Agent Jaroslav Foglar
Je to zhruba šestnáct měsíců, co byl soudně projednáván spor o dědictví Jaroslava Foglara, známého skautského spisovatele a autora legendárních Rychlých šípů. V rámci této causy se na veřejnosti poprvé mluvilo o údajné Foglarově dlouholeté spolupráci s komunistickou StB. Tehdy se jednalo o pouhé podezření, nepodložené žádným veřejnosti přístupným důkazem. Dnes je situace zcela jiná. Podezření se změnilo v jistotu. Z dostupných materiálů jasně vyplývá, že spisovatel podepsal vázací akt a působil jako agent s krycím jménem ŠÍPEK. Zároveň ale tento případ ukazuje, proč docházelo k takovým lidským selháním a jak je pro nás dodnes těžké se s těmito tabuizovanými tématy vyrovnat.
TA HEZČÍ STRANA ŽIVOTA
Jaroslav Foglar drží pravděpodobně světový primát v počtu nepřetržitých let ve vedení dětského oddílu. Jeho knihy o tajemném světě chlapců vyšly v desítkách zemí světa a kreslený komiks Rychlé šípy se stal doslova kultovním dílem. Publikační činnost se táhne celým Foglarovým životem. Svůj první literární pokus - krátkou báseň - napsal už v roce 1920, ve svých 13 letech. Toho roku zároveň začal rodák z pražských Nuslí studovat Veřejnou obchodní školu a vstoupil do junáckého oddílu. Poloviční sirotek a později doživotní starý mládenec až chorobně vázaný na svou matku přestoupil o rok později do pražského 34. junáckého oddílu, kde získal přezdívku Jestřáb. V roce 1927 se ve svých 20 letech stal vůdcem 2. skautského oddílu, který pak vedl nepřetržitě neuvěřitelných 60 let.
V roce 1934 mu v Melantrichu vyšla první kniha - Přístav volá - a o tři roky později jeho nejznámější knížka - Hoši od Bobří řeky. První příběh Rychlých šípů vyšel 17. prosince 1938. V letech druhé světové války Foglar nadále vedl svůj skautský oddíl, od roku 1941 tajně, přitom ale publikoval v protektorátních médiích. Po válce se stal redaktorem skautského časopisu Junák, ale již po roce z něj kvůli poněkud nejasným "názorovým rozdílům" odešel a založil vlastní časopis Vpřed, který přežil i Vítězný únor 1948.
Další spisovatelova tvůrčí léta poznamenalo psaní "do šuplíku", protože mu režim znemožnil publikovat. I v padesátých letech Foglar působil jako vedoucí "Hochů od Bobří řeky" - jak sám přejmenoval 2. junácký oddíl, teď samozřejmě působící pod hlavičkou Pionýra - a pracoval jako dětský vychovatel. Jeho další knížka, Tajemná Řásnovka, vyšla až v roce 1965 a zahájila krátkouéru jeho znovuobnovené slávy. Po konci tzv. Pražského jara bylo Foglarovi dovoleno publikovat jen časopisecky. Koncem osmdesátých let se poměry již uvolnily a po roce 1989 se situace radikálně změnila. Nakladatelství Olympia, které dnes drží práva na vydávání Foglarových knih (což bylo konečně i předmětem nedávného soudního sporu mezi spisovatelovým synovcem a Nadačním fondem J. F. ), připravilo rozsáhlou foglarovskou edici. Po počátečním boomu není dnes zájem o jeho knihy nijak velký. Výjimkou bylo jen nedávné kompletní vydání všech kreslených příběhů Rychlých šípů, včetně "budovatelských" dílů z počátku komunistické éry. Toho se však Jaroslav Foglar už nedožil. Od roku 1995 byl dlouhodobě hospitalizován, zemřel 23. ledna 1999 ve věku nedožitých 92 let.
Z materiálů, které má redakce k dispozici, vyplývá, že Jaroslav Foglar byl zverbován 31. října 1955 operativním pracovníkem Dvořákem v rámci pražské správy StB."Jeho zařazení v rámci 4. oddělení III. odboru, resp. IV. odboru a 3. oddělení napovídá, že jeho úkolem bylo pracovat proti takzvanému vnitřnímu politickému nepříteli," říká bývalý náměstek Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Žáček. Foglarova agentská kariéra trvala poměrně krátce - do 17. dubna 1956, tedy necelý půlrok. Podle znalce spisovatelova života, světově uznávaného autora Encyklopedie her Miloše Zapletala, to může svědčit o tom, že Foglar dodával StB jenom bezvýznamné informace. "Užitečné agenty si estébáci jistě drželi po dlouhá léta," říká Zapletal, který byl sám v roce 1952 - ještě za Stalina a Gottwalda - také nucen podepsat vázací akt, ale odmítl.
Foglar byl ovšem v centru zájmu StB ještě několik desítek let. Archívní materiály říkají, že na něj byl veden pozorovací svazek v letech 1958 až 1961 a pak ještě jednou v roce 1975. Podle ředitele odboru archívní a spisové služby ministerstva vnitra Mgr. Jana Frolíka však z trosek Foglarova spisu nelze vyčíst, zda byl Foglar znovu zkusmo úkolován, nebo byl naopak středem zájmu policie jako potenciální nepřítel. Takovéto přemety v nazírání na zájmové osoby nebyly v historii komunistickému režimu nijak výjimečné.
"Jeho spis byl skartován v roce 1983. Zřejmě po dosažení 75 let věku, s přihlédnutím ke skutečnosti, že pan Foglar byl bezdětný, šlo tedy z hlediska StB o materiál bez perspektivy budoucího operativního využití v některé z případných budoucích akcí," uzavírá Frolík.
Otázkou zůstává, jak byl Foglar zverbován? V podobných případech byly nejdříve získány citlivé informace. "Pro tento účel se používalo zvláště sítě takzvaných důvěrníků," říká policista, který se problematikou StB dlouhodobě zabývá. Ti měli proniknout do blízkosti vytypovaných osob, získat jejich důvěru a podávat jakékoli zprávy z jejich denního života. Tyto informace, často velmi intimního rázu, pak sloužily estébákům ke zlomení odporu verbovaného."Dotyčná osoba tak měla nabýt dojmu, že o ní policie všechno ví, že před ní nemůže mít žádná tajemství. Tomuto cílenému tlaku odolali jen někteří," dodává policista. Zdá se, že právě tato poslední varianta - hrozba zákazu činnosti jeho oddílu - byla tím, co donutilo Foglara podepsat závazek.
O Foglarově problematické minulosti a povahových rysech se vědělo už dávno."Už když jsem před lety začal přemýšlet o projektu sepsání paralelních životopisů dvou význačných spisovatelů literatury pro mládež - Foglara a Setona-, narazil jsem kdesi v některém z osobních deníků členů jeho skautského oddílu na poznámku, že zatímco kluci z jeho oddílu bojovali s esesáky na barikádách, schová val se ve stejnou dobu Foglar ve sklepě," říká Miloš Zapletal. "Na druhou stranu však Foglar dokázal po celou dobu války vést ilegální skautský oddíl, a dokonce s ním jezdit i na tábory, což bylo také zakázáno. Riskoval tím po pět let den co den. V tomhle se projevil jako nesmírně statečný. Odvaha a strach mají různé formy a dimenze," dodává Zapletal jedním dechem. "Obavy o to, že by mu Bezpečnost zakázala pracovat s dětmi, byly určitě tím hlavním impulsem, jenž ho vedl k podpisu agentského závazku. Nejspíš mu pohrozili tím, že když nepodepíše spolupráci, natrvalo mu znemožní vést oddíl. To by Jestřába zabilo, oddíl byla jeho náhražka rodiny."
V minulosti se vyskytly i hlasy, že se StB podařilo Foglara získat pro jeho kolaboraci s Němci během okupace, kdy měl přispívat do periodik domácí kolaborantské organizace Kuratorium, například do časopisu Správný kluk. Nikdo však nepředložil spolehlivý důkaz. Zmínka o tom se vyskytuje paradoxně jen v udání, které na spisovatele na jaře 1954 vypracoval Jiří Budský z Příčné ulice č. 1648 v Praze XVI přímo pro nejvyšší vedení ÚV KSČ. Je ale možné, že právě toto udání odstartovalo zájem tajné policie o Foglara, což nakonec vedlo k jeho zverbování.
Stejně nepravděpodobně působí i pověsti o tom, že Foglar přijal spolupráci s StB kvůli své údajné homosexuální orientaci. Ačkoliv se v minulosti vyskytla mezi veřejností řada narážek a dohadů na toto téma, žádné důkazy nebyly nikdy oficiálně předloženy. "Ano, také jsem to slyšel. Ale mohu to na sto procent vyloučit," říká Miloš Zapletal. "Možná to byl zbabělec a škudlil, ale tohle? Šídlo v pytli neutajíš!"
Domněnku o Foglarově slabosti, jež je v tak ostrém protikladu k charakteru, který svým hrdinům přiřkl ve svých knihách, potvrzuje i názor bývalého starosty Junáka dr. Jiřího Navrátila. "Myslím si, že ho prostě zmáčkli a on se vzdal. Byla to tehdy taková doba - někdo vydržel a někdo ne," říká člověk, který si za přípravu ozbrojeného povstání proti Gottwaldovi odseděl více než deset let v nejtěžších komunistických koncentrácích.
Skutečné postoje v cause Foglar prověřilo soudní projednávání spisovatelova dědictví. Jedná se totiž nejméně o deset miliónů plus blíže neurčenou částku za autorská práva na další vydávání Jestřábových knih. Foglarovi příznivci od té doby nemohou přijít na jméno jeho synovci Petrovi, a zvláště jeho společníkovi Jaroslavu Hanzelovi. První jmenovaný totiž soudní spor o strýcovo dědictví vyhrál a druhý se po počáteční spolupráci s tehdy ještě žijícím spisovatelem stal jeho odpůrcem. Byly to právě informace z tohoto směru, které první nahlas upozornily na jeho do té doby tabuizované konfidentství.
Přitom je zvláštní, že to byl právě Hanzel, kdo se v polovině osmdesátých let zasloužil o spisovatelovu rehabilitaci a na vlastní náklady vydal v ruštině knihu Hoši od Bobří řeky. Takový projekt však byl finančně velmi náročný, a navíc podle některých informací měl Hanzel přinejmenším přehnané požadavky na zisk. Důvody, proč se po několika letech s Foglarem rozešel, však odmítá sdělit. Jen nejasně naznačuje, že mu někteří bývalí členové Dvojky sdělili informace o Foglarově vypočítavosti vůči jeho osobě. Okolnosti rozchodu obou mužů osvětluje novinář Jan Potůček, který před rokem a půl causu Foglar otevřel: "Pokud vím, měl Foglar po nějaké době Hanzela odvrhnout, a ještě snad na něj něco říci Státní bezpečnosti. To způsobilo nejen to, že Hanzel přišel o zaměstnání, ale vysvětluje to také jeho snahu o shromažďování kompromitujících materiálů na Jaroslava Foglara, která trvá dodnes." Podle Potůčka měl Hanzel také nechat na základě informací několika bývalých členů Foglarova oddílu zpracovat lékařskou zprávu, ze které vyplývá jasné podezření na spisovatelovu homosexualitu."Dával mi to přečíst, " říká Potůček. Co se s tou zprávou dělo později, však neví.
Příznivci Jaroslava Foglara neustále volají po zveřejnění jasných důkazů o spisovatelově konfidentství s komunistickým režimem. Jeho spis byl ale skartován. Zcela záměrně se však vyhýbají odpovědi na otázku, jak je vůbec možné, že se jeho jméno objevuje v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, a to dokonce v kategorii Agent." Aby se totiž někdo stal agentem StB, musel být předtím dlouhou dobu pečlivě prověřován, často za pomoci jiných agentů z řad svých rodinných přátel a okolí, a před dobrovolným podepsáním vázacího aktu musel svoji loajalitu a výkonnost také prokázat splněním drobných úkolů, " říká Pavel Žáček, bývalý pracovník ÚDV." Ale na druhou stranu dobře vím, že abychom byli schopni vyvodit odpovědnost v konkrétním případě, je nutno se dopátrat výsledků agentova působení v rámci cílové skupiny."
Rozdíl mezi prací pro tajnou policii v dobách nejtužšího komunistického tlaku v padesátých letech a normalizací, kdy za odmítnutí podpisu člověk riskoval nepoměrně méně, cítí i tajemník Junáka Josef Výprachtický: "Je samozřejmě rozdíl mezi někým, kdo podepsal někdy v průběhu krvavých padesátých let, a někým, kdo udával z čisté pomstychtivosti nebo kariérismu ještě pár dnů před 17. listopadem."
"Máme osobnosti, které i v lágrech odmítly podepsat spolupráci s vyhlídkou dalších deseti let komunistického žaláře," podotýká Pavel Žáček. Znovu se tak dostává do popředí Foglarův ne zrovna charakterní postoj, o kterém se zmínil už spisovatel Zapletal. S tím souhlasí i bývalý starosta Junáka doktor Navrátil: "Foglar opravdu nebyl hrdina."
Za překvapivého nezájmu médií a veřejnosti se nedávno podařilo přijmout zákon o zpřístupnění komunistických archívů. Jde o časovanou bombu. Takových malých, na první pohled slušných lidí, jako byl Jaroslav Foglar, se totiž v archívech nacházejí desetitisíce. Zdaleka ne všichni však udávali režimu z přesvědčení - značná část z nich byla ke spolupráci prostě donucena tvrdým nátlakem. Pro spravedlivé posouzení jejich viny je nutno pečlivě vážit jejich konkrétní skutky, posuzovat je podle doby, ve které žili - a sami sebe se ptát, zdali bychom sami byli lepší a statečnější.
"Causa Foglar pravděpodobně bude pro nás znamenat vážnou újmu," zakončuje tajemník Junáka Josef Výprachtický."Osobně se však domnívám, že je nutno si udělat v naší skautské minulosti pořádek. Pak se totiž můžeme všem lidem okolo podívat zpříma do očí. V tomto případě lze považovat snahu o odtabuizování Jaroslava Foglara svým způsobem za záslužnou věc."
