Klausův newyorský atentát
V roce 1997 využili „rebelové“, jak se dnes říká, toho, že tehdejší premiér Václav Klaus zrovna pobýval na státní návštěvě v Sarajevu, a na dálku ho (politicky) odpálili. Od té doby se tomu říká sarajevský atentát – je to nadsázka, ale něco na ní je.
Dnes je situace úplně jiná: Václav Klaus (mezitím se už stal prezidentem) pobývá od 23. září na státní návštěvě v New Yorku, a zřejmě tedy tam odtud na dálku odpálil Petra Nečase.
Stalo se to velmi sofistikovaně. Prezident 24. září vetoval dva prováděcí zákony k důchodové reformě (zákon o pojistném na důchodové spoření a zákon o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném na důchodové spoření). Tím reformu definitivně zablokoval, i když rámcové zákony v listopadu nechal projít (nepodepsal je ani nevetoval). Učinil tak tehdy prý proto, že vzhledem k obstrukcím opozice je nechtěl přímo vrátit. Teď, jak praví, je ovšem situace úplně jiná, a proto musel svůj postoj vyjádřit jednoznačně.
Prezident své veto zdůvodnil za prvé tím, že ohledně reformy nepanuje dostatečný konsensus na politické scéně, v odborné sféře i ve společnosti, za druhé tím, že přijímat reformu ve finanční krizi by bylo hazardem s důvěrou občanů, a za třetí tím, že dopady zavedení druhého pilíře na dnešní důchodový systém jsou obtížně odhadnutelné.
Zákon má jistě své problémy. Je obtížně odhadnutelný jako většina věcí v životě, hlavně tehdy, když o něco jde. Taky se přiznám, že na základě svých celoživotních zkušeností si leccos nedovedu představit: například to, že někam uložím své peníze a po třiceti letech je tam zase najdu. Mladí lidé to zjevně berou trochu jinak (podle průzkumu z MfD 39 procent z nich plánuje, že si budou na důchod v druhém pilíři přispívat, 35 procent nechce, zbytek neví).
Pan prezident by ovšem neměl pravdu, pokud by snad chtěl tvrdit, že by většina 101 poslaneckých hlasů „na politické scéně“, tj. v PS, by nebyla podle ústavy naprosto dostačující pro prosazení zákonů o důchodové reformě i proti jeho vetu. Má ovšem opravdu v tom, že situace se proti podzimu 2012 zásadně změnila. Tenkrát neexistovala soudržná sedmičlenná kolona uvnitř ODS, která dnes neumožní, jak už dala najevo, prezidentovo veto přehlasovat. Optimisté mohou věřit, že ta proměna je čistě náhodná a pan prezident s ní nemá vůbec nic společného.
V prvním plánu ovšem nejde o důchodovou reformu. Nebo nejde zdaleka jen o ni. Nečasova vláda měla dalekosáhlé plány. Z nich daňová reforma visí ve vzduchu, církevní restituce jsou u ledu a nyní jde ke dnu i důchodová reforma. Vláda ovšem nepadne, tedy nepadne, dokud jí to Klaus nedovolí. Bude jen úplně bezmocná ve stavu klinické smrti. Ve srovnání s tím, jak byl připraven a proveden „pád“ Topolánkovy vlády, je to technicky dokonalé. Na té dokonalosti je ovšem zároveň cosi odpudivého.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
