ministerstva dopravy. Těch je v Česku zhruba kolem 120.

Zběsilá honička v pražských Hájích

Co je účelem testů? Rozpoznat lidi, již mají například takovou poruchu osobnosti, že jsou nebezpeční ostatním. „Odborná literatura říká, že mezi lidmi je asi 10 až 15 procent psychopatů, kteří porušují pravidla a zákony. Ne všichni jezdí auty, takže mezi řidiči jich je pravděpodobně výrazně míň. Myslím, že ze stovky by psychologickými testy neměli projít tak tři nebo čtyři,“ říká Michal Walter.

PORUCHA OSOBNOSTI

Nejznámější problémoví řidiči v Česku jsou asi dva. Luboš Lacina a Aleš Trpišovský. Oba přitom reprezentují dva podstatně odlišné typy.

Bývalý manažer plzeňského pivo varu Lacina v březnu 2010 vytlačil z vozovky na D1 pomaleji jedoucí auto. Na kamerovém záznamu zůstala zachycená hrozivě vyhlížející nehoda, jež nakonec naštěstí skončila jen lehkými zraněními jezdce a spolujezdce. Lacina dostal v červnu 2011 pětiletý nepodmíněný trest.

Podnikatel Aleš Trpišovský, kterému média dala kvůli atypické SPZ přezdívku „Pirát 2222“, na dálnici „vybrzďoval“ minimálně dva řidiče, s jedním se srazil. Incidenty ovšem nezachytily kamery, vyšetřování se opíralo pouze o výpovědi svědků. Trpišovskému hrozilo až dvanáctileté vězení, nakonec od něj odešel jen s podmíněným trestem.

Oba mají zároveň sedmiletý zákaz řízení. „Osobně jsem je nevyšetřoval, ale v závěrech soudních znalců se objevilo, že pan Trpišovský je pravděpodobně příkladem poruchy osobnosti. Má to v povaze. Je agresívní, špatně se ovládá. Nemůže jednat jinak. Jistě, u soudu se stylizuje do člověka, kterému je to líto. Ale až se vrátí za volant, může se tak s vysokou pravděpodobností chovat zase,“ říká Michal Walter.

Luboš Lacina naproti tomu reprezentuje typ řidiče, jichž je na silnici mnohem víc. Za normální situace je celkem spořádaným, neproblémovým řidičem. „Ale pak má třeba špatný den, někam spěchá, je vystresovaný. A pod tlakem udělá hloupost, jíž později opravdu lituje.“

Jak Michal Walter poznamenává, oba typy mohou být okolí nebezpečné. Ti první by se pokud možno na silnici vůbec neměli dostat. A ti druzí by zase na sobě měli pracovat, aby se do nebezpečných situací nedostávali. Aby sami včas poznali, že jim hrozí „zkrat“, a pokusili se mu vyhnout. Ale to jde těžko. A nesouvisí to ani s inteligencí, i když ti chytří se samozřejmě spíš uhlídají. „Ale jakmile se člověk dostane do toho zlobného efektu, tak přestane přemýšlet. Mozek se mu zaplaví hormony a v podstatě se vypne. Pak už fungují jen ty základní instinkty,“ říká.

AUDI, SAMOZŘEJMĚ

Agresívního problémového řidiče poznáme celkem snadno. Skoro se chce říct na dálku. V hustém provozu přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého, auta před sebou dojíždí „natěsno“, pozornosti ostatních se domáhá blikáním a troubením. „Prostě se chová jako magor,“ směje se docent Petr Bouchner, který se zkoumáním provozu na silnicích zabývá na fakultě dopravní ČVUT.

Poznat idiota je snadné pro lidi, horší pro komputery. Petr Bouchner a jeho kolegové nedávno získali grant na to, jak by nebezpečné řidiče – či, přesněji řečeno, nebezpečné situace – mohla detekovat technika. Tedy například čidla či kamery měřící rychlost. K čemu to je? „My jsme vědecké pracoviště, takže konkrétní aplikací v praxi se nezabýváme. Ale dokážu si představit, že počítač třeba informuje policejní dispečink nebo provede nějaké automatické opatření.“

Aleš Trpišovský, přezdívaný kvůli atypické SPZ „Pirát 2222“,a jeho brutální „myška“ ve stošedesátce na hlavním dálničním tahu

Tím může být kupříkladu uzavření tunelu v případě hrozící nehody. Nebo naskočení červené na semaforech na příjezdové křižovatce. Ale teoreticky by mohlo pomoct i to, kdyby se na informační ceduli objevila zpráva: „Pozor, nebezpečný řidič!“ A doplněná SPZ dotyčného auta.

Největším nepřítelem agresivity za volantem je ztráta anonymity. Z čehož plyne, že významný efekt mají již zmíněné kamery. Omezenou rychlost v notoricky známých úsecích, kde měří kamery, dodržují i běžně nedisciplinovaní řidiči. Je to skoro až komické, jak – bez ohledu na dopravní značky – na čáře s první sadou kamer všichni jak na povel zpomalí a na té druhé zase vystartují původní rychlostí. Připomíná to letmý start na automobilových závodech.

Tým z dopravní fakulty vedený profesorem Mirkem Novákem, českým nestorem dopravních průzkumů, se před čtyřmi lety zabýval právě agresivitou na silnicích. Na vozovky se vypravily automobily vybavené kamerami, zaznamenávaly provoz a vyhodnocovaly chování řidičů. „Celkově najezdily něco přes deset tisíc kilometrů a zaznamenaly kolem tisícovky případů porušení pravidel,“ říká Petr Bouchner.

Nejčastěji to byla překročená rychlost, nebezpečné předjíždění, kličkování v jízdních pruzích a tzv. problikávání. Výsledky působí celkem impozantně. Když byly publikovány, objevil se v jedněch novinách titulek: „Agresívního řidiče potkáte každých šestnáct kilometrů.“ Z výzkumu vyšla i určitá typologie problémového řidiče: mladý muž do 35 let za volantem audi.

Když se podíváme na značky aut, celkem to odpovídá zavedenému stereotypu. V přepočtu na četnost jednotlivých značek na českých silnicích dělají přestupky nejčastěji řidiči audi, následují značky Volvo, BMW, Mercedes, Volkswagen, Subaru, Toyota. Až pak je Škoda.

Avšak je to opravdu sonda mezi agresívní, nebezpečné šoféry? Mezi ně se v dotyčném průzkumu dostali i ti, kteří jeli na dálnici o pět nebo deset kilometrů v hodině rychleji než ostatní. Ano, pro policii je to přestupek jako každý jiný. Ale těžko můžeme takové řidiče nazývat piráty silnic.

Rychlost určitě způsobuje velké procento nehod, jenže policie ji tak pečlivě sleduje také proto, že se zkrátka snadno měří. „Například únava se vůbec nepostihuje, tedy aspoň u neprofesionálních řidičů. A přitom patří mezi vůbec nejnebezpečnější vlivy na řízení,“ říká Petr Bouchner.

Slavná scéna Luboše Laciny, který na D1 vytlačil pomaleji jedoucí auto

Výzkumníci na dopravní fakultě dělali v minulosti výzkumy, jejichž účastníci například čtyřiadvacet hodin nespali a pak dvě hodiny jezdili na trenažéru. „Ono to na první pohled tak nevypadá a většinou to dobře dopadne. Na trenažéru i potom v reálu. Ale pravda je taková, že ti lidé v zásadě balancují mezi životem a smrtí,“ říká Petr Bouchner. V tom je ten problém. Vysoká rychlost či alkohol se celkem snadno měří a prokazují podobně jako třeba telefonování mobilem za jízdy. Přitom zrovna tyto přestupky nejsou až tak rizikové, jak se soudí. Telefonování je nebezpečné samo o sobě, protože se řidič nesoustředí na řízení. Méně už proto, že drží telefon v ruce. A alkohol? „Menší množství alkoholu nemá vliv. Ukázalo se, že některé reakce pak mají lidé dokonce rychlejší,“ říká Petr Bouchner s úsměvem.

Naproti tomu únava nebo potlačovaná agresivita změřit nejdou. A než dojde k incidentu, tak ani postihnout. Bohužel.

PSYCHOLOGOVA SKLÁDAČKA

Agresivita za volantem může skončit nehodou, někdy i tragickou, ale také násilím. A není to zas až taková výjimka. V říjnu 2010 napadl v Olomouci pětatřicetiletý řidič Pavel Domša šestaosmdesátiletého důchodce, kvůli němuž musel prudce zabrzdit, a zezadu do něj nabouralo další auto. Způsobil mu úraz na hlavě, kterému chodec později podlehl. Domša dostal 11 let nepodmíněně.

V září 2011 napadl šestatřicetiletý řidič osobního auta René Chalupník řidiče autobusu (64 let) poté, co měli oba lehkou nehodu po nebezpečném předjížděcím manévru. Řidič autobusu byl po úrazu hlavy dva týdny v umělém spánku a dodnes si stěžuje na potíže. Útočník byl odsouzen k šestiletému trestu.

Nepočítaně incidentů skončí slovními útoky, strkanicemi nebo i fackami. Kamery zabírající křižovatky na pražské magistrále jich natočí celou řadu. Ve většině případů se incidenty nehlásí na policii, takže se neobjeví v žádných statistikách.

Psychopatů za volantem však není zase tolik. Mnohé z nich policisté znají, protože se opakovaně objevují například právě na záběrech kamer. „Jeden čas jsme policistům předávali i náš natočený materiál. Opakovaly se tam často známé fi rmy. Ale zároveň se s tím nedá většinou nic dělat, protože videozáznam není důkaz,“ říká Petr Bouchner.

 
Slavná potyčka dvou pražských řidičů se stala internetovým hitem.

Část psychopatů lze nyní aspoň na čas „odstranit“ ze silnice zásluhou bodového systému. I když i to je s otazníkem. Většina vybodovaných šoférů se spíše dopustí série banalit, než že by byli permanentní hrozbou silnic. A tak záleží na tom, jestli nebezpečného jedince pak při povinném vyšetření, jež musí předcházet navrácení řidičského průkazu, odhalí psycholog.

Funguje to tak, že si po roční pauze sami najdete akreditovaného psychologa. Za dva až tři tisíce korun absolvujete vyšetření, které trvá minimálně tři hodiny. Dá se během něj poznat psychopat? „Samozřejmě,“ říká Michal Walter. A popisuje, jak takové běžné vyšetření probíhá. „Především chci vidět kartu řidiče. Tam jsou tvrdá data: co v minulosti spáchal, za co mu vzali body. Z toho už si udělám základní obrázek. A pak kladu důraz na osobní rozhovor. S čím v minulosti jezdil, jak sám charakterizuje svůj styl jízdy, co si myslí o ostatních řidičích.“

Vyšetření má i relativně objektivní součást a tou je vyplňování standardizovaných dotazníků a testy na speciálním zařízení. Měří se mj. schopnost soustředění, rychlost reakce a odolnost vůči psychické zátěži. Znovu se ptám, zda z toho všeho lze poznat psychopata. „Ono to vyleze, to se nebojte,“ usmívá se Michal Walter. „Používají se různé metody a vyhodnocuje se i skóre lži, takže se obvykle pozná, kdy a jak moc člověk lže. Skládám to jako takové puzzle, z kterého pak vyleze charakteristika člověka.“

OMLOUVÁM SE!

Psychopati nejsou nebezpeční jen tím, jak jezdí. Mnohem větší riziko představují v tom, že odkrývají temné stránky duše v nás ostatních. Stokrát se můžeme považovat za inteligentní a vyrovnané dospělé lidi, ale když na to přijde, v mžiku se začneme chovat – a teď píšu zejména o nás mužích – jako ješitné, malicherné děti, jež ztratily soudnost i důstojnost.

Dá se tomu nějak zabránit? Předejít? „Neřeknu nic nového,“ krčí rameny Michal Walter. „Já osobně se držím hesla: nezávodit. Samozřejmě mě někdy napadne, že bych podřadil a šlápl na plyn, ale sotva se dotknu řadicí páky, tak si to radši rozmyslím. Nezávodit a nebojovat. Vykašlat se na to.“

Druhá rada je možná ještě důležitější. V každém konfliktu či při jakémkoliv problému je nejdůležitější komunikace. Na silnici nám v tom brání to, že se přes (někdy i tmavá) skla svých vozů nevidíme. Že místo lidských bytostí vnímáme auto a značku včetně stereotypů, jež je provázejí.

Ale i na silnici lze komunikovat. Hlavně však ne vztyčenými ukazováky ani jinými gesty. „Když vidím, že se ke mně blíží zezadu takový ten našlápnutý řidič, radši mu uvolním místo. A třeba mu i bliknu světly, aby to pochopil. Samozřejmě mně zase potěší, když mi podobným způsobem poděkuje,“ říká Michal Walter.

Kéž by to bylo tak snadné. Ostatně už dřív jsem psal, že devadesát procent všech konfliktů by vyřešily dva jednoduché světelné nápisy, které bychom si mohli namontovat zezadu na auto. „Omlouvám se!“ a „děkuji“. Vsadil bych se, že by pak devadesát procent emocí nás průměrných, jen občas agresívních řidičů zůstalo pod pokličkou. Jistě, našli by se i pak řidiči, kteří by tam měli – hned nad personalizovanou espézetkou – spíš nápis:

„Táhni, zmetku.“ No ale aspoň bychom je ještě líp poznali.

Jak poznáte národnost řidičů na dálnici

Komentáře