Zlo se jmenuje Amerika, hřímal Stone. A lidé odcházeli
Nejprve odmítal, aby ho kdokoli fotil. Posléze Oliver Stone pozurážel všechny české novináře, kteří mu přišli pod ruku. Když vyšel mezi lid, respektive do samoobsluhy, aby dokázal, že není nabubřelá celebrita, už už ho média začala brát na milost. Pak ovšem přišla tisková konference, 35 minut neomalené politické propagandy, a bylo jasno: Stoneovi se ve Varech jen tak tleskat nebude.
S kontroverzemi se samozřejmě předem počítalo - jak také jinak, u člověka, jenž do postkomunitické země přijel hlásat, že máme vzít na milost Stalina.
Realita však předčila veškerá očekávání. Režisér zbožňující spory a provokace totiž evidentně usoudil, že novináře nejvíc naštve, když je vůbec nepustí ke slovu, a tak hned po první položené otázce zahájil monolog trvající dobrou čtvrthodinu.
V něm mimochodem zvádnul pospojovat řeckou mytologii, holokaust, Castra, Bushe, Thatcherovou, ba dokonce i Tita nebo náš vstup do NATO. To vše s jediným cílem – poukázat na to, jakým zlem je jeho domovina, Spojené státy americké.
K americkým hříchům přitom uměl najít cestu prakticky odkudkoli. Alexandr Veliký jej inspiroval k útoku na bývalého prezidenta George Bushe, od „Maggie“ Thatcherové byl zas jen krůček k Hillary Clintonové, Vietnamu a lhostejným Američanům („Vietnam je nezajímá a nikdy se za něj neomluvili.“).
„Kdo vám poradil, abyste vstoupili do NATO, co z toho máte? Vojáky v Afgánistánu, to je tedy výhra,“ hřímal se vztyčeným prstem. Když byl posléze moderátorkou upozorněn, že se tiskovka chýlí ke konci a slovo by měla dostat také protistrana, zašklebil se a pronesl: „Nic jí nevěřte. Teď tady mluvím já a chci to dopovědět.“
Jak přibývalo propagandistických hesel, natřískaný sál se začal zvolna vyprazdňovat. Někteří odcházeli z nudy, jiní na protest. „Prý máte problém s otázkami českých novinářů?,“ nadhodila nakonec jedna z odvážnějších z redaktorek.
„A to jste slyšela kde?“ čertil se Stone. Odpověď, že zdroj si přeje zůstat v utajení, vyprovokovala v jeho hlavě další neuvěřitelnou sérii konspiračně-protiamerických úvah. „Tajný? Ve světě, kde jsme všichni sledováni? Podívejte se na Snowdena,“ nadechl se k dalšímu výbušnému tématu.
Tou dobou už však laureáta Křišťálového glóbu téměř nikdo neposlouchal. Z místnosti odcházel za vlažného potlesku, patrně nejkratšího v historii udílení čestných cen. A odpoledne si jel hledat nové publikum: do stanového městečka.
