Ústřední topení nám otevřelo ložnice a zrušilo krb. Pak vyšlo najevo, že je to příliš drahý luxus
Zavedení ústředního topení důkladně změnilo naše domovy a způsob, jímž v nich trávíme čas. Stálé teplo se podepsalo na našem životním stylu. Nyní potřebujeme podobný zvrat – jen opačným směrem.
Dostupnost tepla je neprávem opomíjeným sociologickým faktorem. Architekti se mohou rozplývat nad tím či oním velkolepým inovativním designem bydlení; za posledních 100 let však mělo na uspořádání a užívání našich domovů pravděpodobně největší vliv něco mnohem všednějšího: způsob vytápění.
Moderní starý vynález
Pokud tento text čtete v tuzemských zeměpisných šířkách, je vám důležitost topení v tuto roční dobu velmi zřejmá. Autor těchto odstavců si živě vybavuje, jak od prvopočátku své paměti nosil denně uhláky ze sklepa staroměstského činžáku (za doprovodu patřičně nespisovné slovní zásoby); trojí kamna jich za celý den spolykaly jistě šest.
Jedním z důsledků takového uspořádání věcí bylo, že v takových bytech se zavíraly vnitřní dveře a otvírala okna (ať děláte, co děláte, kamna kouří). Ten zvyk si jejich obyvatelé osvojí, aniž by nad tím uvažovali. Když si pak namluví děvče z paneláku, které se stejně bezděčně naučilo okna neotvírat a dveře nezavírat, mají na domácí rozmíšku zaděláno.
Ten rozdíl ve zvycích má na svědomí revoluční vynález: ústřední topení. Ve smyslu technologickém zase tak revoluční není, pochopitelně. Nejstarší důkazy o centrálním podlahovém vytápění jsou v dnešní Severní Koreji, staré nějakých sedm tisíc let. Římané používali systém zvaný hypocaustum, jenž spočíval v rozdovádění horkého vzduchu průduchy ve zdivu. Ve francouzském podhorském městečku Chaudes-Aigues (zhruba na půli cesty mezi Lyonem a Toulouse) začali vytápět desítky domů horkou vodou z tamních termálních pramenů ve 14. století, a tak dále.
Společenský význam však dostalo až ve 20. století, kdy se je Američané naučili (přes vynález radiátoru ze Sankt Petěrburgu a jeho oblíbenou litinovou podobu z Británie) vyrábět tak levně, že si je lidé začali pořizovat masově.
Přesný Orwell
Radiátory tak převzaly místo krbů (jež byly samy o sobě dost převratné ve srovnání s předcházející prostou dírou ve střeše, kudy unikal kouř i většina tepla). Spustily tak revoluci skutečnou.
Krb byl do té doby synonymem pro domova: stal se středobodem rodinného života a nejvyšším symbolem pohodlí. Výraz „rodinný krb“ zůstal dodnes ve slovníku i těch lidí, kteří skutečný krb viděli fungovat jen v televizi.
Co bude znamenat opuštění krbu, domyslel v době zavádění ústředního vytápění málokdo. K výjimkám patřil například společenský pozorovatel nad jiné bystrý, George Orwell. Již v roce 1945 napsal esej Argument pro otevřený oheň („The Case for the Open Fire“); lituje v ní rozpadu rodinného života, jejž předvídal, jako obvykle správně.
Není divu, že to byl právě on, protože snad nikde jinde na světě není topení tak prozkoumaným tématem jako právě v Británii. Mají řadu muzeí, která se mu zvlášť věnují; dozvíte se v nich mnoho zajímavého. Například zjistítě, že dnes je na ostrovech bez ústředního topení jen malý zlomek tamních rodinných domů. Při posledním průzkumu na to téma v roce 2014 to bylo sedm procent domácností (a od té doby se tento podíl pravděpodobně ještě snížil).
Vhodné pro hrdiny
Konkrétní primární změny, jejž centrální vytápění přineslo, lze formulovat místně (teplo se v běžném obydlí rozšířilo z jediné místnosti na celou jeho plochu) i časově (jestliže v krbech se topilo převážně večer, ústřední topení obvykle funguje celý den). Pokud vás to téma zaujalo, odborníkem na slovo vzatým na něj je - jak jinak - britský historik Matt Watson, jenž tyto změny od 20. do 70. let důkladně zdokumentoval.
Pro srovnání, v roce 1918 si vláda objednala studii, jež stanovila očekávání na kvalitní domy, které by byly „vhodné pro hrdiny“ vracející se z první světové války. Očekávalo se, že v těchto domech bude prostorem, ve kterém se „rodina shromažďuje a uskutečňuje větší část svého vnitřního domácího života“, právě obývací pokoj.
Trvalo dlouho, než se ústředního topení stalo z výsady normou. „Ústřední vytápění se v 60. a 70. letech teprve rozjíždělo a bylo to vzrušující. Bylo to, jako kdybychom dostali první barevnou televizi - hej, já mám ústřední topení!“ popisoval to pro BBC plynař Martyn Jarvis, jenž se oné topné revoluce aktivně účastnil.
Začátkem 80. let už bylo ústřední topení považováno za běžný požadavek na normální bydlení. Mělo to zřejmé zdravotní výhody, například prudký pokles zimní úmrtnosti především starých lidí.
„Najednou se z ložnic, dříve chladných a vlhkých, staly pohodlné a útulné prostory, kde se dalo trávit čas,“ říká Kathy Daviesová, která se zabývá historickými změnami stran vytápění na Sheffield Hallam University.
Doména teenagerů
Ústřední vytápění v domácnostech také způsobilo, přesně podle Orwellovy předpovědi, úpadek obývacího pokoje jako hlavního společenského prostoru. Mohou-li dnešní teenageři trávit ve svém pokoji – jenž by dříve byl právě jen ložnicí – většinu času, aby unikli otravné rodičovské přítomnosti, je to do značné míry proto, že jim u toho není zima. Jde-li vám pára od úst, touze po hrdém osamění to právě nepomáhá.
Místnosti také mohou být větší, než bylo dříve zvykem. „Všichni dnes chtějí otevřený prostor, ale otevřený prostor můžete mít jen s ústředním topením. Tradiční design malých místností se sálavým zdrojem tepla, krbem nebo kamny, je pryč,“ říká znovu Charrington.
Na nápad bydlet na půdě - loftové bydlení, řekne realitní makléř - by bez ústředního topení stěží kdo přišel, souhlasí Richard Sober, lektor interiérového designu na Teesside University. „Dříve byly potřeba teplé koberce a těžké záclony a závěsy, zatímco nyní mohou lidé žít s laminátovými podlahami. Typický viktoriánský dům měl nad každými dveřmi závěs, který bránil průvanu,“ řekl pro BBC.
Z téhož důvodu také lidé mohou zůstat déle vzhůru, říká Sober. „Dříve bylo třeba jít spát, když se příliš ochladilo, a to ještě v 50. letech. Nyní si lidé mohou sednout v tričku a jít spát, kdy chtějí.“
Stejně tak všudypřítomné teplo proměnilo, jak se doma oblékáme. „Lidé už nenosí oblečení, aby se zahřáli,“ řekl na to téma britskému deníku Financial Times architekt Harry Charrington. „Jednou z dnešních společenských norem je, že lidé mohou doma nebo v kanceláři chodit v tričku. Než by si oblékli něco navíc, raději si zapnou topení. Dříve to bylo tak, že když byla zima, oblékli jste si svetr, a když bylo teplo, otevřeli jste okno. Dnes však lidé očekávají, že se mohou chovat stejně, ať už je teplo nebo zima.“
Sexy topení
Ústřední topení bylo nejen praktické, nýbrž také sexy. V roce 1967, tedy ve stejném roce, kdy se pro svobodné ženy stala dostupnou ženská antikoncepční pilulka, začali Britové hromadně přecházet na zemní plyn. Dostupnost celoplošného vytápění – patrně spolu se zmíněným fenoménem zredukovaného domácího oblečení – tak proměnil i intimní návyky. Okřídlená věta „no sex please, we are British“, s níž ostrované včerejška ironicky hodnotili svůj romantický život, se začala odebírat po téže cestě, již nastoupily krby.
V reklamě z poloviny 60. let přináší muž v pyžamu své ženě snídani do postele. Ona má na sobě noční košili s krátkými rukávy a krajkou a sugestivně se k němu naklání. Jsou připraveni se políbit. Z rohu místnosti to celé pozoruje radiátor, jako by na fotografa pomrkával.
Na tom všem nic nemění fakt, že tvrdých faktů je v této oblasti obvykle poskrovnu. “Dnes je průměrná teplota v domě 22 stupňů oproti 18 stupňů v 50. letech,“ uvádějí stránky (ano, londýnského) Muzea domova (Museum of the Home). Financial Times to vidí jinak: „Naše touha po teple stále rostla: v roce 1970 byla podle britských vládních statistik průměrná vnitřní teplota v Británii 12 stupňů, kdežto v roce 2010 dosáhla 16,9 stupňů,“ píše list.
Jenže nic není zadarmo. Dvojí krize, kterou představují životní náklady a trable s klimatem, začíná tlačit obráceným směrem. Rostoucí důraz na trvalou udržitelnost a cenovou dostupnost může zamenat, že doba plynových kotlů a radiátorů brzy skončí.
Trojstranný kompromis
Propast mezi očekávanou kvalitou domácího života a tím, co současné nemovitosti mohou nabídnout, se zvětšuje. Lidé žijící v energetické chudobě topí méně, aby ušetřili. Extrémní počasí navíc dělá z udržování přijatelných teplot komplikovanější záležitost, než jsme si zvykli.
V roce 2022 britský statistický úřad uvedl, že 17 procent uhlíkových emisí pochází z energie v domácnostech. Přizpůsobení našich domovů – protože to už zdaleka není výlučně britská záležitost - v zájmu dekarbonizace a energetické účinnosti není ryze technickou výzvou, jak si můžeme myslet. Rovná se požadavku na rozsáhlé změny designu našich interiérů.
Pak je tu ještě zdravotní stránka věci. Stále kvalitnější izolace na druhé straně znamená zhoršenou cirkulaci vzduchu. Podle architektky Marianny Janowiczové, která zkoumá zdravotní a ekologické dopady vlhkosti, by byl například správným krokem návrat ke společným prádelnám. Udržovaly by potenciálně nebezpečnou vlhkost mimo obytné prostory.
Je zjevné, že ústřední topení si nezískalo veřejnost příslibem technického pokroku, ale značným komfortem, jež poskytovalo. Proto i dnes potřebujeme podobně nápaditou vizi nové proměny bydlení, ačkoli s cílem skromnějším: jak najít kompromis mezi požadavkem na komfort a nezruinovat u toho ani životní prostředé, ani vlastní peněženky. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že daleko na té cestě zrovna nejsme.
