Čeští dobrovolníci na Ukrajině: Musíme se tam vracet, aby Taylorova smrt nebyla zbytečná, necítíme nenávist
Ani smrt českého medika, kterého v půlce března zasáhl do hlavy šrapnel a který o dva měsíce později svým zranění v pražské vojenské nemocnici podlehl, je neodradila od toho, aby se se na Ukrajinu vrátili. Musí. Už kvůli tomu, aby jeho tragická smrt nebyla zbytečná. „Obětoval tomu svůj život, byl zakladatelem Phoenixu, a myslím si, že kdybychom se na to vykašlali, tak by přišel ze záhrobí a všechny nás proliskal. Je to bez něj strašidelné, ale je potřeba se tomu postavit,“ shodují se dobrovolníci Karolína a Fox. Zatímco Foxovi nedělá problém se o hrůzách, kterých jsou svědky, bavit s dalšími členy týmu, a tím si ulevit, Karolína přiznává, že nebýt odborné psychologické pomoci, které se jí dostává od kamarádky, už by „šňupala koks a hulila trávu“.
Obrazy, které jako zdravotníci během svého působení na Ukrajině vidí, jsou nepopsatelné. Nejsou to jen zranění vojáci na frontě, Fox čelil i následkům po zničení Kachovské přehrady. „Když pominu ostřelování civilistů, kterých tam za tu dobu, co jsme tam byli, umřelo několik ze strany Rusů, protože civilisti samozřejmě chtěli svoje zvířata, svoje kamarády vytahávat z bytů, z baráků, ze všeho. Vydali se pro ně loďkou a Rusové je z druhé strany vystříleli, takže během tří dnů 16 mrtvých civilistů. Stříleli tam párkrát i po nás,“ sdílí svou zkušenost ze zaplavené oblasti, která se i po utichnutí zbraní stala mimořádně nebezpečnou. „Voda vyplavila miny, které jsou všude – po plotech, po barácích, je tam spousta mrtvých zvířat a mrtvolný odér z nich, hrozí tam cholera a další infekce,“ popisuje, z jakých podmínek přijel před pár týdny na otočku domů.
O život mu přitom nešlo poprvé. „Když jsme vezli raněného vojáka na Medevac, tak jsme museli odbočovat v lese furt doleva, což samozřejmě, jak jsem letěl jak praštěný, tak jsem zapomněl a zahnul jsem až na další odbočce. A Ukrajinci, kteří jeli se mnou, najednou hrozný jásot, prdelky, srandičky. Říkám si: Co jim je, oni něco berou, nebo co?! Vzadu raněný voják taky něco halekal, tak jsme je odvezli k Medavacu, kde za mnou přišel ukrajinský voják Míša, položil mi ruku na rameno a říká: Seš dobrej. Říkám: Proč? Projel jsi kolem třech ruských tanků. Myslím, že to byla taková drzost, že oni se ani neopovážili vystřelit, protože si mysleli, že jsme Rusové,“ popisuje chvíle, kdy měl namále, ale štěstí stálo při něm.
Přestože dobrovolně riskují to nejcennější, co mají, pro raněné často zůstávají anonymními zachránci. „Nemáme úplně možnost se s vojáky někdy za měsíc, za dva spojit, jestli žijí, jestli když jsme je píchali do hrudníku, to zvládli, nebo to bylo špatné, Řekla bych, že většinu vojáků, které jsme vezli, tak se nám podařilo zachránit, odhadem 90 %. Bohužel ve chvíli, kdy ten voják měl takové zranění, na které by stejně umřel, tak už jsme se k nim vlastně ani nedostali. Pamatuju si první den na pozicích na Kreminně, ještě jsme se ani nerozkoukali, nevěděli, co, jak, kde, proč. Přijel strašně rychle pickup a na té korbě měl zraněného. Měl dvojitou amputačku, byl bez nohou a tomu už nebylo pomoci. Tohle jsou scénáře, kdy mi už fakt nemůžeme nic dělat,“ připouští Karolína, jejíž první kroky na Ukrajině vedly do Bachmutu, tehdy ještě 70tisícového města na východě země. „Když jsem pak viděla, že to místo padlo, úplně do základů bylo vybombardované a spousta lidí, které jsme znali, tam zemřela, tak je to obrečela,“ netají se.
Nenávist nesžírá ani jednoho z obou dobrovolníků projektu Phoenix. „Upřímně říkám, že je mi líto ruských vojáků, kteří byli někde vytažení, jsou to synové, bráchové a místo zbraně dostanou klacek a jdou šturmovat na Bachmut. To je prostě hnus. Jsou to mladí kluci, některým z nich není ani 18, generačně mají vymyté mozky a vlastně ani neví, co tam dělají a proč tam jsou, ale tuší, že brzo umřou,“ dodává Karolína.
Jak probíhá výcvik ukrajinských vojáků a co dalšího ve válkou sužované zemi dělají? Jak se za poslední měsíce proměnila nálada na Ukrajině? Co říkají na volání po míru? Je možné zažít i něco pozitivního? A jak lze vydržet na frontě beze zbraně? Na tyto a další otázky odpovídali dobrovolníci z projektu Phoenix Karolína a Fox v rámci doprovodného programu festivalu Metronome Prague, jehož tématem byla odvaha a Prostor X byl jeho součástí.
