Legenda o svatém Andrejovi. Reflex odhaluje zapomenuté informace o Babišově zbohatnutí
Andrej Babiš je bezesporu fenoménem předčasných voleb. Vedle masívní kampaně byla jedním ze zlomových momentů v Babišově vzestupu manifestační podpora od několika výstavních podnikatelů typu Radima Jančury nebo Stanislava Bernarda, vesměs lidí sdružených v Nadačním fondu proti korupci Karla Janečka. V příběhu Agrofert je však několik významných otazníků.
„V protikorupčním fondu jsme se o něm mockrát bavili, ale nikdy o něm nezaznělo nic negativního, co se korupce týče. To považuji za velice důležitý -aspekt,“ nechal se slyšet pivovarník -Bernard. A dopravce Jančura dokonce letos v srpnu do časopisu Ekonom napsal, že Babiš mu je sympatický způsobem, jakým svoje impérium vybudoval: „Poctivě, bez zákulisních intrik, zato od nuly. Jako já.“
Jeden by skoro chtěl být příslovečnou mouchou na zdi v Janečkově fondu a poslouchat, jak tam Babiše zkoumali. Což nešlo, tak aspoň Reflex z podnikatelské kariéry A.B. vybral tři příběhy, které zpochybňují nulu na začátku, jeho poctivost a lidovost.
Nepřátelské převzetí
První z kontroverzních momentů Babišovy kariéry spadá do roku 1995. Až dosud byl zaměstnancem firmy Petrimex, což byla slovenská obdoba Chemapolu, mj. firma, díky níž v 80. letech vyjel do Maroka. Pro Petrimex Babiš po rozpadu federace zakládal v Praze Agrofert. Mateřská firma v Bratislavě do rozjezdu své dceřiné firmy mocně investovala a od Babiše samozřejmě očekávala loajalitu. Jenže počátkem května 1995 Agrofert, nedlouho předtím přeměněný ze společnosti s ručením omezeným na akciovku, zvýšil základní jmění z jednoho milionu korun na čtyři. Petrimex, který nejenže do Agrofertu investoval stovky miliónů, ale přenechal mu i podstatnou část své klientely, najednou neměl zájem se na zvýšení základního jmění podílet, byť to pro něj byla zanedbatelná částka. O nezájmu měl svědčit zápis z mimořádné valné hromady z února 1995, jímž se Agrofert bránil u soudu, kam ho rozzlobená matka pohnala. Soud žalobě nevyhověl, takže se Petrimex ze stoprocentního vlastníka stal minoritním akcionářem a z Agrofertu časem vycouval (brzy nato zanikl). Oficiálním vítězem celé operace byla neznámá švýcarská O.F.I. (Ost Finanz und Investition AG) z malého švýcarského města Baar, založená nedlouho předtím spolužáky Andreje Babiše z počátku 70. let, kdy jako syn československého diplomata u OSN chodil na gymnázium v Ženevě. Tak se naprosto neprůhledná firmička dostala k většinovému podílu v perspektivní české společnosti.
Pro Babiše to byl životně důležitý manévr. Tady začíná cesta, po níž se dostal k firmě s vybudovanou zákaznickou sítí, smlouvami o výhradním zastoupení a potřebnými licencemi. Žádný dojemný příběh o chlapci, který dorazil do Prahy se sto tisíci korunami, kde se v kanceláři rok sprchoval a spal, aby se postupně – krok za krokem – zvedal, žádná zelená louka. Babiš tu poměrně snadno přišel k zajištěnému byznysu.
Celý manévr doprovázely dvě podezřelé okolnosti: jednak existuje vážná pochybnost, zda se mimořádná valná hromada, na níž Petrimex vypadl ze hry, vůbec konala. Pod zápisem z únorové valné hromady je sice vedle zbývajících čtyř členů dozorčí rady i podpis Evy Trenčianské, místopředsedkyně představenstva Petrimexu, žalobce však argumentoval jejím pasem, z něhož vyplývalo, že v době, kdy měla v Praze souhlasit s tím, že Agrofert ovládnou jiní, pobývala v Británii na služební cestě. Petrimex proto zápis napadl jako falzum. Poněvadž Babiš nechal zvýšení základního jmění u českého obchodního soudu zapsat tři dny poté, co vláda v Bratislavě provedla v Petrimexu čistku, nabízelo by se vysvětlení, že Babiš se tak mohl jistit proti odvolání sebe samého.
Právní bitvu o oduznání valné hromady u českého soudu Babiš vyhrál, ovšem i kdybychom přistoupili na to, že náhlá lhostejnost Petrimexu k nadějné dceři dávala ekonomicky nějaký smysl, je tu ještě druhý problém: původ peněz, s nimiž se majetek navyšoval. Když se později do Švýcarska vydal redaktor Respektu Jaroslav Spurný, zjistil, že O.F.I., majitel obřího koncernu v České republice, nemá ani svou vlastní kancelář.
Kauza Unipetrol
To, že většinu v Agrofertu drží firma, která vypadá, chodí a kejhá jako prázdná schránka, začalo být neudržitelné v roce 2001, kdy se Babiš ucházel o státní Unipetrol. V tu chvíli se na scéně objevuje další ctihodný majitel ze Švýcarska. Tentokrát už to ovšem není sdružení přátel gymnazisty Babiše, ale „rodinná firma“ Ameropa. Rodinná firma má tu výhodu, že nikomu nemusí rozkrývat svou majetkovou strukturu. Nacházíme se právě v Zemanově éře, kdy mezi domácími zájemci o prodávaný státní majetek bylo v módě ohánět se nějakým strategickým partnerem ze Západu – viz nedávno k rozsudku dovedený případ Mostecké uhelné, který Zemanův kabinet odprodal prázdné schránce se jménem Appian Group a tvrdil, že prodává významnému investorovi z USA.
V našem případě nastala potíž dřív: na jaře 2002, pár měsíců poté, co kabinet Babišovi Unipetrol přiklepl a ignoroval o tři miliardy korun vyšší nabídku britské firmy Rotch Energy, vydala Ameropa prohlášení, že v Agrofertu majoritu nikdy nedržela. To, že pak Babiš za Unipetrol nezaplatil a privatizace se musela vypisovat znovu, už je jiný příběh. Zbývá ale podstatný fakt, že v kritickém okamžiku Babiš vytvářel iluzi o západním investorovi s prověřenou značkou a že vláda na to slyšela, ačkoliv i tentokrát se původ kapitálu ztrácel v mlze, kterou Babiš aktivně vypouštěl.
V roce 2000 na otázku, zda mu nepatří přinejmenším část akcií O.F.I., Lidovým novinám odvětil: „I kdyby to tak bylo, myslíte, že bych to v této zemi přiznal?“ Až v létě 2002, kdy už z nákupu Unipetrolu sešlo, suše oznámil, že v Agrofertu drží majoritu.
Dalo by se namítnout, proč dnes řešit události staré téměř dvacet let. Na to je jednoduchá odpověď: proto, že informace, kdo poskytl kapitál na rozjezd, by měla být známa o každém významném podnikateli, nota bene vstupuje-li do politiky. Jinak se neubrání různým spekulacím, u Babiše například že to byly peníze, které se k němu oklikou zakutálely z nelegálních transakcí v československém zahraničním obchodu, nebo dokonce peníze, které si komunistická rozvědka ulila na zahraničních kontech a nové vedení je na začátku 90. let nedokázalo rychle stáhnout zpátky do země. Nebo že dokonce, uf, kapitál poskytla tajná služba cizího státu, jak o tom spekulují někteří lidé ze zpravodajské komunity. Podle nich je přinejmenším pravděpodobné, že výjezd v rámci Podniku zahraničního obchodu do arabské země v 80. letech (v Babišově případě do Maroka) se těžko mohl konat bez souhlasu Sovětů.
Existují nějaké dokumenty mezi Agrofertem a Babišovými přáteli z O.F.I., a jaké? Sem s nimi. Radim Jančura sice ví, že Babiš začínal „od nuly“, na otázky Reflexu, zda se v Janečkově nadaci zajímali o genezi Agrofertu a zda věří legendě s O.F.I., odepsal, že u toho nebyl a že to jsou otázky na pana Babiše.
Lovosická cesta
Na přelomu století byla jednou z nejdůležitějších součástí rodícího se impéria Agrofertu Lovochemie, největší tuzemský výrobce dusíkatých hnojiv a dodnes hlavní pilíř jeho chemické divize. Za tuto akvizici si Andrej Babiš ve své době vysloužil trestní stíhání a zájem okresní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, která ho podezírala z porušení povinností při správě cizího majetku a zneužití informací v obchodním styku.
Jak by k oběma trestným činům mohlo dojít? Zjednodušeně řečeno: Agrofert a německý podnik BAGS měly společnou firmu Proferta, jež původně držela v Lovochemii 51 procent. Proferta byla kvůli nákupu Lovochemie zatížena půlmiliardovou půjčkou u IPB. Babiš ale posléze do Lovochemie při-vedl třetího hráče, státní Unipetrol, s nímž vytvořil jinou firmu – a nakonec předsedal současně představenstvům obou firem i Lovochemie. Podle vzoru Petrimex potom nejprve Profertu zatlačil do pozice menšinového vlastníka, a to tak, že Němci nebyli připuštěni k navyšování jmění. Tím se Proferta dostala do potíží, neboť za úvěr u banky ručila právě většinovým podílem v Lovochemii. A ten najednou neměla. Předseda představenstva Proferty Andrej Babiš poslal Profertu do likvidace. Němci se ocitli mimo hru a IPB zbyla pohledávka 500 miliónů korun, kterou později převzala Česká konsolidační agentura, neboli my všichni. Němci na Babiše podali trestní oznámení, stejně tak ČSOB coby nástupce IPB. Vyšetřování šlo do ztracena.
Babišův příznivec Radim Jančura ani tento případ nechce komentovat, jedna poznámka ho ale přece jen napadá: „IPB by přes Profertu neztratila podíl v Lovochemii, i kdyby byl jen menšinový.“ Jenže IPB v Lovochemii podíl nikdy neměla. A předseda představenstva Babiš se i poté, co Proferta ztratila majoritu, důsledně staral o to, aby se vzdala celého svého podílu. Kromě toho už Jančuru napadá jen klasická argumentace jak od advokáta: kdo není spokojen, jak orgány naložily s jeho trestním oznámením, může vždycky podat civilní žalobu o náhradu škody.
Normálně se v Janečkově fondu pracuje s předpokladem, že vyšetřování hospodářských kauz v posledních dvaceti letech šla do ztracena proto, že podezřelé přikryla mafie u policie či na státních zastupitelstvích. Andreji Babišovi byla z tohoto podezření evidentně poskytnuta výjimka.
Čapí hnízdo
Ještě jednou srpnový Ekonom a už citovaný text Jančury o Babišovi: „Setkal jsem se s ním před rokem na jeho farmě Čapí hnízdo … Bylo to příjemné odpoledne, kdy mě Andrej mile překvapil nejen svou obyčejnou lidskostí …“ A o kus dál: „Nemá letadla či jachty jako jiní.“
Babišovi samotnému jeho skromnost taky není lhostejná, rád zdůrazňuje, že na rozdíl od ostatních českých miliardářů je on jako normální smrtelník, snídá to, co my, a nelétá soukromým tryskáčem. A nezná se ani k Čapímu hnízdu. Tento luxusní hotel s restaurací a „ekocentrem“ u Olbramovic prý není jeho.
Přeměna bývalého statku s lihovarem na „multifunkční kongresový areál“ stála 436 miliónů korun, z toho 50 miliónů pokryla dotace z evropských fondů přes ROP Středočeského kraje. O dotaci skutečně nežádal Babiš, ale jménem „Farmy Čapí hnízdo“ předseda představenstva Josef Nenadál a místopředsedkyně Jana Nagyová (neplést s Janou Nagyovou-Nečasovou).
Babiš dnes pouze neurčitě přiznává, že s investory do Čapího hnízda ho pojí jakési strategické partnerství: „Já jim půjčil peníze a perspektivně uvidíme, jakým způsobem se do toho zapojím.“
Vtip je v tom, že žadatel o dotaci se ještě dva týdny před podáním žádosti jmenoval ZZN Agro Pelhřimov, že patřil firmě s téměř totožným názvem ZZN Pelhřimov, a. s., a že ta nepatří nikomu jinému než Agrofertu.
Důvodem pro tyto manévry může být znění podmínek pro poskytnutí dotace. V Pokynech pro žadatele a příjemce ROP NUTS 2 SČ se v definici veřejné podpory v článku VIII. 1 píše: „Podpora musí mít tzv. motivační efekt, tj. bez poskytnutí podpory by subjekt nebyl schopen daný projekt realizovat. Mělo by tedy být prokázáno, že daného cíle není možné dosáhnout bez vynaložení veřejných prostředků.“ Česky to znamená: Je nemravné, aby o dotaci žádal bohatý člověk.
Tady ale všechno nasvědčuje tomu, že oněch 50 miliónů korun šlo do projektu, jenž spíš než výletní místo pro veřejnost připomíná víkendovou haciendu pro Babiše a jeho partnery, případně pro příslušníky jeho sociální skupiny, kam má obyčejný lid přístup, jen pokud mu u vjezdu do areálu nevrlý hlídač otevře bránu a pokud pak bude ochoten zaplatit 7500 za jednu noc ve dvoulůžkovém pokoji tamního hotelu nebo 80 korun za kafe v restauraci. Tolik o lidovém miliardáři, který nelítá tryskáčem a snídá to co vy.
Ale Radimu Jančurovi přijde normální, že když EU přispěje dotací z 11 procent a většinu investice nese soukromník, nemusí být celý objekt otevřený pro veřejnost. To jde ale proti logice poskytování dotací. I kdyby šla z fondů jen koruna, v tu ránu platí pro celý objekt stejný režim. Není možné, aby si jeho část někdo zavřel pro sebe.
Jančura namítá, že „Čapí hnízdo je zpřístupněno i školním skupinám. Na soukromé haciendy děti ze škol obvykle nejezdívají.“ Jenže zookoutek pro děti je od Čapího hnízda oddělen plotem a školní výpravy do Kongresového areálu nepřijdou.
I tady miliardář, který chce vnést do veřejného života víc průhlednosti, pořádá nevysvětlitelné manévry. Při svém majetku a troše velkorysosti by jich asi neměl zapotřebí.
A nic
K nacvičeným figurám Andreje Babiše v kampani patří dehonestace novinářů, kteří se výše zmíněným případům v minulosti věnovali. Například o Unipetrolu a Lovochemii psal ve své době redaktor Respektu Jaroslav Spurný a Babiš dodnes rád opakuje, že proti Spurnému vedl sedm soudů. Zapomíná dodat, že téměř ve všech bodech, které v textech Spurného soudně napadl, prohrál.
Babišovi sice po vstupu do veřejného života nahrával předmět podnikání – o hnojiva se nikdo jiný než úzce specializovaní novináři nikdy nezajímal a vzestup slovensko-českého miliardáře se dlouho odehrával bez větší pozornosti. Přesto je nepochopitelné, na jak mizivý odpor dnes ve veřejném prostoru babišovská propaganda o poctivém byznysmenovi naráží, že například ani Respekt svou starou hřivnu vůbec nepřipomene. Argument, že už to všechno bylo napsáno, neobstojí. Už proto, že se tu kladou přílišné nároky na čtenářovu paměť a že ignoruje mladší čtenáře, kteří tehdy ještě ani neuměli číst.
Každopádně se česko-slovenskému miliardáři v kampani podařilo vzbudit dojem čističe, který jde porazit kmotrovské sítě. Je to prvo-
třídní výkon v marketingu a v oboru dezinformace, a taky jeden z následků českého rasismu vůči politikům. Ti, kdo se vymezili vůči minulé politické garnituře tak, jako podnikatelé z Nadačního fondu proti korupci, se dnes těší postavení hvězd. Když se jejich jury usnese, váží to víc, než co dřív vážily články dobrého investigativce.
Nedávno si po Krymské ulici v pražských Vršovicích, která zrovna byla v rámci akce Zažít město zavřená pro auta, razil cestu sportovní vůz. Za volantem seděl blonďatý podnikatel Janeček. „Ty můžeš, Karle,“ ozývalo se z davu. Špalírem projížděl jeden z tvůrců legendy o Andreji Babišovi.
