Úloha neosobností v dějinách aneb Naprostý úpadek české politické kultury
Proč? Tuto jednoduchou otázku si kladu vždy, když si čtu o nových legislativních, exekutivních nebo obyčejných lidských hloupostech, které je schopna vyplodit naše současná politická reprezentace. Jak je možné, že politická kultura v naší zemi za poslední roky tak upadá?
Proč si necháme líbit zákony, jež útočí na naši svobodu a popírají poslední čtvrtstoletí naší historie? Proč se musíme stydět téměř pokaždé, když naši vládní představitelé vyjedou za hranice? Proč jsou čerpání a utrácení veřejných prostředků a dotací povýšeny na hlavní étos naší země? Proč jsou vzýváni coby hrdinové jednoocí mezi slepými? Proč nás musí fackovat hanba vlastně už pokaždé, když promluví prezident nebo jeho mluvčí? Proč nemáme státníky, ale funkcionáře s tesilovými mozky?
Odpovědí na mé „proč“ se nabízí mnoho.
Třeba proto, že doba si žádá spíše dobrých schopných provozních než geniálních vizionářů. Nebo proto, že kdo něco umí, věnuje se něčemu smysluplnějšímu než správě věcí veřejných. Nebo také může jít o optický klam zarytého a zklamaného nevoliče vládních stran, o prezidentu nemluvě, a osobností máme více než knih v Klementinu.
Nabízím k úvaze ale další teorii. Viníkem všeobecného úpadku české politiky je neblahý vliv současných osobností – respektive neosobností – na dějiny našeho malého národa. Důkaz?
Minulý týden jsem se podivoval nad mnoha internetovými diskusemi, v nichž veskrze inteligentní lidé vyjadřovali pohoršení, někteří dokonce ponížení, nad společným prohlášením našich nejvyšších ústavních činitelů o nerozborném přátelství České republiky a Číny, včetně ujištění o našem respektu k územní celistvosti této asijské velmoci. A to všechno jen kvůli krátké pražské návštěvě dalajlamy. Co blázníte? ptal jsem se v duchu. Jak je možné nechat se ponížit Milanem Štěchem, Janem Hamáčkem, Bohuslavem Sobotkou a Milošem Zemanem; tedy lidmi, kteří nemají vizi, charakter, kulturu, prestiž ani respektovanou odbornou minulost!?
Nostalgicky vzpomínat na staré časy sice znamená v nich navěky ztroskotat, ale nelze se ubránit jednoduchému srovnání s polovinou devadesátých let, kdy na Hradě seděl Václav Havel, ve Strakově akademii Václav Klaus a předsedy parlamentních komor byli Petr Pithart a Milan Uhde. Ke každému jednomu z nich jste mohli mít tisíce výhrad, nesouhlasit s nimi a polemizovat, ale byly to prostě osobnosti, jimž ty dnešní nesahají ani po držadlo aktovky.
Proč je tedy volíme? Kdo na to přijde, vyhraje.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 43, který vyšel 27. října.
