Byl tak čestný, až byl nesnesitelný. Herec Petr Čepek dělal, co mohl, aby z něj nebyla hvězda
Ještě že máme Lipského Tři veterány, Menzelovu Vesničku, Vláčilovo Údolí včel a taky Herzovy Petrolejové lampy či Švankmajerův opus Lekce Faust. Jinak bychom už nevěděli, jak geniální herec Petr Čepek (16. září 1940 –20. září 1994) byl. Připomeneme vám to v Cause z roku 2014.
Byly to právě filmy, jež natočil na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, na které vzpomínal nejradši. Na to, jak jej Vláčilovi doporučil spisovatel Vladimír Körner a jak režisér strávil první půlku natáčení křikem, co že mu to sem dali za „šerednýho Avara“, když si přece pro hlavní roli Ondřeje v Údolí včel představoval Slovana. Pak se ale do Čepkova herectví zamiloval...
Nebo na to, jak při natáčení Herzových Petrolejových lamp, jednoho z nejdrásavějších příběhů české kinematografie (hrál tu zkrachovalého důstojníka v posledním stadiu syfilidy), souzněli s kolegyní Ivou Janžurovou natolik, že svými komickými etudami mezi natáčením (hráli si na dědečka s babičkou) královsky bavili celý štáb...
Žádná smlouva s ďáblem
Jeho smrt je dodnes démonizovaná, možná i díky tajemným „ďábelským“ očím Černého myslivce z Babičky (1971, režie Antonín Moskalyk), kterých se děti bály a jedna holčička z nich prý měla i horečku. Taky však proto, že jeho poslední filmovou rolí byli netradiční Faust i Mefistofeles ve filmu Lekce FaustJana Švankmajera. Údajná herecká pověra totiž tvrdí, že kdo přijme roli Fausta, má to dané – zemře. Ano, hrál tehdy naplno v domovském Činoherním klubu, učil na DAMU, kouřil snad padesát denně, natáčení Fausta bylo vyčerpávající, ožehli mu obočí, film už dokončoval v bolestech, postsynchrony namluvil s krajním vypětím. Jeho život však prozaicky ukončila zdlouhavá, bolestivá rakovina slinivky břišní, tehdy neléčitelná.
Před prázdninami roku 1994 opustil svůj pražský malostranský byt, omluvil se kolegům, že bude mít hodně práce, a s manželkou Ivanou a mladší dcerou Kristýnou (obě pak v bytě na Malé Straně zůstaly až do roku 2007) se odstěhoval na chalupu v Horní Kalné u Vrchlabí. V září téhož roku ve vrchlabské nemocnici zemřel. Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v Lekci Faust už jeho spolužák Josef Abrhám oznámil na slavnostním večeru in memoriam.
Frajeřina
Jaký odkaz po Petru Čepkovi tedy zůstal – kromě filmů, mezi něž samozřejmě patří i svěrákovsko-smoljakovské role policejního ředitele v komedii Rozpuštěný a vypuštěný nebo Ferdinand d’Este ve snímku Jára Cimrman ležící, spící?
Jedna uzounká obálka časopiseckých rozhovorů (je z ní vidět, že publicitě rozhodně neholdoval), pár nahrávek přelomových divadelních inscenací, jež ale, jak víme, nejsou bez živého kontaktu diváka s herci nic moc, kniha Elišky Pilařové Petr řečený Čepek a naštěstí taky biografie Petr Čepek – Talent a osud, kterou s erudicí, vášní i láskou napsal hercův tvůrčí guru a přítel Jaroslav Vostrý, spoluzakladatel Činoherního klubu (1996, v doplněném vydání 2004).
V uměleckých kruzích existují lidé, na které se vzpomíná méně a na jiné více. Petr Čepek rozhodně patří k těm druhým. Jen si poslechněte: Když se herec Ladislav Mrkvička zúčastnil studentského majálesu v roce 1962, z legrace vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby tramvaj nemohla pokračovat v jízdě. Klukovinu vyfotil příslušník StB, Mrkvičku zatkli, šel do vazby a hned nato jej chtěli vyhodit ze školy – měl těsně před absolutoriem. O jeho vyloučení museli spolužáci hlasovat. „Jen Petr jako jediný řekl ne a na protest taky, spolu se mnou, ze školy předčasně odešel,“ vzpomínal Ladislav Mrkvička při našem rozhovoru v roce 2010. Na Petra Čepka jsem se tehdy neptala, jednoduše na něj přišla řeč. Musela. „Byl tak čestnej, až byl nesnesitelnej,“ zakončil vzpomínku dojatě Mrkvička.
Nebo další. Jezdil ve škodovce stopětce a současný ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka si vybavuje, jak jednou vyprávěl: „Představte si, co se mi stalo! Jedu na výlet a cestou mi vypadne motor!“ Materiální věci ho evidentně nezajímaly, rozhodně ne víc než vlastní tvář – jeho odmítnutí hrát roli básníka v dílech Klauni a Štvanice ze seriálu Třicet případů majora Zemana režiséra Jiřího Sequense, které se odehrávají v letech 1967 a 1968, je dostatečně známé.
„Jóó, byla to frajeřina,“ odpovídá sedmadvacetiletá Kristýna Čepková s úsměvem na otázku, co říká tomu, že její otec nehrál v Majoru Zemanovi, i když se s ním režisér Sequens tehdy sešel, aby si to vysvětlili, stopětka neměla motor, a hlavně to znamenalo jistou tvůrčí „přestávku“ na Barrandově (nikoli však v odvážnější Slovenské televizi, kde točil i seriály). „To gesto obdivuji, nicméně znám kolem sebe v současné herecké branži několik lidí, o kterých si myslím, že by se zachovali jako táta,“ hodnotí tento fakt Kristýna, jíž bylo v době otcovy smrti sedm a půl; přesto pokračuje v rodinné tradici, pracuje v oblastních divadlech, vystudovala dramaturgii na DAMU.
Rytíř
„Nebyl to zuřivě ambiciózní herec. Nikdy nechtěl být první, hvězda inscenace,“ řekl o něm profesor Jaroslav Vostrý, jenž taky Čepkův vztah k divadlu nazval asi nejpřesněji – rytířskou službou.
Po škole odešel mladý herec z ročníku legendárního Miloše Nedbala do ostravského Divadla Petra Bezruče, kde zůstal jen sezónu; pak se hned po vojně, s několika kolegy a režisérem Janem Kačerem, přesunul do Prahy. (Jaroslav Vostrý v Čepkově biografii popisuje, že když mu místo v novém divadle nabízel během chůze po Václaváku, měl herec tak strašnou radost, že, jako by narážel do stromů, nepochopitelně zakopával a pořád padal – šaškoval jen tak z čiré euforie.)
Nezapomenutelné dvojice pak v Činoheráku vytvořil s Josefem Somrem (absurdní Narozeniny Harolda Pintera), Jiřím Hrzánem (komedie Mandragora) nebo s Josefem Abrhámem (O’Neillovo rodinné drama Cesta dlouhého dne do noci).
Relativní svoboda a celosvětový úspěch divadla ovšem trvaly jen pár let. Od roku 1972 z Činoheráku postupně odcházeli Jaroslav Vostrý, Jan Kačer, Leoš Suchařípa a pak i další. V „čase dlouhého bezčasí“, jak Čepek nazval 70. a 80. léta, zůstává duchovní oporou souboru, těžce zkoušeného dobou. „Dodnes si pamatuji jednu scénu s Pepíkem Somrem, při níž nám na jevišti bylo oběma trapně,“ vzpomínal v rozhovoru pro Mladý svět v roce 1991.
Čepek měl přirozenou autoritu
V Činoheráku přesto zůstal 29 let, až do smrti. Mnohokrát se ho ptali, proč neodešel jinam, ale on vždy opakoval v podstatě totéž: „Odpověď je obyčejnější, než jakou by chtěl kdokoli z novinářů slyšet. Znamená to pro mě všecko: pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život.“
Současný ředitel ČK Vladimír Procházka vzpomíná na Petra Čepka mimo jiné jako na obrovskou, přirozenou autoritu. „Když někdo z kolegů přišel pozdě na zkoušku, stačilo, aby se jen podíval a povytáhl obočí. Činoherák byl pro něj druhý domov, divadlu obětoval všechno a totéž požadoval od druhých. Byl to snad nejlepší herec, kterého jsem kdy na jevišti viděl,“ říká Procházka, jenž do Činoheráku přišel jako čtyřiadvacetiletý lektor dramaturgie v roce 1976. Bylo jasné, že se na něj budou kolegové dívat s opatrností, v době tuhé normalizace pochopitelnou. „Když jsem odcházel na vojnu, řekl mi Petr Čepek jen: ,Brzy se vraťte!‘ Byla to pro mě profesně asi nejdůležitější tři slova v životě,“ vypráví ředitel, jenž se prý dodnes při tvorbě repertoáru neubrání myšlence, jaká role by byla pro Čepka ideální. „Často si řeknu: Tohle by mohl hrát Petr, kdyby byl mladší.“
Vladimír Procházka pak dodá ještě jednu impresi, i když prý nechce působit staromilsky: Petr Čepek v divadelní šatně nikdy neprobíral dovolené ani společenské akce – s kolegy se bavil o včerejším, dnešním, zítřejším představení. O zkoušení. O nové inscenaci. O tom, co se komu povedlo. O tom, kdo komu kdy nevrátil správně repliku, jak se narodil vtip a kdo komu co zkazil...
17. listopad
V létě 1989 podepsal Petr Čepek Několik vět a po 17. listopadu přišli právě do Činoherního klubu studenti přímo z Národní třídy. Zúčastnil se klíčové schůze v Realistickém divadle, založení Občanského fóra v Činoheráku, vyrážel z DAMU na cesty po republice, aby zpravoval o dění v Praze menší města. Byl i členem delegace, která – v čele s Václavem Havlem – jednala s předsedou tehdejší vlády Ladislavem Adamcem.
Třicátého prosince 1989, den po zvolení Václava Havla prezidentem, otiskla Mladá fronta Čepkův autorský sloupek. Jmenoval se Věřím a psalo se v něm, jak důležité je, aby lidé správně pochopili význam slova usmíření a vyrovnání s minulým režimem. „Asi bychom nedělali dobře, kdybychom volali po usmíření za každou cenu a s každým. (...) Jsem přesvědčen, že atmosféra doby bude stále více znesnadňovat uplatnění těch, kteří si navykli obchodovat se svým charakterem.“
Jak by asi situaci zvládl dnes? Kristýna Čepková si myslí, že: „Asi těžko. Obávám se, že by dostal infarkt pokaždé, když by otevřel noviny.“
Nová generace
„V Občanském fóru se vytvořil tým specialistů a já viděl, že tam nemám co dělat,“ vyjádřil se v roce 1990 v novinách lapidárně. Vrátil se do divadla a začal také, jak jinak než na popud Jaroslava Vostrého, učit spolu s Věrou Galatíkovou na DAMU. Předtím mu samozřejmě předali onen – skoro třicet let upíraný – diplom.
Dovést svůj ročník k absolutoriu už kongeniální pedagogická dvojice Galatíková–Čepek nestihla, ale jména a tváře jejích žáků si jistě vybavíte – namátkou Robert Jašków, Tomáš Pavelka, Martin Sitta, Klára Pollertová-Trojanová, Veronika Pospíšilová, ale třeba i Dana Morávková, Michaela Kuklová a student režie Michal Lang, dnes ředitel Divadla pod Palmovkou. Někteří z nich za pedagogem, kterého milovali, přijeli nesměle před smrtí na chalupu, i když nevěděli, jak – a zda vůbec – budou přijati.
„Troufám si tvrdit, že v herectví otcových žáků i v režijním přístupu Michala Langa tátovu inspiraci vidím jasně,“ posuzuje dnes z pohledu divadelnice Kristýna Čepková, jež má za sebou dvě sezóny v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. „Týmové práci věřím, stejně jako jí věřil táta. Pořád zažívám divadelní šatny, kde se herci baví o replikách, silných momentech z představení i vtipech. A taky mě to baví, to je rodinná tradice,“ říká přesvědčivě.
Možná má pravdu. Vždyť o dva roky mladší Petrův bratr, dvaasedmdesátiletý Karel Čepek, rovněž výborný herec, účinkuje od letošního února v inscenaci Petrolejové lampy. Hraje je v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde Petr kdysi začínal. Prý neustále vyhrožuje, že už půjde do důchodu, ale nějak se k tomu ne a ne odhodlat. „Táta by byl taky takový,“ směje se Kristýna, kterou od divadelní dráhy zrazovalo mnoho lidí. „Řekla jsem si, že když jsem si tu cestu vytyčila, musím ji dokončit. Táta taky dělal všechno poctivě – i když třeba natíral plot na chalupě.“
Vypadá to tedy, že po Petru Čepkovi zůstalo víc než pár klenotů filmového plátna. Čepkův dvorní spisovatel Vladimír Körner, jenž mu psával role na tělo, to vyjádřil asi nejpřesněji, když kdysi řekl: „Petr dělal, co mohl, aby z něj nebyla hvězda. Nikdy se nechtěl a nepotřeboval trefit do ,ducha tohoto národa‘. Právě proto bude časem stále získávat na ceně.“
