100 let od arménské genocidy: Zakrýváním zla se rána neuzdraví
Když ve čtvrtek odpoledne začaly v Praze zvony čtyř kostelů odbíjet první ze stovky úderů připomínajících 100. výročí arménské genocidy v Osmanské říši, tak ve stejnou dobu v Jerevanu, hlavním městě Arménie, začínala kapela System Of a Down „probouzet duše“. Turné, kterým čtveřice arménských Američanů uctívá památku obětí tureckého vraždění, první genocidy 20. století, nazvala Wake Up The Souls (Probuďte duše).
Turci tento zločin stále popírají, a to přesto, že o vyhlazení 1,5 milionu Arménů existuje řada dokumentů.
Jedním z cenných dokumentů je kniha Hrůzy východu, která vyšla v roce 1923 v Berouně. Její autor, český cestovatel a spisovatel Karel Hansa, v ní shromáždil očitá svědectví - například německého zaměstnance dráhy, který varoval tureckého kolegu, že tak polovina deportovaných nepřežije cestu vlakem. Ten mu s údivem odpověděl: „Ale to je přece účelem deportací.“ Na jiném místě píše o mučení biskupa ve městě Sivas takzvanou baštonádou, tedy švihání chodidel pruty: „Baštonádou chodidla (měl) tak roztříštěna, že z nich visely jen cáry zkrváceného masa, a na rozkaz válího přibity nešťastníku po provedeném mučení... Na paty žhavé podkovy. A válí, jsa tázán, proč tak dal učiniti, cynicky se směje, odpověděl, že není přec možno biskupa, osobu tak vlivnou a váženou, deportovati bosého.“
O „dostupná fakta, jakožto i svědectví podané českým cestovatelem Karlem Hansou, s přihlédnutím k rozhodnutí Evropského parlamentu, parlamentů a dalších zákonodárných a exekutivních těles Uruguaye, Kanady, Francie, Švédska, Litvy, Polska, Itálie, Řecka, Kypru, Argentiny, Ruska, Venezuely, Slovenska, Vatikánu a dalších” se opírá i usnesení zahraničního výboru české Poslanecké sněmovny. Ten relativizování a popírání genocidy Arménů v Osmanské říši odsoudil tento měsíc.
Nelze vyloučit, že Karel Hansa inspiroval i rakousko-českého spisovatele Franze Werfela, který napsal knihu Čtyřicet dnů. Příběh o odporu Arménů, kteří v opevnění na Mojžíšově hoře vzdorovali vražedným útokům Turků.
Připomínka genocidy
Události staré sto let označil 12. dubna za neslýchanou tragédii a první genocidu 20. století i papež František. Při bohoslužbě v arménském ritu ve Svatopetrské bazilice ve Vatikánu mimo jiné řekl: „Drazí Arméni, dnes si připomínáme se srdcem proniknutým bolestí, ale plným naděje ve zmrtvýchvstalého Pána sto let od oné tragické události, nezměrného a šíleného vyhlazování, které tak krutě dopadlo na vaše předky. Je nutností, ba povinností připomínat si je, protože neuchovává-li se tato památka, znamená to, že zlo udržuje tuto ránu stále otevřenou; zastírat nebo popírat zlo je totéž jako nechat krvácet ránu bez ošetření! Vroucně vás zdravím a děkuji za vaše svědectví!“
Jeho vyjádření posléze ocenili poslanci Evropského parlamentu. Turecko by podle nich mělo 100. výročí genocidy Arménů využít jako příležitost k další snaze o vyrovnání s minulostí, třeba otevřením archivů. Turecké uznání arménské genocidy by podle usnesení europoslanců otevřelo cestu ke skutečnému usmíření.
Svět vyjadřuje sto let po genocidě svoji podporu arménskému národu různými způsoby, a to v Arménii i mimo ni. Účastí prezidentů, státních delegací, osobností politického, církevního, společenského či kulturního života na vzpomínkových akcích přímo v Jerevanu. Nebo třeba jako německý prezident Gauck (Německo bylo tehdejším spojencem Osmanské říše), podle kterého je vraždění Arménů genocida. Symbolickou podporou a vyjádřením sounáležitosti se stalo zvonění v chrámech po celém světě. Včetně Svatovítské katedrály, Týnského chrámu, Strahovského kláštera a kostela svatého Jiljí v Praze.
Co dokládá genocidu Arménů před 100 lety
Henry Morgenthau, velvyslanec USA v Osmanské říši, kdysi řekl: Je absurdní, jak turecká vláda tvrdí, že vždy upřímně zamýšlela deportovat Armény do nových domovů; avšak skutečné zacházení s karavanami jasně odhaluje, co bylo opravdovým záměrem Envera a Talaata. Kolika z těch, co byli vyhoštěni na jih, se za těchto otřesných podmínek vůbec podařilo dostat na místo určení? Zkušenosti jediné karavany dokazují, do jaké míry se deportace změnily ve vyhlazování.“
The New York Times, rok 1915: „Cesty a řeka Eufrat jsou přeplněny těly mrtvých a ti, kdo přežili, jsou stejně odsouzeni k jisté smrti. Je to plán na vyhlazení celého arménského národa.“
První genocidu 20. století si proto arménský národ připomíná vždy 24. dubna. V ten den roku 1915 mladoturecké vedení Osmanské říše v Istanbulu zatklo přes 2000 významných Arménů - příslušníků národa, jenž jako první na světě přijal křesťanství za státní náboženství. Zahájilo tak deportace, a tím vyhlazení původního obyvatelstva východní Anatólie.
V šifrovaném telegramu tehdejšího ministra vnitra Talaata paši policejnímu ředitelství v Aleppu (dnes město v Sýrii zničené válkou) se pravilo: „... na základě usnesení Výboru rozhodla vláda o úplném zničení všech Arménů žijících v Turecku. Kdo by se zdráhal splnit tento příkaz, nemůže být považován za osobu věrnou vládě. Bez ohledu na to, zda půjde o ženy, děti či invalidy a ať se metody zničení zdají jakkoli kruté, je nutné skoncovat s jejich existencí bez jakékoli známky soucitu či výčitek svědomí.“
V srpnu 1915 pak Talaat prohlásil: „Arménská otázka neexistuje.“
Video ze čtvrtečního koncertu skupiny System Of a Down v Jerevanu:
