Třídní šašek po třiceti letech: Jestlipak ty blbé vtipy o úchylech nemůžou za vaše potento životy?
Že se dost změnil, nebo že je s ním dokonce něco v nepořádku, mi došlo okamžitě. Poté, co jsme se náhodně potkali během mé procházky po našem společném rodném městě, mě totiž nepozdravil svou tradiční připitomělou otázkou Jak se vejde?, ani mě nepočastoval nějakým lehce homofobním vtipem, tak jak to rád dělával, když jsme ještě byli spolužáky. Před třiceti lety.
Místo toho se jen suše a bez skutečného zájmu zeptal: „Jak se máš?“ – „Dobře. A co ty? Jak se ti vede?“ – „Ále, furt stejný hovna,“ odpověděl někdejší věčně veselý třídní šašek a já se mu pozorně podíval do očí. Našel jsem tam hluboko usazený bolavý smutek.
Bodrý kluk, který musel být na střední škole neustále středem pozornosti a neúnavně kropil svoje okolí nekonečným proudem vtipů, bonmotů a veselých komentářů, se během tří dekád proměnil ve smutného muže. Jeho dávné, důvtipu plné hlášky nahradila prvoplánová neoriginální vulgarita bez humoru, došlo mi rychle. A jak si tak na ulici našeho rodného města povídáme o životě, obejme mě smutek z nezastavitelného času, co drtí sny, co proměňuje lidi, co dělá z třídních smíšků zlomené klauny. Pochopil jsem, že jeden z jeho největších problémů je, že ho už dlouho nikdo neposlouchá, že už se dlouho jeho vtipům nikdo nesměje. Tak jsem ho pozval na kafe.
A během těch třiceti minut na cappuccinem mi podal průlet posledními třiceti lety svého života: Opustila ho žena, protože ji podváděl. Opustila ho i druhá žena, protože tentokrát podváděla ona jeho a už s ním nechtěla být. Být s ním nechtějí ani jeho dvě děti. Zkusil žít i se dvěma ženami najednou, ale to taky nevyšlo a připravilo ho to o byt a o zdraví. Dost bolestně mu odcházejí rodiče. Kornatí mu prostata. Už půl roku nepije. Zato občas zkouší drogy, ty mu přijdou zdravější. Všechno je hrozně drahý a pracákem vždy zabije celý den. Ano, nepracuje, už deset let. A teď už tuplem práci nesežene, když jsou tady teď ty tisícovky Ukrajinců. „V autě jedou Ukrajinec a Rumun, víš, kdo řídí? Policajt. Haha,“ zasměje se tomu nejhoršímu vtipu, co jsem kdy slyšel, a pak se mně zeptá, jak já. Jestli mám ještě pořád tu úchylku. Vím přesně, co má na mysli, ale na tuhle hru nepřistupuju. A tak řeknu jen: „Nemám žádnou úchylku.“ – „Každý člověk má nějakou. I ty ji máš,“ vyhrkne. Oči mu trochu zasvítí a pak se rychle zeptá: „Jakou rukou sis zamíchal tuhle kávu?“ – „Pravou.“ – „No vidíš, úchyle, většina lidí si kávu míchá lžičkou.“ Ne, tohle je ten nejhorší vtip, co jsem kdy slyšel.
A protože jsem se mu ani trochu nezasmál a protože už se nechci na nic víc ptát, vzduch mezi námi nadobro vyschl. Najednou už není co říct. I on to pochopí. A tak se zvednu a jdu k baru zaplatit obě kávy. Ještě než z kavárny odejdu, on to prázdné ticho mezi námi naposledy prolomí: „Takže jak říkám, furt stejný hovna. Jen jich je tak nějak víc a víc. A padají pořád z větší a větší výšky.“
Příště žádná procházka rodným městem. Raději rychle projet autem, říkám si, když z kavárny odcházím. Opačným směrem než on.
