ZDENĚK STRNAD: Jak se stát pirátem z donucení

Představte si: jdete do kina na skvělý film. Na jeho konci vás nechají autoři napjaté jak struna s tím, že na začátku dílu druhého očekáváte velké rozuzlení. Film skončí, ve vedlejším sále se hraje díl druhý. Jdete si koupit si lístek – ale ouha, do vedlejšího sálu prodávají vstupenky pouze lidem s americkým pasem a americkou kreditkou. Pikolíkovi u kasy nabízíte hotovost. Chcete zaplatit přes PayPal, nabízíte platinovou kreditku, na kterou jste si předevčírem vybírali na Manhattanu prachy do klubu – není to nic platné. Dovnitř prostě nemůžete. Tak se skřípěním zubů odcházíte, když tu najednou si všimnete oteveřeného bočního vchodu. Potichu vejdete do sálu, sednete si kde je zrovna volno a podíváte se na film. Pak se zvednete a jdete spokojeně domů.

Fenomén televizních seriálů není ničím novým – nová je v tuto chvíli pouze kvalita produkce. Seriály například na HBO nebo na FOX TV se - kromě délky - od filmů prakticky neliší (českou produkci záměrně nezmiňuji, to je úplně jiná kapitola). Game of Thrones, Rome, Boardwalk Empire, How I Met Your Mother, Big Bang Theory… to jsou názvy jen těch které mám rád já, ale je jich samozřejmě mnohem více. Sheldon Cooper, Nucky Thompson či Daenerys Targaryen mají víc fanoušků než svého času doktor Štrosmajer nebo Honza Zeman. Čeští příznivci si ale musí někdy až příliš dlouho počkat - v Česku běží nové díly jejich seriálů s několikaměsíčním zpožděním (a to ještě nemluvím o stupidním zvyku všechny seriály dabovat – skvělý český dabing je totiž dávno vyčpělý mýtus). Nicméně je zde internet – každý díl každého seriálu je k dispozici ke stažení v horizontu jednotek minut po skončení originálního vysílání. Chápete už tu analogii s kinem? Internet je ten boční vchod, pomocí kterého vklouznete do již probíhajícího představení. Kdyby byli majitelé kin a filmových společností co k čemu, dají k tomu bočnímu vchodu kasu, a vy rádi zaplatíte vstupné. Jenže to ne – můžou tam pouze cizozemci. 

Pirátská strana spustila portál sledujuserialy.cz. Neudělala tím prakticky nic jiného, že každému dala do ruky plánek, kde takové dveře od bočního vchodu najítnajít. Protipirátská unie na to reagovala jako býk na červený hadr. Zaslala Pirátům výhrůžný dopis, ve kterém jim přikazuje: ukončit neoprávněné užívání všech chráněných autorských děl (Piráti nic neužívají), odstranění všech odkazů a znemožnění přehrání všech rozmnoženin prostřednictvím stránek. Paradoxní je navíc ještě to, že v tomto případě spousta děl, na které web linkuje, je dabovaná – čili v českých televizích už běžela – například Dr. House se vysílá na TV Nova a zdarma. Každý, kdo má doma HD přehrávač, může seriál nahrát a následně pustit zdarma, a kolikrát chce, nebo ho ukázat známým. Dokáže někdo v takové situaci logicky identifikovat smysl výše uvedených výhrůžek?

Na samotném dopise jsou další zajímavé věci. Na podporu svého výkladu zákona cituje Protipirátská unie knihu Autorský zákon / komentáře od Iva Telce (mj. člověka vedeného v záznamech STB jako agenta s krycím jménem Vilém, člověka, který před třemi lety udal svého kolegu, člověka, o kterém se jedna jeho studentka vyjádřila tak, že sice může rozumět co dělá, nicméně by mu „jako právníkovi nesvěřila ani spor o náhradu škody za uražené zrcátko"). Kniha vyšla v soukromém nakladatelství C.H.Beck, které se zabývá vydáváním právnické literatury. Podle výkladu některých odborníků se jedná o „soft law“, který má statut stanoviska či doporučení. Soudci se těmito stanovisky (soukromých osob!) sice řídí, nicméně zákon je výš. Pokud by tedy zákon byl dostačující, doktorka Prchalová a její lidé si jistě nemuseli vypomáhat komentářem. A pokud je tedy zákon soft, záleží jen na šikovnosti právníků, kteří zcela jistě najdou nějaký hard kontraargument. V České republice navíc platí psané, nikoliv precedentální právo – zmiňuji to proto, že ve výhrůžném dopise se dále uvádí případ kluka, který byl shledán vinným za sdílení videí a prodej reklamy a triček s postavami ze seriálů. Sdílet link je jedna věc, vydělávat na merchandisingu je věc druhá – pro někoho je sdílení otázkou filozofie, ne peněz.

"Pokud lidé něco chtějí, určitá část z nich si to vezme stůj co stůj. Patnáct procent populace nebude nikdy krást. Dalších patnáct procent populace ukradne všechno co není přibito hřebíky. Je třeba bojovat o srdce a mozky zbývajících sedmdesáti procent.“ Tento citát patří americké policistce Gail Thackerayové, jedné z prvních, která se soustavně zabývala porušováním zákonů v kyberprostoru. Odhlédněme od toho, že zákazy, výhrůžky a doporučené dopisy s modrým pruhem zcela jistě nepředstavují pro lidí, pro které je internet základní komunikační prostředek (což je dnes většina těch kteří komunikují), tu správnou pozitivní motivaci. V českých poměrech jsou pak lidé, spadající do výše zmíněných sedmdesáti procent, často přinuceni krást – nemají možnost utratit peníze ani kdyby chtěli, a spousta z nich by přitom velmi ráda. A tak dále chodí do kina bočním vchodem, stahujou z internetu a berou si to, co je dostupné a co považují za důležité – všem protipirátským snahám navzdory.