Úplně jsem přestala zpívat, vzpomíná na internaci za heydrichiády Hana Jírová
Šestadvacátého ledna uplyne sedmdesát let od popravy druhé skupiny lidí, kteří pomáhali Gabčíkovi s Kubišem. Čtyřicet osm dětí ve věku od dvou do čtrnácti let skončilo v internaci v Praze na Jenerálce, později v táboře ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí. Poslyšte příběh Hany Jírové, která byla internována na pražské Jenerálce v osmi letech.
„Na letní byt do Ouběnic jsem se těšila. Začaly prázdniny a já si nevzpomínám, že by se dělo něco zvláštního. Ale vlastně ano – tatínek pomáhal mamince se zavařováním. To nikdy dřív nedělal. Náš tatínek, František Kotrba, se 21. července 1942 v Ouběnicích zastřelil spolu s doktorem Lyčkou při zatýkání. Byl už podvečer. Maminka odešla nebo ji někdo odvedl, už nevím. Celou noc jsme s bráškou zůstali sami.
Ráno nás četník polní cestou odvedl do Drachkova, kde jsme měli vzdálené příbuzné, pak se nás ujala babička s dědečkem. Gestapo pro nás přijelo 25. srpna. Slíbili, že nás odvezou za maminkou. Řekli, že nás chce maminka vidět. Právě jsme svačili a já jsem ze strachu schovala housku do zastlané postele. Babička nás nechtěla dát, ale nebylo to nic platné.
Spolu s bratrem mladším o rok jsme patřili mezi prvních sedm dětí, jež byly na Jenerálce internovány. Na konci srpna a v září přivezlo gestapo na Jenerálku další děti. Mohli jsme spolu mluvit česky, ale nesměli jsme si navzájem říci svá příjmení a nesměli jsme se učit. Dohlížela na nás německá sestra Karola Gallová. Vymýšleli jsme, jak se jí pomstíme za to, jak se k nám chová. Napadlo nás, že jí po válce dáme koš prádla a všechno bude muset bez jehly zašít.
Gallová mluvila trochu česky. Některá slova komolila. Ječela na nás, že když nebudeme poslouchat, skončíme ve Svatobořicích. Když nás potom v dubnu 1944 do Svatobořic opravdu odvezli a my po příjezdu uviděli dřevěné baráky za ostnatými dráty, byla v nás malá dušička.
Život na Jenerálce byl jednotvárný. Naučila jsem se být soběstačná, spravovat prádlo. Hlady jsme netrpěli, ale dosyta jsme se také nenajedli. Kolem Jenerálky rostlo hodně hub, špiček. Starší děti nám řekly, že se dají jíst. Tak jsem je jedla syrové. Naši příbuzní se časem dozvěděli, kde jsme internovaní. Když jsme chodili do Šárky na procházky, ,náhodou‘ tam čekali a někdy se podařilo, že u cesty nenápadně upustili balíček.
Jako malá jsem prý ráda zpívala. Hudbu mám pořád ráda, můj manžel je muzikant, ale v internaci jsem zpívat přestala a ani po válce jsem už zpívat nedokázala. Na Jenerálce jsem se začala stydět za svoje city. Jednou mi bylo do breku, a abych to zamaskovala, obvinila jsem z něčeho svoji nejlepší kamarádku. Dlouho mě to pak mrzelo.
Maminku popravili 24. října 1942 v Mauthausenu. Babičku už jsme také neviděli. Do roka zemřela. Utrápila se.“
