Seriál Jiřího X. Doležala: Sluníčkoví človíčkové 4. díl: Totální arogance
Každý bojovník za lepší příští vždy v pomíjející přítomnosti rád někoho ve jménu těch zářných zítřků obětuje. Sluníčkáři zcela bezohledně prosazují ochranu životního prostředí. Třeba alternativní, pěstované pohonné hmoty. Rozvoj pěstování plodin k energetickým účelům zvýšil ceny potravin v rozvojovém světě, takže mají černoši hlad.
Motto 4. dílu: Základním kriteriem sluníčkového člověka je, že povyšuje vlastní iluze a předsudky nad realitu.
Ten hlad mají proto že díky dlouholetému ekologickému tlaku sluníčkářů přimícháváme do benzinu a nafty pěstovaná paliva. Přestože jsou sluníčkáři multikulturní, tak je jim to úplně jedno.
V České republice je nad přijatelnou míro velká skupina lidí ohrožena bídou a sociálním vyloučením. Důchodci, invalidé, nejméně placení zaměstnanci. Pokud je na něco potřeba peněz, je to na systémovou pomoc chudým. Přesto zcela standardním projevem sluníčkáře je, že požaduje státní dotace na ten typ kultury, kterému dává přednost.
Mluvím o uměleckých publikacích, o podpoře vydávání literatury, o živém divadle malých forem a alternativního baletu. Tohle všechno by měl platit stát, a tyto formy kultury mají právo na existenci z veřejných prostředků, i když se neuživí, protože se to líbí zrovna nám sluníčkářům. Naopak umění, které se líbí hodně lidem (a tudíž nepotřebuje dotace, protože si na sebe vydělá) je kýč. Pokud se dobře pamatuji, tak dílo Franze Kafky, Pabla Picassa, Williama Borroughese, Salvadora Dalího, Jacka Kerouacka či Beatles nikdy žádný stát nepodpořil ani korunou.
Naopak si nemohu vybavit ani jednoho (libovolnými) komisemi doporučeného a sponzorovaného světového autora bez ohledu na uměleckou disciplinu. Přesto si sluníčka myslí, že to, co by se mělo dotovat, co je správná kultura, určují oni. Protože jsou sluníčkoví intelektuálové. Někdy sluníčkář sleví a přizná, že přece jen by o těch dotacích neměl rozhodovat on, ale nějaká kulturní komise, která posoudí, co je dost kulturní a co je kulturní málo. Po prvních pětadvaceti letech života strávených v režimu, kde na všechno byla (většinou stranická) komise mám tendenci považovat každého, kdo prosazuje kulturní komise posuzujících hodnoty uměleckých děl, za debila.
Hnus z civilizace
Milým sluníčkovým znakem je postoj k moderní lékařské péči a rození. Silně souvisí s celkově ekologickou orientací těchto lidí, a kupodivu nepostihuje jenom ženy, ale i muže. Zženštilí muži a mužští feministé ostatně tvoří páteř mužských sluníčkářů. Zásadním tématem jsou domácí porody. Je úplně jedno, že porod v porodnici je evidentně, zdravým rozumem posouzeno, bezpečnější, protože tam mají u postele doktory, operační sál a přístroje. Sluníčková matka (a často i otec) chce rodit v Pravdě a Harmonii s Přírodou Doma.
Podobně se sluníčkář staví i k očkování. Nelíbí se mu očkování dětí. Nechápe, že očkování je vedle antibiotik největší objev lékařské vědy, díky kterému některé nemoci dokonce úplně vymizely (černé neštovice). Jemu píchají do děťátka ty zlé autority v bílých pláštích, tak je očkování špatné!
Hnus z civilizace a všeobecná podpora kůrovce celkově k sluníčkářům patří. Mají celkový obdiv ke všemu venkovskému. Přestože sluníčkář pochází v drtivé většině případů z města a nemá o životě na venkově ani páru. Řada sluníčkářů se stěhuje na vesnici, aby se po pár letech bez peněz a iluzí vrátili na rodné Vinohrady. Sluníčka jsou samozřejmě zásadními odpůrci jaderné energetiky a zastánci alternativních energetických zdrojů.
Jiří Suchý promine: „Proti stavbám, proti dýmu, ne však proti Kaplickýmu!“ To vystihuje přesvědčení sluníček, že všechny hezké domy už byly postaveny, že vše, co je staré, má být památkově chráněno a dotováno ze státních peněz, i když je to hnusné a nepraktické, a vůbec by bylo nejlepší, kdybychom ten růst včetně stavebního trochu úředně zpomalili.
Pokud se cokoliv staví, v okolí (ale při větším významu stavby pak i celorepublikově) vznikne ekologická, památkářská, vegetariánská, komunitní, alternativní občanská iniciativa PROTI. Je úplně jedno, co se má stavět. Protesty proti stavbě dálnice známe všichni, a stejně tak všichni známe z televize totální utrpení lidí ve vsích, kolem jejichž oken denně projedou desetitisíce kamionů, protože nemají tu dálnic. Málokdo ale ví, že v České republice vznikala (a ode mne chtěla pomoct!) iniciativa proti stavbě železnice do Lhasy. Prý je romantičtější, když tam není.
Na můj dotaz, proč nemají mít Tibeťané právo jezdit vlakem, odpověděli tito sluníčkáři hrubým verbálním útokem. Totálně mne pak dorazila iniciativa proti stavbě metra na pražské letiště a na Červený vrch. Také chtěli mou podporu. Léta jsem tam bydlel a potřeba prodloužit tam metro je evidentní od roku 1980, tak jsem tentokrát byl hrubý já. Stejně tak mne moc baví iniciativa nějakých mládenců proti zbourání bolševického hotelu Praha, který je nevyužitelný, loni stál jeho provoz město 33 milionů a zabírá jedno z nejkrásnějších míst Prahy 6. Aktivisté protestují, neboť místo stavby má vzniknou univerzitní kampus a park pro občany.
Zajímavé je, že nic z protestů sluníček se nevztahuje na projekty pana Kaplického, a Blob zvlášť. Je to zvlášť pikantní, protože jestli měl vyhlášený elegán, weltman a estét Kaplický k něčemu opravdu daleko, tak to byly všechny představitelné typy a projevy alternativní sluníčkovosti.
