Seriál Jiřího X. Doležala: Sluníčkoví človíčkové 2.díl: Batikový look
Sluníčkový človíček disponuje celým souborem stereotypů, a tím nedůležitějším - identitním, přiřazovacím - stereotypem pro nej je samozřejmě oblečení. Pryč s kožichy, ať žije batika! Sandály, ruksak, nedostatek depilace včetně dredů či jiná formy plstnatění rohoviny bývají velmi časté.
Motto 2. dílu: Táňa Fischerové navrhovala alternativní bankovnictví. To jsou bankéři s dredy a platební karty z přírodních materiálů?
Sluníčkáři mají zcela nezaměnitelný look, a to muži i ženy. U mužů jde o jistou „šmrncnutost“ outdoorovým vzhledem. Ale ne sportovním, ochranářským! Správný sluníčkář má i při návštěvě zubního lékaře trackové sandály, pohorky, nebo alespoň zelenou vestu s logem KRNAP a batoh, takže v každé situaci působí, že se právě chystá připoutat k nějakému stromu. Častý bývá dlouhý vlas či nepěstěný vous. Parfém je sluníčkáři mužského pohlaví zásadně odmítán z ideologických důvodů, a někdy nosí k sandálům ponožky. Řada z nich jezdí na kole, a to nejraději v hustém pražském provozu, kde v rámci boje za správnou životosprávu námahou rozšířenými plícemi usilovně dýchají výfukové plyny.
U žen se jedná o různé kombinace etnických a outdoorových prvků. Šátek na hlavě a sukně z ethnoshopu, tričko vlastnoručně batikované přírodními barvivy a trackové sandály, případně goratexové pohorky. Často korunováno v šátku zavěšeným nemluvnětem, kterému poklimbává hlava. Vzhledem k tomu, že jsem několik sluníčkářek poznal intimně (v rámci svého všeobecného boje za dobro mne přišly spasit), mohu s jistým studem konstatovat, že tyto dámy hrubě zanedbávají depilaci. Jde jak o klín, tak o nohy. Mají k tomu řadu ideologických důvodů, především alternativnost a ekologismus, a je to fakt hnusný.
Alternativa ke konzumu Sluníčko je zásadně zaměřené proti konzumu, řetězcům, jaderné energii, karbanátkům v housce, černé limonádě, USA a válkám, i když jsou vedeny proti takovým grázlům jako Hussain nebo Kaddáfí. Nejde samozřejmě o to, že by sluníčkáři dávali přednost střídmosti před konzumem, žluté limonádě před černou či párku v rohlíku před karbošem. Jde o pouhý strach z autority, strach z falu. Sluníčkáři jsou principiálně zaměřeni proti všemu, co jim ztělesňuje autoritu. Důvodem je nedospělost a nevyzrálost, sluníčkáři nemají na to sami být autoritou, ale také odmítají se jakékoliv - i zcela přijatelné - autoritě podřídit. To, že karbanátek od nás z masny pochází z masa původem od Mělníka, zatímco ten v tom koncernu je z krav u Soběslavi, dává protestům proti karbanátkovému řetězci trochu bizarní rozměr. Ještě bizarnější je pak antiamerikanismus tuzemských sluníček. Bez zásadní podpory Ameriky by nevznikla ČSR v roce 1918, v roce 1945 by nás bez Američanů nikdo neosvobodil, a v osmdesátém devátém by se bez Ameriky nezhroutila světová říše komunistického zla.
Přesto jsou sluníčkáři v čemkoliv, kde to je možné, alternativní, rozmáhá se dokonce na podobnou skupinu orientovaná služba ekologického pohřebnictví, kdy se do květináče s půdou, hnojivem a semínkem nasype popel sluníčkáře, takže z něj vyroste strom. Základní je odmítnutí konzumu a hledání alternativy k němu, a sluníčkáři jsou si ochotni to nechat něco stát. Konzumují alternativně. Oblíbené jsou farmářské trhy, bioznačky, a zahraniční výrobky z rozvojových zemí, při jejichž výrobě nebylo ublíženo žádnému černochovi. Všechno potraviny, které jsou často dražší než ty v supermarketu. Alternativou ke konzumu se tedy u sluníčkových lidiček stává stav, kdy zkonzumují (prožerou) mnohem víc peněz než spokojený konzument potravin běžných, a ještě je jim dobře, jak to tomu konzumu natřeli.
Vrcholem alternativy bylo, když v předvolební diskusi Táňa Fischerová propagovala alternativní bankovnictví. To jsem ještě neslyšel, přestože o alternativě píšu čtvrt století. Asi jde o recyklovatelné kreditky z přírodních materiálů a bankovní úředníky s dredy.
