Polovinu toho, co víme o Shakespearově díle, si jeho největší znalec nejspíš vymyslel
John Payne Collier byl viktoriánský shakespearolog, odborník na slovo vzatý. Také byl zručný a plodný padělatel s literárním talentem a velkou fantazií.
Na jaře roku 1849 se John Payne Collier, významný britský literární kritik, náhodou zašel podívat do knihkupectví v londýnské divadelní čtvrti na Great Newport Street. Sledoval, jak prodavač otevírá balík knih, který do obchodu zrovna dorazil, a všiml si svazku hrubé vazby z teletiny. Byl to výtisk Shakespearova Druhého folia z roku 1632; byla to teprve druhá sbírka Shakespearových her. Na jeho obálce stál název „Tho Perkins his Booke“. Proto se později kniha vžila jako Perkinsovo folio; a že věru bylo proč si ji pamatovat.
Dvacet tisíc poznámek
Stránky byly zamaštěné, děravé a zhusta propálené. Collier koupil svazek za 30 šilinků; dostal nápad, že výtisk spojí s jiným poškozeným exemplářem, který vlastnil, a vytvoří tak lepší, repasovaný kus. Až téměř o tři roky později si všiml, že tištěný text knihy je protkán spoustou ručně psaných poznámek, celkem asi 20 tisíci.
Tak to alespoň Collier později vyprávěl; jak uvidíme, nemusí to být nejpřesnější vodítko. V roce 1852 popsal v článku pro literární časopis The Athenaeum, jak se snažil původ knihy vypátrat. Nakonec došel k závěru, že ruční opravy pocházejí ze 17. století.
Tento anonymní redaktor (Collier o něm mluvil jako o „Starém korektorovi“) měl zjevně vyhraněné názory na to, jak by sbírka her měla vypadat správně. A protože opravy v textu byly tak staré (Shakespeare zemřel roku 1616), znamenalo to, že Perkinsovo folio dosahovalo blíže originálu než kterákoli verze pozdější.
Počínání shakespearovských expertů by v Británii vystačilo na samostatný vědní obor. Najednou se prakticky přes noc k nepoznání změnilo.
Collier vydal dva svazky s výběry z textů Perkinsova folia. Příběh knihy v nich zároveň popsal; později toho patrně velmi litoval.
Tvrdil, že původního majitele knihy našel. Penzionovanému advokátovi Francisi Charlesovi Parrymu tehdy bylo zhruba sedmdesát let. „Parry popsal vnější i vnitřní stránky svazku s nesčetnými opravami a chybějícími listy tak podrobně, že nezbývalo místo pro pochybnosti,“ napsal Collier.
Revoluce? Sebevražda!
Collier byl v té době celebritou. Jeho Poznámek a úprav k textu Shakespearových her se za půl roku prodalo čtyři tisíce výtisků, což byl na vědeckou práci v poměrech 19. století úžasný výsledek.
V následujících letech jeho knihy začaly hltat hordy dravých editorů, kteří každou poznámku rozebírali do posledního šroubku. Vzniklo tehdy na šedesát (obvykle příznivých) recenzí; k nim se postupně přidávaly reakce a další dvě desítky dlouhých kritických ohlasů od kolegů badatelů.
Zprvu to vypadalo jako shakespearologická revoluce, ale skončilo to jako profesní sebevražda. Koncem 60. let 19. století padla kosa na kámen – vyšlo najevo, že Collierovo nadání se neomezuje na znalost Shakespearova díla, nýbrž že obnáší také značnou literární fantazii a padělatelskou zručnost.
Starý korektor byl výmysl. Opravy v Perkinsově foliantu provedl Collier sám. Jeho jméno i podvod odnesl čas, ale spor o Perkinsovo folio je dodnes jedním z největších skandálů v dějinách shakespearovského bádání – a zcela vyřešen dosud nebyl.
Collier patřil k nejznámějším shakespearovským znalcům své generace. Byl spoluzakladatelem a ředitelem Shakespearovské společnosti. Měl přístup do mnoha významných knihoven. Vídal tam na vlastní oči tolik vydání Shakespeara, že se mu patrně nikdo další nevyrovnal.
Přesně věděl, kde jsou mezery a kde je co vynecháno. Věděl, jak málo ve skutečnosti rozumíme původu Shakespearových her. Bylo mu jasné, jak chabý je náš přehled o jednom z největších děl světové literatury.
Schovávaná se sebou samým
A ta hluboká znalost mu nabídla příslovečnou příležitost, jež dělá zloděje. Padělal celé balady a dopisy, jež falšoval na (expertně vybraném) starém papíře. Sám sestrojil mnoho „objevů“, jimiž zaplňoval mezery v rukopisech. Zfalšoval deník alžbětinského deníkáře Philipa Henslowa, jejž našel v Dulwich College. Ve svých Dějinách anglické dramatické poezie zfalšoval petici Shakespearovské společnosti, o níž tvrdil, že ji našel ve Státním papírenském úřadu (petici, ne Společnost).
V jednom z komentářů k Perkinsovu foliu dokonce sám poznamenal, že „Starému korektorovi folia z roku 1632 unikly některé zjevné chyby“. Jako by hrál sám se sebou na schovávanou.
Shakespeare a jeho texty by přitom byly dostatečně zmatenou záhadou i bez Collierova přispění. Žádný definitivní text jeho her či respektovaný originál rukopisu neexistují. Jak napsal proslulý historik Samuel Johnson sto let před Collierem: „Žádný jiný autor nikdy nevydal svá díla s tak malou péčí; žádná kniha nebyla tak snadno ponechána v neopatrných rukou... Žádné jiné dílo nebylo pořízeno z fragmentů tolik rozbitých a tak náhodně znovu spojených; a v žádné jiné době nebylo umění tisku v rukou tak neumělých.“
Shakespearovy hry začaly pravidelně vycházet až více než sto let po jeho smrti, kdy jeho obliba vůčihledně rostla. V Collierově době už v této oblasti bádání vznikla přeplněná, tvrdě konkurenční scéna.
Proto vždy čteme Shakespeara pouze z několikáté ruky. Za účelem nalezení verze co nejbližší originálu vznikl celý studijní obor. To bylo prostředí, v němž se fabulacím a padělatelství mimořádně dařilo. Dojem autenticity bylo třeba vyvolat i tam, kde žádná nebyla. A nikdo to nepochopil lépe než právě Collier.
Spadla klec
„Paradoxně,“ řekl listu Financial Times Richard Schoch, profesor dramaturgie na Queen's University Belfast, „se historik-antikvář snaží sám sebe připravit o práci. Jakmile jednou přijmete představu, že máte k dispozici všechny dokumenty, je konec... a Collier nebyl imunní. S Perkinsovým foliem si dělal extravagantní nárok na to, že text nejbližší Shakespearově době našel on sám. A toto měla být definitivní verze. Žádné další úpravy už nebudou. Nebude už žádný důvod Shakespeara upravovat.“
Nebýt náhody, nejspíš bychom se o obsahu předcházejících odstavců nikdy nedověděli. Collier věnoval zdroj své slávy, zmíněné Perinsovo folio, svému mecenáši Williamu Cavendishovi, vévodovi z Devonshiru. Měl jej nechat vytisknout znovu, již s Collierovými úpravami. Jenže zatímco byla faksimile v tiskárně, vévoda zemřel.
Protože byl bezdětný, jediným dědicem byl jeho bratranec. K Shakespearově odkazu neměl takový vztah jako jeho strýc; když si Perkinsovo folio chtěl prohlédnout správce rukopisů v knihovně Britského muzea sir Frederic Madden, nový vévoda bez řečí souhlasil.
Madden, zkušený paleograf, tak dostal knihu do Britského muzea, kde byla vydána napospas mnoha kritickým očím. Začalo období rostoucí nejistoty.
Madden pozval kolegy, aby si listinu prohlédli. Již následujícího dne napsal, že si je jistý, že inkoust je „fiktivní“. (Při testu s hydrosíranem amonným se ukázalo, že se nejedná o starší inkoust typu železné žluti používaný v 17. století.)
Jiný shakespearovský badatel Clement Mansfield Ingleby strávil s foliem pouhé dva dny. Maddenovi poté napsal: „Při vší opatrnosti – důkazy, o nichž se zmiňuji, se zdají usvědčovat někoho, jehož pověst byste možná chtěl ušetřit.“ Maddenova slavnostní odpověď připouštěla, že „navzdory přátelství by pravda měla a musí vždy zvítězit“. Collierův čas vypršel.
Starý korektor žije dál
Do hry vstoupil Francis Charles Parry. V červenci roku 1859 přišel do Britského muzea a Collierovu historku nadobro znemožnil. Madden si ten den zapsal do deníku: „Když svazek předložili panu Parrymu, okamžitě prohlásil, že to není ten samý, který mu patřil... že jeho výtisk je vázán v hladké tmavé kůži, měl novou vazbu, byl tenčí než svazek pana Colliera a na hřbetě je napsáno datum 1623.“
Parry Maddena také ujistil, že Collierův výtisk nikdy neviděl a že ho Collier ani nikdy nenavštívil (jak posledně jmenovaný neprozřetelně tvrdil).
Collier následně změnil svoji výpověď a vykrucoval se, seč mohl; nestačilo to. Když viděl, že jeho obhajoba nemá šanci, zvolil obrácený gard. „Jsem hořce smutný a nejupřímněji zarmoucený, že jsem v každém ohledu tak zavrženíhodný. Stydím se téměř za každý čin svého života. Mé pokání je hořké a upřímné,“ napsal tehdy.
Collier se tedy ve světě shakespearovské vědy dokonale zdiskreditoval. V jeho letos aktualizované biografii (The Life of John Payne Collier) však píšou manželé Arthur a Janet Ing Freemanovi, že „desítky nových děl jsou každoročně stále kontaminovány nejistotou nebo omylem pocházejícím od Colliera“. Starý korektor se nevzdává snadno.
