Tři oříšky pro politiky

Jako většina lidí mám i já novoroční přání, jen politická. Bohužel jako u většiny lidí jsou i ta moje těžko splnitelná. Jako byste chtěli u TV hubnout s Jiřím Babicou. Nicméně zde jsou.

Jako volič ODS, jehož volební ruku sužuje osmnáct let gangréna, bych si logicky měl přát její vítězství v příštích volbách - tedy jestli Jiří Paroubek nezruší kvůli procentnímu preferenčnímu propadu i je. Logicky si to nepřeju.

Už od Pyrrhova vítězství v roce 2006, kdy jí náš chytrý volební systém rozdal sebevražedné karty, strana připomíná zloděje na útěku před spravedlivým osudem; v igelitce mu ještě zbývá pár falešných občanek a paruk, jeho průhledné podobizny ale dávno visí v každém hypermarketu. ODS musí ve vlastním zájmu drtivě prohrát, aby mohla znovu vyhrávat.

Dokonce se zdá, že stejné přání má i sama strana. Nebo podle něj alespoň jedná. Začněme předsedou Mirkem Topolánkem, tedy jestli předsedou ještě je. Co v jednom ze svých patetických zkratů práskl dveřmi v parlamentu, viděli jej naposledy někde v USA. A vůbec prý nevypadal dobře.

V masce Jiřího Paroubka a obtěžkán vánočními nákupy se údajně vláčel zasněženými ulicemi a prodavačkám v buticích blábolil do ucha něco o tom, že mu doma nikdo nerozumí. Právě když měl být tady a bojovat za státní rozpočet, seděl nad Atlantikem v letadle a za vykradený rozpočet nadával loutkové vládě.
Tohle má být lídr? Lídr koho a na cestě kam? Pár nešťastníků do pekla?

Bohužel ještě hůř se během posledního volebního období vybarvil pražský primátor Pavel Bém, Topolánkův stín za partajním kormidlem. Tak dlouho byl korunním princem ODS, až je korunním princem Milana Jančíka a Opencard. Snad je to řidší horský vzduch kvůli čemu horolezec nechápe, že je to jeho impérium, odkud se line obludný smrad korupce a klientelismu.

Coby psychiatr by si měl položit pár nepříjemných otázek na tělo. Třeba jestli by se v zájmu ODS neměl do Himalájí odstěhovat natrvalo a šéfovat elektronickým jízdenkám tam. Jistě by to zvládl i bez nekonečných auditů.

Pořádná prohra ve volbách by všechny tyto lidi i další konečně smetla a snad i načala obrodu. Že nevidíte nikoho za nimi? Tak to v politice bývá, ostatně jde o sport handicapovaných. Vzpomeňte ale na ČSSD před necelými pěti roky; z černé díry po Stanislavu Grossovi vytáhla neznámého zlého čerta, jenž jí dnes vládne jak pasák stádu ovcí.

Ano, myslím Jiřího Paroubka. Jeho ČSSD nemá s tradiční sociální demokracií nic společného. Politicky, intelektuálně, verbálně i fyziognomií připomíná estrádního zpěváka z Bulharska, jaké nám v dobách jeho náměstkování v RaJ servírovalo Televarieté; zoufale touží vypadat jako Ital, na klopě saka má ale šopský salát.
Podobně je to s jeho politickým programem. Vlastně má jediný: ukrást daně bohatších a většiny městské střední třídy na nákup svých voličů a své vlastní zvolení. Nic jiného za ním není. V zájmu nás všech by proto měl i on drtivě prohrát volby. Problém je, že prohra ODS u nás obvykle znamená výhru ČSSD a naopak.

Mám proto dilema: čí pád si přeju víc? Nevím. Trochu mi ulevila nedělní Partie na Primě s prezidentem Václavem Klausem. Moderátor Jan Punčochář, jenž se bojí politikům položit i ty nejpodlézavější otázky, nechal profesora kázat. A ten ukázal, že první politický pád by se měl odehrát na Hradě.

Obávám se totiž, že jestli to s prezidentem půjde intelektuálně takhle dál, začne se něco ošklivého dít i v podhradí. Výhoda tohoto přání je, že není ničím podmíněné a nic nevylučuje. Otvírat brány Hradu japonským turistům zvládne většina z nás.