Ropa musí proudit. V Sýrii se těží dál, díky dohodě režimu, Islámského státu a Ruska
V oblasti kolem města Rakka, bašty Islámského státu, pokračují boje. Přesto se zde i nadále těží ropa a zemní plyn. Sice méně než dříve a tisíce metrů kubických přijdou vniveč, ale přesto. S výjimkou spojeneckého náletu vedeného Američany na začátku prosince 2015 byly lokalita a v ní umístěné továrny až zázračně ušetřeny bombardování i devastujících pozemních operací. Co stojí za touto překvapivou „ohleduplností“?
Strategická dohoda syrského režimu a Islámského státu, ale i třetího důležitého hráče, Ruska.
Všechno začalo v roce 2007. Sýrie se chystala postavit největší plynárenský komplex v zemi. Možnost realizovat konstrukci na klíč získala ruská společnost Strojtransgaz. Syrská strana s ní podepsala kontrakt za 160 miliónů eur. Ruskou inženýrskou stavební firmu, kterou vlastní oligarcha Gennadij Timčenko, podporuje syrská společnosti Hesco. Za ní stojí podnikatel George Haswani. Prvně jmenovaný, podle časopisu Forbes šestý nejbohatší Rus, má blízko k Putinovi, druhý k Bašáru Asadovi. Oba figurují na „černé listině“ USA – Timčenko si své místo „získal“ odvetou za ruskou anexi ukrajinského Krymu, Haswaniho v listopadu 2015 Washington nařkl z napomáhání pašování ropy mezi Islámským státem a syrským režimem.
Práce na výstavbě započaly v roce 2007. Přerušeny byly o pět let později, když nad regionem i těžebním komplexem převzala kontrolu koalice rebelů a Fronty an-Nusrá (syrská odnož al-Ká’idy). Už v lednu 2014 byli ale stavitelé vyhnáni Islámským státem.
Rusko patří k těm, kteří ctí své závazky
Příchod džihádistů z Islámského státu měl na výstavbu poněkud nečekaný dopad – práce se obnovily. V půli prosince 2014 oficiálně potvrdil opětovné zahájení vládní syrský deník Tišrín, přičemž explicitně ocenil spolupráci s Moskvou: „Ruské ropné společnosti prokázaly svou schopnost přizpůsobit se všem okolnostem a podmínkám. Patří k těm, kteří respektují své závazky ve světě obecně, a v Sýrii zvláště.“ Čtenáři deníku už ale byli jaksi uchráněni jedné důležité informace: kdo že má v současné chvíli inkriminované zařízení pod kontrolou – tedy IS.
Strojtransgaz skutečně nezahálel — na přelomu let 2014 a 2015 byly veškeré práce dokončeny. A okamžitě začalo vyjednávání IS, syrského režimu a společnosti Hesco, jež mělo vést k zajištění ničím nerušeného chodu těžby. Částka, kterou si IS oplátkou za ochranu těžebního komplexu stanovil, byla 15 miliónů syrských liber (1,7 miliónu Kč) měsíčně. Kromě toho se pokladna IS plnila i speciální daní pro nemuslimy, již za křesťanské zaměstnance muselo platit Hesco.
Rovným dílem: já 70, ty 50
Konsensu došly obě strany po dvou měsících: o produkci se podělí. Podle informací povstalecké skupiny „Rakka je v tichosti masakrována“ mělo jít 50 megawattů syrskému režimu a 70 megawattů džihádistické organizaci. Zprávu potvrdil i deník Ajn al-Madína, podle jehož výpočtů IS pobíral v přepočtu skoro tři milióny korun za den.
Taková byla teorie. Nicméně pokračující vojenské operace a problémy se zásobováním z odtržených území vyvolaly v otázce dělení produkce mezi oběma stranami záhy neshody a IS odmítl posílat plyn do dalších centrálních elektráren, které byly pod kontrolou syrského režimu.
Dnes je situace taková, že se až 20 000 kubických metrů plynu těží zcela zbytečně. Přesto je produkce oblasti na hony vzdálena číslům z roku 2015, kdy se v komplexu těžil až milión kubických metrů denně. Za poklesem stojí právě neshody mezi režimem a IS.
