Dítě zemřelé při potratu nemá končit jako anonymní odpad
Jiří X. Doležal zveřejnil na Reflex.cz článek s názvem Liga za pohřbívání potratů. Rád bych s doktorem Doležalem polemizoval, protože téma je to skutečně závažné a tabuizované. A on sepsal řadu zavádějících argumentů.
Autor vychází z následující citace: „Tělíčka dětí zemřelých v těhotenství do 22. týdne (velikost plodu asi 28 cm, 500 g, matka zřetelně cítí jeho pohyby) jsou likvidována v nemocniční spalovně odpadu jakožto anatomicko-patologický odpad. Rodiče těchto dětí nemají nárok na vydání tělíčka k pohřbení, nemohou rozhodnout o tom, jak bude s jejich dítětem naloženo. Stejným způsobem jsou spalována tělíčka dětí zemřelých i mezi 22. a 40. týdnem těhotenství, jestliže nikdo neprojeví o jejich pohřbení do 96 h zájem.“ Tato slova označuje za „velmi podivné teze“ a odvozuje z nich, že občanské sdružení Tobit chce zajišťovat pohřby potracených dětí, které jejich rodiče nechtějí.
Uvedené teze však nijak podivné nejsou, prostě popisují současný stav věcí, jenž nemusí všem vyhovovat, a to ze zcela legitimních důvodů (pokud je něco podivného, tak jsou to právě popisované skutečnosti). Některé matky si jednoduše přejí, aby – když už dojde k potratu jejich dítěte, bez ohledu na důvod – se mohly s tvorem, jenž rostl v jejich nitru, rozloučit a aby neskončil jako anonymní odpad mezi dalšími krvavými kusy lidské tkáně ve spalovně. Proč panu doktoru Doležalovi tento požadavek připadá zvláštní? Existuje podle něj nějaký důvod, aby se těmto ženám nevyšlo vstříc? Také bych rád upozornil na skutečnost, že z citovaného textu žádnými známými logickými prostředky nelze vyvodit, že Tobit chce zajišťovat pohřby potracených dětí, které jejich rodiče nechtějí. Text pouze popisuje určitou situaci, nikde není ani zmínka o tom, že by z tohoto popisu vyplýval nějaký záměr pohřbívat mrtvě narozené děti.
Doktor Doležal dále tvrdí, že naše lidství není dáno pouze DNA, ale také jakousi autonomií, jež začíná až porodem. Pokud plod zemře před porodem, nemá prý žádnou lidskou identitu. To je zvláštní tvrzení, protože porodem rozhodně žádná autonomie nezačíná, tedy alespoň ne taková, která by se nějak podstatně lišila od autonomie plodu v děloze. Po porodu je dítě stále závislé na svém okolí (potrava apod.) stejně jako v děloze. Plod před porodem a plod po porodu se od sebe liší pouze modalitou závislosti, nikoli nějak výrazně odlišnou autonomií. Kromě toho můžeme souhlasit s tím, že naše lidství není dáno pouze DNA, pokud slovu „lidství“ dáme nějakou specifickou interpretaci; biologicky je embryo i plod jednoduše živočichem lidského druhu ve velmi rané fázi vývoje.
Doležal dále píše: „Život — ten lidský — se často vyskytuje ve své zárodečné formě v podobách, které moc živě nevypadají.“ A sugestivně se táže, zda pohřbívat lidské spermie (jež označuje za zárodek života). Spermie (a vajíčka) nejsou zárodky života, jsou to živé buňky. Pouze jejich spojením na konci složitého procesu oplození vzniká zygota, jednobuněčné embryo, které je biologicky kontinuální s raným embryem, embryem, plodem a novorozencem. Neexistuje žádný důvod, proč označovat lidské pohlavní buňky za lidský zárodečný život. Ani spermie, ani vajíčko nemají potenciál vyvinout se v plnohodnotného lidského jedince, tento potenciál má až zygota, biologicky zcela nová entita pocházející z procesu oplození. Pohřbívat sperma či menstruační krev je proto zcela nesmyslné, jednoduše proto, že ani spermie, ani vajíčka nejsou lidské zárodky, lidská embrya, či dokonce lidské plody.
Myslím si, že doktor Doležal – pro mě překvapivě – zbytečně napadá iniciativu, jež vzešla právě ze zkušenosti žen, které přišly o dítě, na něž se těšily. Po své ztrátě nedostaly ani možnost své dítě (ano, ty ženy ho vnímaly jako své dítě) oplakat, rozloučit se s ním a zajistit mu důstojný pohřeb. Pro psychiku ženy, jež utrpěla velkou ztrátu, jistě není moc povzbudivé, že její dítě skončí mezi chuchvalci biologického odpadu a poputuje do spalovny.
