Někdy stačí mít neomezené množství času, oči dokořán a ošoupaný foťák od kámoše. Když se osmnáctiletý syn pokladní a drobného zlodějíčka, který tou dobou trávil víc času ve státní věznici, než doma rozhodl, že odjede z Arizony, ještě netušil, že cesta vlakem promění celý jeho dosavadní život.
Michael Christopher Brodie se narodil 5. dubna 1985 ve městě Mesa v Arizoně. V ničem příliš nevynikal a nic ho moc nebavilo.
V roce 2003 se mu v hlavě usadil nezapomenutelný obraz. Zrovna myl nádobí a díval se u toho z okna na nedaleké koleje, když kolem domu projel vlak. Na jednom z nákladních vozů zahlédl dvojici milenců těsně schoulených k sobě. Byl tím výjevem tak zaujatý, že se rozhodl, že tím vlakem odjede z USA.
Mezi léty 2004 až 2008 opravdu cestoval nákladními vlaky a na svůj Polaroid SX-70, který mu věnoval kamarád, zaznamenával příběhy svých spolucestujících. Když Polaroid na přelomu roku 2005/2006 zastavil výrobu filmu SX-70, přechází na Nikon F 3 a 35 mm film. Ten mu podle jeho vlastních slov pomohl zachytit emoce i nálady portrétovaných osob mnohem živěji.
Tuláci, squatteři, bezdomovci, punkáči… Ti všichni cestovali v nákladních vozech, přespávali nedaleko nákladových nádraží, vytvářeli komunity. Během 50 000 mil na cestách nafotil přes 7 000 fotografií, které rozdával i rozhazoval, až se shodou náhod a okolností některé z nich dostali do rukou Paula Schieka, zakladatele TBW Books v Ouklandu.
Ten mu pomohl s jeho první výstavou i publikování fotoknih s názvy Tones of Dirt a Bone a A Period of Juvenile Prosperity.
Druhá z fotoknih byla zařazena do seznamu nejlepších fotoknih roku 2013 a o Brodieho práci se začala zajímat širší veřejnost.
Jenže právě v momentě, kdy by se o Michaelovi mohlo začít mluvit jako o fotografovi, s fotografováním přestal.
A tak se zrodila legenda. Za pouhé čtyři roky mezi špínou a láskou nákladových nádraží.
