Tátové-magoři a masakrovaný trenér Růžička, pozadí hokejové kauzy
Skandál okolo kouče reprezentačního hokeje – Vladimíra Růžičky – má daleko k trestněprávnímu kýči ve stylu bral–nebral, jak to většinově popisují česká média. Proč?
Pokud se chceme dobrat k tomu, co se v zákulisí stalo, ještě jednou se podívejme na tajnou videonahrávku, kterou pořídil Miroslav Palaščák, podnikatel a otec neúspěšného hokejisty Slavie.
Protekce
V jednom z řady rozhovorů Palaščák své motivace veřejně vystoupit a obvinit reprezentačního trenéra popsal slovy: „Zlikvidoval jednoho mladého hokejistu – a takový člověk si dovolí reprezentovat Českou republiku?“ Podívejme se, co o tom vypovídá samotné Palaščákovo video.
I v sestříhaném záznamu Palaščák působí jako odpudivá figura zbohatlíka, jenž si myslí, že se dá koupit všechno na světě, a to včetně synova talentu. Neustále Růžičkovi sugestivně klade otázky, že za půl miliónu očekával jakési protiplnění. O jaké má jít, naznačuje ve chvíli, kdy si stěžuje, že jeho syn ve Slavii nehrál. Na to mu Růžička odpovídá, že „dal jste peníze na Slavii, na kabinu, na posilovnu“ a že „garantoval, že tady bude trénovat“.
Ale Palaščák opakovaně tlačí Růžičku ke zdi a monotónně opakuje, že za půl miliónu si představoval větší protekci. Poté ho Růžička posílá do…
Když jsem tento záznam pustil svým hokejovým přátelům, jednoznačně odpověděli: To, že Růžička nepodlehl Palaščákovu tlaku a nezařazoval do sestavy jeho syna, jasně ukazuje, že po sportovní stránce se ničeho nedopustil a nenechal si do sestavy kecat bohatým tatínkem. V jejich očích Růžička jednoznačně obstál. Naopak Palaščák z toho vychází jako někdo, kdo usiloval o zjevnou výhodu pro svého syna, a ještě se za to ani nestydí.
Zvláštní péče
Jinou rovinou celé věci je, že peníze na „kabinu a posilovnu“ nešly jako sponzorský dar přes řádné účetnictví. A o jaké peníze vlastně šlo?
Hokej na různých úrovních žije především ze sponzoringu. Většinou má podobu peněz na reklamu nebo VIP sedačky atd. Existuje však jedna menšinová forma sponzoringu, která by se dala shrnout do hesla: Peníze za trénování. Část rodičů prostě zaplatí za to, že jejich dítě bude mít zvláštní péči.
Vymýtit tento druh sponzoringu znamená připravit především malé kluby o část peněz. Důležité je především to, aby se i přes rodičovský sponzoring hrálo fair play, zápasy se rozhodovaly na hřišti a nade vším stála sportovní výkonnost.
Všichni, kdo dnes odsuzují hokej, by se měli podívat například do nemocnic, Parlamentu nebo na střední a vysoké školy, kde protekční systém „kulichů“ více čí méně funguje také. Hokej je v tomhle kontextu jen součástí společnosti.
Pak je tu samozřejmě logická otázka, proč nebyly peníze zaevidovány jako řádný sponzoring. Tady se dostáváme na pole spekulací, ale řekněme, že kluby si čas od času vytvářejí černé fondy, aby mohly v zákulisí rychle manévrovat, například při přestupech hráčů.
Je to jenom hypotéza, která může a nemusí vysvětlovat, proč Růžička o celé věci odmítá mluvit. A to navzdory tomu, že Palaščákovi půl miliónu korun po jeho intervenci vrátil. Ani tady nepomůže žádný policejní zákrok a rozsáhlé vyšetřování. Spíš by si hokejová veřejnost měla určit některé svoje nepřekročitelné standardy a vnějším tlakem je vynucovat.
Tátové–magoři
Pak je tu ještě český fenomén: tátové-magoři. Přičemž v posledních letech se tento tábor stále více feminizuje. Tedy skupina zarputilých rodičů, kteří jsou schopni pro slávu svých dětí na jedné straně přinášet obdivuhodné oběti, na straně druhé málem zabíjet.
Tátové-magoři se jako kompaktní skupina zrodili někdy v sedmdesátých letech 20. století v prostředí mládežnického tenisu. Bílý sport byl tehdy automatickou vstupenkou na Západ a do světa velkých peněz, což rodiče motivovalo k tréninkovému ničení svých dětí, aby se dostaly ven a ke tvrdé měně. Někde tam vznikl systém protekce.
Když se v devadesátých letech otevřely hranice na Západ, prvními viditelnými dolarovými milionáři se stali právě hokejisté, které postupně vcucávala kanadsko-americká liga (NHL). Ambice být jako Jágr nabyla místy obludných rysů a tátové-magoři přestali už sotva odrostlé děti posílat do škol. Naopak jim lajnovali jejich slavné kariéry.
Na webu jsou například ke zhlédnutí stránky desetiletých chlapečků, jimž rodiče od nejútlejšího věku mapují jejich kariéru a počty gólů ve srandasoutěžích. Kluci, kteří by měli někde venku vést svoje knoflíkové války, se místo toho stávají prodlouženou rukou ambicí svých otců a stále častěji i matek.
Z tohoto prostředí potlačených chlapeckých snů a nenaplněných ambicí vyšel také majitel stavební firmy Miroslav Palaščák, jenž nepochopil, že rodiče za takové hokejisty, jako jsou Jágr, Ručinský a Voráček, nic bokem neplatili. Přesto chtěl nějaký extrabuřt, zaplatil pokoutní sponzoring, umožnil synovi trénovat se Slavií, ale dnes hovoří o tom, že někdo jeho syna zlikvidoval. V takových okamžicích je nejlepší se podívat do zrcadla.
Falešný hrdina
Je až s podivem, že z člověka, jenž se takhle neomaleně domáhá protekce za peníze, se může stát morální hrdina řady médií. Prostě může. Česká média totiž už řadu let neovládají ani tak oligarchové jako ti, kdo jsou schopni do redakcí propašovat utajené nahrávky nebo přepisy odposlechů. Tedy policisté anebo lidé z bezpečnostních a jiných agentur. A pak lidé, co se chtějí pomstít. Následně začne morální honička a nerespektování presumpce neviny.
Aféra Růžička–Palaščák je zajímavá také tím, že trenér české reprezentace byl ze strany sportovních novinářů léta chráněnou osobou, k níž většina sporťáků lezla po čtyřech. Když sestříhaná nahrávka pana Palaščáka oslabila jeho pozici, vrhli se na něj, aniž on a jeho okolí dostali šanci říct něco ke kontextu celé věci.
Úplně v pozadí proto zůstala prohlášení někdejšího předsedy představenstva Slavie a jeho zástupce, že o půl miliónu korun byli informováni. Naopak: Všude byla citována slova dnešních majitelů Slavie, kteří se s Růžičkou před časem rozešli ve zlém a do celé věci se vložili s vehemencí místy až podezřelou.
K něčemu může být celá aféra přece jen dobrá. Šéfové klubů si možná lépe určí pravidla sponzoringu a šéfové médií přejdou od trapných mediálních štvanic. Možná že bychom toho ale chtěli až moc.
