Líbánky aneb Jak Hřebejk pohřbil sám sebe
Už už to vypadalo, že se Jan Hřebejk po loňském tápání znovu našel. Líbánky, hořké, bezmála thrillerové drama, s nímž v Karlových Varech soutěží o Křišťálový glóbus, slibně naťukává divákovu zvědavost a voní zvláštní směsí cynismu a nostalgie. Kdyby zůstalo jen u toho, mohli jsme psát o vrcholu hřebejkovské trilogie. Kdyby...
V jednoduchosti je krása, tahle stará zrádná pravda doběhla už nejednoho mistra a Hřebejk, jehož film měl premiéru druhý festivalový den, není výjimkou.
Přitom právě na jednoduchosti zprvu poučeně staví samy Líbánky, veškeré své dění omezují na půdorys jedné svatby a několika málo rodin. K obezličkám a nadbytečným kudrlinkám se navíc Hřebejk neutíká ani ve formě. Stačí mu klavír, krasosmutnění sklonku třeboňského léta a dobří herci. Nevěsta Aňa Geislerová v bílém šťastně září, slepice se šťastně popelí, svatební rutinu vítaně nabourává smysl pro grotesknost a cinefilové si mohou užívat odkazy na malá i velká podobenství od Altmana po Němce.
Funguje kupodivu i mírně ohraný, leč správně zacházený dramatický prvek v podobě narušitele s tajemstvím, jenž bez pozvání pronikne až do samého jádra oslav. Omotá si kolem prstu všechny včetně dětí a nevěstiny matky, umně si pohrává s trpělivostí novomanželů i zvědavostí diváka a dobrých třicet minut budí znepokojení, jež společenskou frašku změní v ryzí thriller.
Jenže pak to přijde. Jako by se Hřebejk, respektive jeho scenárista Jarchovský zalekl, že stvořil něco snad až příliš prostého a průzračného. Dílo, které bude bavit diváky, ale ne festivalové poroty, jež vyžadují gesta, nikoli řemeslo a žánr.
Hysterickou pointou, tak nevěrohodnou a klišovitou, až to bolí, každopádně během chvíle pohřbí vše, co hodinu poctivě a slibně budoval. Z filmu, jenž měl zdravou ambici být něčím univerzálnějším, než jen hezkým českým filmem, se zcela nepochopitelně stane zaměnitelná manýra lokálního charakteru, jež ve výsledku musí zklamat publikum i porotu.
Líbánky měly a mohly být zlatým hřebem trilogie o lidské zodpovědnosti a minulosti, která nezapomíná. Místo toho jsou jen jejím smutným epitafem.
