Češi umějí žít bez Boha. Bez Gotta ne!
Bulvární zprávy mě donutily připustit, že Mistr je taky jenom člověk a jako my ostatní má vyměřený čas. Docela mě to překvapilo. Ani nevím proč. Jako bychom měli zato, že tu Karel Gott bude navždy; jako národní kulturní památka, kterou v nejhorším opravíme. Bulvár řeší jeho zdravotní stav, který je vážný. Pokud se v minulosti řešil nějaký Gottův orgán, byly to hlasivky, jelikož Mistr tvrdil, že „hlas musí být v pořádku.“
Zpěvák před třemi lety oslavil padesát let na scéně. Za tu dobu se stoprocentně propašoval do DNA země, jejíž obyvatelé se kastují a rozdělují už jenom podle toho, co si o něm myslí — kritičtí intelektuálové, kolegové a romantičky všech generací. Když mluvíme o Gottovi, jako bychom mluvili o své třetí ruce, kterou buďto chceme nebo nechceme. Karel je náš, ať už trpěn nebo milován.
Ztělesňuje mnohem víc než jenom romantický tenor, který byl dlouhou dobu skutečně nezpochybnitelný. Na svých koncertech vítá už pátou generaci žen a dívek. Daly by život za večeři s Mistrem, zatímco pro kriticky smýšlející část národa je dodnes tváří normalizace, jež z lasvegaského páska udělala dederona jako poleno, za což jej Milan Kundera nazval užitečným idiotem. Na druhou stranu, když mluvíte s některými chartisty, vzpomínají, jak jim finančně pomáhal.
Tento elektrikář, který se neskutečnou pílí stal tím, čím je, měl vždy na zádech naloženo mnohem víc než svůj osud. Svou výjimečností světil špatný režim, jeho popularita na něj vytvořila tlak, zpod něhož mohl vyjít jedině jako první hrdina (jako Kubišová), anebo první konformista.
A přesto. Vloni vyprovokoval Reflex akci České vážení, kde mladí dravci jmenovali své vzory a nechali se s nimi vyfotit. Karla Gotta si vybral sedmnáctiletý Adam Mišík, syn slavného zpěváka. Nápis „nechte zpívat Mišíka“ se skvěl na každém pražském nároží v době, kdy Gott boural koncertní sály. Na jiném místě jsme v časáku řadu let drželi kulturní dotazník Jam session pro muzikanty všech žánrů a generací. Uzavírala jej otázka, která postava v branži je pro ně zásadní. Pravidelně se opakovala jména Pastrňák, Fiala, Holý a Gott.
Staří manželé často odcházejí na věčnost ne dlouho po sobě. Je to logické: se ztrátou drahé polovičky přicházejí o parťáka na lásku i na nekonečné spory o všechno na světě. Tím pádem i o část své identity. Takhle to máme s Gottem – kostely jsou prázdné, Mistrovy koncerty plné. Neumíme Otčenáš, zato víme, jaké to je, když si „kávu osladím o trochu víc“. Češi vždycky bláhově věřili, že v takovém případě nastane pohoda a bude líp. Proto ho potřebují.
Já přeju Karlu Gottovi brzké uzdravení!
