Moje listy jako blog
Vážený pane profesore!
Váš sloupek čtu pravidelně a rád. Nemohl jsem si však nevšimnout, že Vám jsou často pokládány otázky, které přímo nesouvisí s Vaší specializací. Co to podle Vašeho názoru vypovídá o české, potažmo západní společnosti?
Adam Kolář
Profil dotazů čtenářů Reflexu o české, potažmo západní společnosti nevypovídá myslím nic. Máte ale pravdu, že jsou zhruba dvojího typu, vlastně trojího. Prvé se týkají psychiatrie, potažmo medicíny a psychologie, druhé všeho ostatního, nejčastěji poměrů ve společnosti a politiky. Třetí jsou přímé žádosti o pomoc a protekce u kolegů i z jiných oborů, což nezveřejňuji a snažím se volit kompromis mezi rolí jakéhosi charitativního zdravotnického ombudsmana a osvětáře, jenž usiluje o nápravu věcí a prosazení správných cest k jejich řešení: celý národ nemohou osobně operovat profesoři Pirk a Pafko nebo vyšetřovat ředitelé IKEM a Homolky, zrovna tak jako ministr financí nemůže všem spočítat daňové přiznání.
Zatímco za medicínské dotazy jsem byl čtenářům vděčný, protože mi pomáhaly tušit, co lidi tíží, nutily mne přemýšlet a popularizovat a destigmatizovat svůj obor, politické dotazy jsem zprvu měl sklon přeskakovat a trochu jsem se styděl mluvit do všeho, což je vždycky riskantní. Po nějaké době a korespondenci s některými čtenáři jsem však usoudil, že oni od lidí mého typu neočekávají expertizu v historii či politologii – tak naivní nejsou. Oni chtějí vědět, co si takový člověk jako psychiatr či kardiolog o tom či onom myslí.
Podobně by se ptali (a ptají) sportovců, umělců, politiků. Ptá-li se někdo Jaromíra Jágra, jakou má rád hudbu, neptá se ho jako odborníka na muzikologii. Chce prostě vědět, co slavnému hokejistovi (zpěváku, vědci, politikovi, tenistovi) táhne hlavou. Takto viděny, nejsou odpovědi a pořady typu „jak to vidí …“ nic špatného a zavrženíhodného. Začal jsem tedy odpovídat s chutí i na dotazy, jež nejsou cíleny na mou odbornost, nýbrž na můj názor. Ostatně tak činí na svých blozích (od blog) prakticky všichni blogeři.
Teď si uvědomuji, že to přece jenom o něčem vypovídá: o rychlosti komunikace, o dostupnosti a viditelnosti všech možných lidí a o potřebě jiných znát jejich názory a buď se jimi kochat, nebo rozčilovat.
