Filmový závislák Hitler. Nacistický vůdce hltal jeden animák za druhým
Komedie, melodramata, westerny, grotesky Laurela a Hardyho i animáky v čele s Mickeym Mousem: amatérský malíř Adolf Hitler se celý život považoval za kumštýře a vizuální složku filmů si cenil nad mluvené slovo. Až do vypuknutí války pořádal skoro každý večer promítací maratóny, během nichž jeho suita odpadávala. Při večeři vybíral z menu čtyř až šesti snímků a budoval si příruční filmotéku oblíbených titulů. Nechyběl v ní Pes baskervillský českého režiséra Karla Lamače ani Emil a detektivové podle (nacisty pálené) knihy „neněmeckého“ Ericha Kästnera a scénáře Žida Billyho Wildera. Ideologie šla v soukromí stranou, Hitler hltal herecké výkony a filmařinu jako takovou. Ale opravdu ujížděl na King Kongovi a Sněhurce, jak praví urban legend?
Berghof, Hitlerova oblíbená rezidence u Berchtesgadenu v Bavorských Alpách. Nostalgické vzpomínky na kraj, kde diktoval druhý díl Mein Kampfu, krásná vyhlídka na štíty majestátních hor. Hitler si původní dům Wachenfeld za inkasované honoráře koupil krátce po převzetí moci nad Německem. Následovala důkladná přestavba na monumentální Berghof s dominantní Velkou halou, na jejíž táflování padly vzácné borovice limba.
Dlouhověkost této horské dřeviny Vůdci imponovala, až tisícileté stáří dřeva jej přímo opájelo. Konečně stejně dlouho měla vydržet i jeho třetí říše a životnost 1000 let – tak znělo také zadání pro chemický gigant IG Farben, pověřený vývojem „věčného“ filmového materiálu: Pryč s rozpadajícím se a prudce hořlavým celuloidovým pásem! Alespoň tak to ve svých vzpomínkách uváděla Hitlerova dvorní režisérka Leni Riefenstahlová.
PROMÍTAČKA NALAČNO
Adolf Hitler byl světem pohyblivých obrázků, opojnou hrou světla a stínu, bez nadsázky omámen. V emocionální rovině čerpal z filmů dojmy nejen o historii, ale i o cizích zemích a kulturách, případně aktuálních společenských fenoménech. Považoval je za snad nejefektivnější nástroj propagandy, v čemž se shodoval nejen s resortním ministrem a velkým milovníkem lepých hereček Goebbelsem. Podobně to viděli i Lenin se Stalinem, kteří navíc brali v úvahu negramotnost valné části svých poddaných.
Zatímco Stalin si nechával promítat filmy v kremelském kině a během projekce udílel pokyny, jak využít silných stránek či slabin sledovaného díla v sovětské propagandě a státním filmovém průmyslu, Hitler se uzavíral do soukromí. Pravda, na veřejnosti vystupoval jako energický podporovatel filmu. Tu a tam se ukázal „na placu“ během natáčení podle jeho názoru umělecky hodnotných nebo propagandisticky cenných snímků, třeba Barkaroly (1935) s Lídou Baarovou v hlavní ženské roli. Veřejným projekcím se zvláště v pozdějších letech ale spíše vyhýbal.
Kromě Nového říšského kancléřství v Berlíně usedal Hitler po setmění před stříbrné plátno hlavně na Berghofu. Šlo o rituál, který zapadal do života ponocující sovy. Samozvaný Vůdce německého národa totiž vstával až k polednímu, po obědě se obvykle se spolustolovníky vydal do malého čajového pavilónku jižně od Berghofu a poté se ukázal veřejnosti pod stromem u cesty do údolí – neměl totiž rád ostré slunce. Prohodil s lidmi pár slov, tu a tam podal ruku. V čajovně se občerstvil, mezi pátou a šestou odpolední si dopřál siestu, načež v Berghofu usedl k večeři.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
