Causa Stanislav Huml: Život komunistického policajta
Naposledy na sebe upozornil, když jako třídně nenávistný občan dostal kanára od Petry Kvitové. Předtím, když jako major Zeman organizoval bojovku s Kristýnou Kočí a Jaroslavem Škárkou a převážel je do konspiračních úkrytů. Skrýval je prý před ministrem vnitra. A známe ho také z obrazovky. V bílé uniformě policisty uváděl dlouhé roky na TV Nova dopravní zpravodajství. Před revolucí byl příslušníkem SNB i KSČ. Dnes poslanec za ČSSD Stanislav Huml (59). Text vyšel v nedávné době v tištěném Reflexu.
Zásadní pro kariéru a prakticky celý dosavadní život Stanislava Humla je nástup do Sboru národní bezpečnosti v roce 1977. „To je z nehodovky na Benešovsku. Sloužili jsme každý sám, ne jako dnes, že to je tým. Avii Furgona jsme měli jako pojízdnou kancelář jezdící k nehodám. Ale byl jsem tam nejspokojenější,“ vzpomíná Stanislav Huml nad svou fotografií z roku 1980. Tehdy to ovšem nebyli policisté, ale příslušníci SNB. Pro zbytek národa – „esenbáci“. Chlapi oblečení většinou do nevzhledného olivově hnědého mantlu, jimž bylo lépe se vyhnout. Pamětníci vědí, o čem je řeč.
Existují průzkumy oblíbenosti jednotlivých profesí, proto jsem se obrátil na Centrum pro výzkum veřejného mínění. „Před rokem 1989 průzkumy, jak se dělají dnes, nebyly,“ vysvětluje mi analytik CVVM Jan Červenka. „Začínáme v roce 1992 a je vidět, že v případě policistů má obliba stoupající tendenci.“
Údaje o tom, jak byli esenbáci u veřejnosti před rokem 1989 oblíbeni, tedy neexistují, nicméně ona „startovací“ pozice v roce 1992 byla chabá – třicetiprocentní. Tedy sotva třetinová. Ostatně, jak píše server Totalita.cz, právě kvůli malé podpoře veřejnosti natočila v sedmdesátých letech Československá televize seriál Třicet případů majora Zemana, který měl sloužit „k popularizaci činnosti Sboru národní bezpečnosti a ideově žádoucímu vylíčení jeho historie“.
Ano, samozřejmě Stanislav Huml byl „jen“ dopravák. Ovšem s jeho postoji po roce 1989 skutečnost, že do SNB vstoupil v roce 1977, tedy v roce vzniku Charty 77, celkem symbolicky koresponduje.
Mašínové jsou vrazi
Nakonec, třetí odboj byl i důvodem Humlovy první a zároveň velmi tvrdé roztržky s vedením Věcí veřejných. To se přihlásilo k odbojové skupině bratří Mašínů. Předseda strany a tehdejší ministr vnitra Radek John kráčel ve smutečním průvodu na pohřbu jednoho z jejích členů – Milana Paumera.
„Jste poslanec strany, a váš ministr vnitra jde na pohřeb vraha? To je silné kafe,“ pohoršuje se i po letech Stanislav Huml. A nadále tvrdí, že v případě odbojové skupiny bratří Mašínů šlo o sprosté vrahy.
„Na poslaneckém klubu se s námi hádal, cože jsme zač, že chceme vyznamenávat vrahy. A že on ruku pro zákon o třetím odboji nikdy nezvedne. Prostě v něm to komunistické srdíčko pořád tepalo a tepe,“ komentuje to dnes Radek John.
Během našeho rozhovoru jsem Stanislavu Humlovi namítl, že v Československu, respektive České republice, platí od roku 1991 zákon o protiprávnosti komunistického režimu. V jeho třetím paragrafu se říká, že „odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty (i v případě odboje a spojení s cizí mocností)“. Na Mašíny lze určitě nahlížet optikou tohoto zákona.
„Ale to neznamená, že neplatí Ženevské konvence, v nichž se mimo jiné praví, že se nesmějí zabíjet zajatci! A Honzátko byl zajatec, kterého sprostě podřízli,“ argumentuje nynější poslanec ČSSD Huml. Pro vysvětlení: Jaroslav Honzátko byl příslušník SNB v Čelakovicích, jejž skupina kvůli snaze opatřit si zbraně přepadla na služebně, omámila chloroformem a poté zabila.
Trvám na svém – to, co dělali Mašínové, byl odboj a připomínám, že z politických důvodů komunisté odsoudili více než dvě stě tisíc lidí do táborů nucených prací, 248 osob z politických důvodů popravili, o lidech donucených k emigraci nemluvě. Jenže Stanislav Huml trvá na svém: „Myslím si, že zákon o třetím odboji v některých svých částech legalizuje trestné činy spáchané na komunistech, a to včetně vraždy,“ uzavírá svou argumentaci.
Degradován na majora
Po listopadu devětaosmdesátého roku procházeli někteří zaměstnanci bezpečnostních složek řízením u prověrkových komisí, to mělo rozhodnout, zda mohou dál sloužit i v demokratických poměrech. „Prověrky se týkaly především příslušníků StB, příslušníci SNB šli k prověrkám jen v tom případě, že se podíleli na potlačování lidských práv nebo na činnosti proti vnitřnímu nepříteli,“ vysvětluje Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Stanislav Huml jako dopravák k prověrkám nemusel a čáru listopadové revoluce, která ho přivedla z řad komunistické SNB do Policie ČR, tak překročil vcelku bez obtíží.
Do svého odchodu v roce 2005 to dotáhl na hodnost podplukovníka a pozici ředitele středočeské dopravní policie. Z policie odcházel po neshodách s krajským vedením. Tehdy se dva jeho podřízení vyjádřili do médií, že nově pořízená služební auta Ford Mondeo jsou zbytečně luxusní. To samozřejmě vyvolalo poprask. Stanislav Huml se dvojice zastal. Podle něj je i policista občan, jenž má právo sdělit veřejně svůj názor. „V podstatě jsem pak skoro dva roky čelil bossingu od středočeského ředitele. Tenkrát mi nepomohl ani policejní prezident Kolář. Nakonec jsem skončil, a ještě mě degradovali na majora,“ popisuje Huml okolnosti svého odchodu. Pro úplnost dodejme, že všichni tři – Stanislav Huml i jeho dva podřízení – dali věc k soudu a ten jim dal za pravdu.
Po svém odchodu od policie Stanislav Huml dál, teď už soukromě, pracoval jako moderátor televizního dopravního zpravodajství. Právě na obrazovkách TV Nova se stal veřejně známou osobou. Zároveň začal podnikat v oblasti znalectví. Stal se předsedou představenstva akciové společnosti V.V.V. Expert z Kralup nad Vltavou. Tato firma se podle výpisu z obchodního rejstříku zabývala znaleckou činností v oborech silniční a městské dopravy, odhadování cen motorových vozidel nebo jako tzv. samostatný likvidátor pojistných událostí.
Hurá do politiky
Svou politickou kariéru začal Stanislav Huml jako středočeský lídr v roce 2006 v jakési přípravce, malé straně SNK Evropští demokraté. Od počátku vynikal razantní rétorikou namířenou proti zavedeným politickým partajím. V květnu 2006, jen krátce před volbami, tak zaútočil na svou současnou stranu – ČSSD. Ta se dostala do křížku s Janem Kubicem, tehdejším šéfem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jenž tvrdil, že některé policejní případy jsou ovlivňovány špičkami sociální demokracie.
Stanislav Huml tehdy vystoupil s dramatickým prohlášením: situace ve vedení policie je extrémně závažná. „Přebírají se praktiky mafie – nepohodlní jsou umlčeni nebo odejiti,“ řekl sdělovacím prostředkům a dodal: „Mafii jde o všechno. Hrozí jí ztráta moci a otevření všech dosud zamčených skříněk s mnoha kostlivci.“
Ovšem ani tato razance nestačila a Stanislav Huml na kandidátce malé strany nepřekročil pětiprocentní hranici. Se třemi procenty zůstalo SNK Evropští demokraté před branami Poslanecké sněmovny. Když se ho dnes ptám, zda si i nadále myslí, že špičky socialistů ovlivňovaly vyšetřování policie, odpovídá, že z jeho strany šlo o politické prohlášení se znalostí tehdejších faktů. Nicméně: „Dnes už Kubicovu kauzu vnímám jinak. Tam byla spousta řečeného, ale nic nebylo dotaženo do konce,“ vysvětluje nynější poslanec ČSSD.
V následujících sněmovních volbách v roce 2010 se ambiciózní Stanislav Huml vrhl do nového politického dobrodružství. Jako nezávislý kandidoval ve středních Čechách za Věci veřejné. „On za námi sám přišel, že by u nás chtěl kandidovat,“ tvrdí dnes Radek John. A Stanislav Huml mu v podstatě dává za pravdu. „My jsme chtěli dělat něco s Brandýsem, tak jsme přemýšleli, jestli se v komunálkách připojit k nějakému hnutí, nebo sebrat podpisy a založit vlastní. A pak přišel syn, že Radek (John) má docela dobrý projekt,“ vzpomíná dnes.
Za Věci veřejné se s Humlem sešel Pavel Dobeš, který mu údajně slíbil podporu Věcí veřejných v komunálních volbách a požádal ho výměnou, aby se zapsal na středočeskou kandidátku do sněmovních voleb jako tahák pro voliče. Je přece známý z televize. „S tím jsem souhlasil a nechal se napsat na v podstatě nevolitelné místo,“ pokračuje Huml. Druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů ho ale do sněmovny vynesl. I nadále však byla u jeho jména poznámka – nezávislý. „Stanovy Vévéček obsahovaly pravidlo, že členem klubu nesmí být bývalý komunista. A on po nás pořád chtěl, abychom toto pravidlo zrušili,“ vzpomíná Radek John.
Bojovka jako ze Zemana
Již bylo řečeno, že Stanislav Huml se dostal do první vážnější kontroverze s Radkem Johnem a Vítem Bártou kvůli Mašínům. Připomeňme, že Věci veřejné byly s ODS a TOP 09 součástí Nečasovy vlády. Skutečná válka se ovšem ve VV rozhořela v dubnu 2011. Poslanci Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka nařkli faktického šéfa strany Víta Bártu z úplatkářství. Respektive obvinili ho, že jim poskytoval vysoké půjčky jako odměnu za jejich loajalitu. A v následné politické vřavě sehrál roli i Stanislav Huml. „V tom jsem byl divák. Informovaný divák. Oni se báli a požádali mě o pomoc,“ vzpomíná dnes Stanislav Huml.
Oč šlo? V poslaneckém bytě Kristýny Kočí objevila soukromá bezpečnostní agentura odposlouchávací zařízení – štěnici. Kočí spolu se Škárkou následně požádali Humla, aby jim „to“ pomohl řešit. Nakonec, je přece bývalý policista... A začala naprosto bizarní
bojovka.
Stanislav Huml nechal oba poslance odvézt na utajené místo, aby je skryl. „Kristýna asi taky hodně lhala,“ usmívá se dnes nad tehdejším kolotočem Radek John. „Prý ji naložili do hummera, zavázali oči a vezli neznámo kam. Někam do chaty, kde už měl být Škárka,“ dodává John.
Tyto přesuny do konspirativních domů organizoval jako nějaký major Zeman právě Stanislav Huml. Když se ho ptám, čeho se tenkrát oba poslanci báli, tvrdí, že šli proti ministrovi vnitra – Radku Johnovi. A také proti Bártovi a Morozovi, jmenuje osnovatele projektu Věci veřejné a tehdejšího náměstka ministra vnitra.
To je jak z mafiánského filmu. Báli se likvidace, nebo únosu? ptám se dál.
„Všechno bylo možné,“ odpoví nejprve Huml, ale vzápětí svá silná slova koriguje: „Báli se, že by je někdo mohl sebrat.“ Nevěřícně kroutím hlavou, že by ministr vnitra vydal rozkaz k zadržení dvou poslanců? „Prostě měli důvod se bát,“ uzavírá debatu poslanec Huml a odkazuje mě na Vieweghovu knížku Mafie v Praze.
Pro pořádek je třeba říct, že jsem se pokusil kontaktovat Kristýnu Kočí, aby mi vylíčila svou verzi tehdejších událostí. Jen stroze odpověděla e-mailem: „Co se VV týče, je to pro mne již dávno uzavřená kapitola a nemyslím si, že bych mohla po více než třech letech něco nového nabídnout.“
Na každý pád, právě tito tři poslanci – Huml, Kočí a Škárka – byli z Věcí veřejných vyloučeni a v poslaneckých lavicích přesazeni. Nečasova vláda se i kvůli tomu nadále kymácela, až se o dva roky později dokymácela k demisi ministerského předsedy. Věci veřejné, jež sehrály na české politické scéně několik překvapivých spektáklů, se rozpadly na několik kousků jako zrcadlo Zimní královny. V podstatě jedinému Stanislavu Humlovi se podařil politický exit do fungující partaje – ČSSD.
„Byl jsem najednou sám, rozhlížel se a jediná sociální demokracie mi byla ideově blízká. Tak jsem do ní vstoupil,“ vysvětluje mi, proč právě ČSSD, proti níž v roce 2006 tak brojil. „Kdyby tam byl Gross, tak do té strany nikdy nevstoupím,“ dodává. V roce 2013 se Stanislav Huml stal podruhé poslancem českého Parlamentu.
