Velká anketa Reflexu: Jaké jsou nejkrásnější a nejošklivější budovy Česka

JAN KASL, architekt, v letech 1998–2002 primátor Prahy

+ Tančící dům nebo Anděl od Jeana Nouvela a pak také citlivé vstupy do Litomyšle.

- Otřesná je budova hotelu Don Giovanni, a to jak tvarově ani nízká, ani vysoká –, tak svým umístěním na Vinohradské třídě.

REGINA LOUKOTOVÁ, rektorka architektonické školy Archip

+ Za skvělé počiny považuji koncept Centra současného umění DOX a rekonstrukci jeho sídla, Národní technickou knihovnu a OC Šestka. Mimo Prahu pak litomyšlský zázrak Miroslava Brýdla a rekonstrukci kláštera trapistů v Novém Dvoře architekta Johna Pawsona.

- Za nepovedené počiny v Praze považuji obchodní pasáž Myslbek, naddimenzované OC Palladium a nedořešené Václavské i Staroměstské náměstí. Mrzí mě, že ani za čtvrt století se architektonická soutěž nestala samozřejmým nástrojem k výběru projektanta.

JIŘÍ FAJT, generální ředitel Národní galerie v Praze

+ V oblasti novostaveb jednoznačně dominuje nová budova Technické knihovny v Praze 6 od studia Projektil architekti – svěží, promyšlená, funkční architektura s velkoryse koncipovaným a výtvarně inspirativně řešeným veřejným prostorem. Z rekonstrukcí mě hodně zaujala revitalizace industriálního areálu ve Vítkovicích od Josefa Pleskota – minimalistický přístup s obrovskou přidanou hodnotou.

- Za zásadně negativní, ba dokonce trestuhodné, považuji zaplevelení české krajiny, a zvláště okolí velkých měst satelitními sídlišti, jejichž kýčovitost a nevkus neznají mezí – vinna je buď korupce, anebo nekompetentnost komunálních úředníků.

DAN MERTA, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera

+ Litomyšl je krásné historické město, jež by určitě nemělo nouzi o návštěvníky památek či Portmonea Josefa Váchala. Ale že toto městečko se stane skanzenem současné architektury a deklamuje, že když je vize, osvícený starosta, který spolupracuje s odborníky, může se stát i v České republice zázrak.

- Česko jako industriální impérium střední Evropy se vyznačovalo vysokou kvalitou průmyslových komplexů či staveb. I když se jich mnoho podařilo zachránit a v rámci revitalizací či konverzí jim vdechnout nový život, velké množství tohoto dědictví bylo zlikvidováno nebo se stále likviduje. Mezinárodní soutěž na novou Národní knihovnu v Praze byla velmi špatně připravena a i kvůli tomu nemohla v Praze vyrůst architektonická ikona, kterou by se Blob od Jana Kaplického určitě stal.

MIROSLAV BRÝDL, starosta Litomyšle z let 1990 až 2003

+ Já to mám jednoduché, nejlepším počinem posledních dvaceti pěti let u nás je moderní architektura v Litomyšli, protože se nám tady v historickém centru takhle malého desetitisícového města podařilo uvést ty nejlepší architekty, kteří tu zanechali svou trvalou stopu, vezměte si třeba jen přestavbu našeho bazénu, tam je přece cítit harmonie.

- Třeba Špalíček v Brně, ale já si špatné architektury moc nevšímám, dá se říci, že ji nevnímám.

MARTIN FRYČ, výtvarný publicista

+ Nerealizovaná Knihovna – „Chobotnice“ Jana Kaplického. Nejen pro velmi vysokou úroveň návrhu, ale i pro diskusi, jakou o architektuře rozpoutala u lidí, kteří se o architekturu skoro vůbec nezajímají. Takových diskusí, jež by nezůstaly jen u odborné veřejnosti a dokázaly k tématu architektury jako významného městotvorného prvku přitáhnout velké množství lidí, je u nás jako šafránu. A samozřejmě bych si přál, aby se knihovna realizovala nejen v Lego kostkách.

- Zbourání obchodního domu Ještěd Liberec, který se pro mě zcela vymykal době, v níž vznikl. V teoretické rovině pak nedostatek jasné koncepce v rozvoji architektury a urbanismu našich měst.

MILAN UHDE, spisovatel a dramatik

+ Nejpozoruhodnější je pro mě – málo všímavého a neznalého pecivála trčícího v divadle nebo za psacím stolem – Tančící dům v Praze.

- Za nejhorší architekturu považuju budovu obchodního centra Špalíček na Mečové ulici v mém rodném městě. Působí jako těsto přetékající přes okraj v pohádce Hrnečku, vař.

DAVID VÁVRA, architekt

+ Jako příklad dobrého souzvuku historické a současné architektury jednoznačně považuji město Litomyšl a jeho opečování odkazu předků, který zde provoněli moderní odvážnou tvorbou.

- Za neradostný příklad považuji dezurbanismus řady předměstí, kde bez jakékoliv hierarchie prostoru vznikají nudné účelové spojky (nikoliv ulice) osazené anonymními prefabrikovanými domy.

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ, ekonomka

+ Bývaly doby, kdy jsem Tančící dům považovala za nejhorší architektonický výplod v zemi – ani ne po roce jsem otočila názor o 180 stupňů a považovala jej za perlu. Bývaly doby, kdy jsem „podnikatelské baroko“ začátku 90. let považovala za výkvět nevkusu nových zbohatlíků, jimž sláma ještě čouhá z bot – v novém tisíciletí jsem ho vzala na milost s tím, že, hodnoceno zpětně, je možno je dost možná považovat za jakousi krátkou architektonickou éru, která jednou vejde do dějin podobně, jako do nich vešla například secese.

- Za největší hrůzu ale bez zaváhání označím „lidové“ řadové viladomky ve středočeských satelitech stavěné podle jednotných projektů developerů. Sotva si lze představit počin, z něhož by víc čpěla snaha ušetřit na každém hřebíku a tuto vynucenou strohost prodat pod falešnou hlavičkou „moderního funkcionalismu“.

JAROSLAV WERTIG, architekt

+ Tančící dům. Ani ne tak díky jeho architektuře samotné, jako kvůli jeho roli v otevírání mysli tuzemských architektů. Pyšní na naši funkcionalistickou tradici jsme ho svorně odmítli jako svévolnou, neopodstatněnou, neekonomickou manýru hédonistického Západu. Postupně jsme objevili a docenili jeho senzitivitu a tvůrčí svobodu. Ukázal nám, že všeobecně sdílená představa o tom, co je racionální, může být také jenom mýtem.

- Nadužívání kruhových křižovatek jako univerzálního všeléku na každou dopravní situaci. Spolehlivě proměňují jakýkoliv městský prostor v bezútěšnou manéž. Uprostřed je prázdnota, kolem níž defilují auta a pěšáci jsou vytěsněni do role nezúčastněných diváků. Dokonalý obraz civilizace, ve které, když chcete doleva, musíte odbočit doprava…

TONO STANO, fotograf

+ Galerie Benedikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla.

- Tu nepovedenou neoznačím, ono když stavba neobsahuje kvalitu, tak u mě není architekturou a nezaujme.

RUDY LINKA, kytarista

+ Plynojem Gong Josefa Pleskota, kde si nápaditost, krása a účelnost podávají ruce.

- Garáž před Rudolfinem, kde její vjezd oddělil budovu od nábřeží a větrák znehodnotil náměstí Jana Palacha. Snad to není navždy...

MILAN MIKULÁŠTÍK, výtvarný umělec a kurátor

+ Galerie Benedikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla, Milunićův a Gehryho Tančící dům, přes některé problematické detaily, pražská Národní technická knihovna ateliéru Projektil, v níž mám tu čest působit, experimentální vily Hermína a Chameleon od Petra Hájka.

- Absence urbanistické koncepce při zásazích do center měst. Vládnou peníze developerů, genius loci historických měst je ničen, aby mafie nadila svou kapsu. Kýčovitě barevná polystyrenová transformace panelových sídlišť, kypění sídelní kaše satelitních městeček, zbourání řady hodnotných architektonických děl z období tzv. komunismu. Za všechny například obchodní dům Ještěd v Liberci či hotel Praha na Hanspaulce, ale také devastace jiných podobně kvalitních budov v rámci jejich „revitalizace“.

VLADIMÍR STREJČEK, majitel studia Drawec

+ Mrzí mě, že nemůžu zvolat komiksové citoslovce „BLOB“ a mít první půlku odpovědi za sebou. Takto stavím na svůj piedestal poštovnu na Sněžce od Rajniše a Kubíka. Strohost, funkčnost, lesklý diamant na vrcholu. Tak to vnímám.

- Vždy mě zabolí, když na Želivského jedu kolem hotelu Don Giovanni. To je čiré, růžové peklo.

JANA ZIELINSKI, ředitelka Designbloku

+ Galerie Benedikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla. Mimořádně zdařilá konverze bývalé budovy pivovaru stála pouhých 10 miliónů. Vznikl prostý, ale silný prostor, v podstatě takový chrám současného umění.

- Hotel Don Giovanni na Jana Želivského. Od jeho vzniku mě štval, kolem kolosálního růžového dortu jsem jezdila každý den do školy, později i do práce. Nešel přehlédnout, vyhnout se mu, trůní mezi hřbitovy a ruší.

VLADIMIR 518, hudebník, výtvarník

+ Vypsání architektonické soutěže na novou budovu Národní knihovny, sestavení kvalitní mezinárodní poroty a motivování širokého spektra architektonických kanceláří z Česka i ze zahraničí k účasti. Nepochybně se jednalo o pokus o nejambicióznější polistopadový čin na architektonické scéně.

- Politický a ekonomický zákulisní tlak, jenž znemožnil zrealizování této regulérně vysoutěžené budovy. Tahle kauza nám jasně naznačila, že na podobnou aktivitu jako národ ještě nemáme, což je trpké zjištění. Průser je pro mne reprezentován ikonickými obličeji Klause, Béma a Richtra.

JIŘÍ KEJVAL, předseda ČOV

+ Krásných staveb u nás vzniklo opravdu mnoho. Určitě mezi ně patří Tančící dům Franka Gehryho a Vlada Miluniće, který se stal jednou z ikon pražské architektury. Z prací domácích architektů je mou srdeční záležitostí loděnice Veslařského klubu Slavia od Petra Koláře a nádherná, a přitom málo známá oranžerie na Pražském hradě od Evy Jiřičné. Ze zdařilých rekonstrukcí bych vyzdvihl Sovovy mlýny na pražské Kampě.

- Hotel Don Giovanni od architekta Nahálky v Praze u stanice metra Želivského. Zcela se vymyká měřítku okolních staveb, a zvlášť pohled z Jižní spojky je bizarní.

MICHAEL TŘEŠTÍK, architekt a spisovatel

+ Vybavila se mi neokázalá, ale úžasná kaple Panny Marie Královny v Jestřebí od Ladislava Kuby.

- Neuvěřitelně strašidelný hotel Don Giovanni od Iva Nahálky v Praze.

RICHARD LOSKOT, multimediální umělec, spoluzakladatel spolku Činoherák Ústí.

+ Úchvatná mi přijde multifunkční aula Gong v Ostravě od architekta Josefa Pleskota.

- Z mého pohledu dopadly tragicky snad všechny dopravní stavby, nové stanice pražského metra, najmě Nádraží Veleslavín, jsou toho názorným příkladem.

ZLATA HOLUŠOVÁ, ředitelka festivalu Colours of Ostrava

+ Multifunkční sál Gong, jenž ­vznikl rekonverzí z bývalého plynojemu. Gong a Dolní oblast Vítkovic tak v bývalé průmyslové zóně vytvořily ojedinělé kulturní centrum.

ONDŘEJ KOBZA, kavárník, duchovní otec projektu Piana v ulicích

+ Zajímají mě proměny prostor a jejich genia loci. To, jak se jednoduchým zásahem může změnit náplavka řeky v Praze i Plzni, to, jak se proměňují bývalé průmyslové objekty skrze aktivity a spolupráci soukromého sektoru a veřejnosti, jak se stalo ve Vítkovicích, jak se zpřístupnila a otevřela bratislavská Stará tržnice, dočasně otevřely Gočárovy mlýny v Pardubicích, proměna premonstrátského kláštera v Broumově. Spíš než nové stavby mě fascinuje proměna ducha místa a obnova jeho kouzla prostřednictvím nějaké aktivity... 

- Speciální cenu za systematické prznění centrálních náměstí českých, moravských a slezských měst by měla dostat Komerční banka (ohavné budovy jejích poboček).

MARTIN POŠTA, ředitel festivalu Signal

+ Budova Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Samozřejmě dobrých polistopadových staveb je v ČR určitě více, ale tuhle mám v dosahu a je výjimečná nejen samotným architektonickým zpracováním, použitými materiály, rozdělením budovy do funkčních zón, zasazením do kontextu univerzitního „kampusu“ i třeba samotným grafickým zpracováním interiéru budovy.

- „Tři vinohradské grácie.“ Jejich existence se datuje od brzkých polistopadových let až po jednu úplnou novinku. První je tolik omílaný „punčák“ na Želivského. Budova hotelu je nevhodná pro danou lokalitu snad všemi aspekty, od samotného archi­tektonického ztvárnění přes její barevnost až po necitlivé zasazení do okolního prostředí. Tyto atributy splňují však i ostatní dvě stavby. Jednou je Palác Flóra, jehož stavbu, převyšující všechny okolní budovy vedle Olšanských hřbitovů, provázela velká kontroverze. A v neposlední řadě další administrativní budova (kterých Praha již tak má přebytek) s názvem Crystal, jež má negativní dopad nejen na panoráma Prahy, ale i na životy obyvatel okolních ulic.

JOSEF PLESKOT, architekt

+ V trasování cest a ve vytváření ulic a křižovatek nejsme žádní mistři. Výjimky však potvrzují pravidlo! Karmelitskou ulici na Malé Straně mám moc rád – ta se povedla. Za výborný dům považuji Zlatý Anděl na Smíchově – a to včetně veřejného prostoru před ním.

- Architekturou jsou také cesty a křižovatky. Dokonce bych řekl, že jsou v mnoha ohledech důležitější než domy. Tyhle stavby dopadají příšerně, jako by nebyly pro lidi, jako by byly jen pro auta bez lidí, k člověku-chodci jsou nevlídné a k domům také. Takových je většina.

JAN ŠIBÍK, fotograf

+ Jednoznačně chata Máchovo jezero od geniálního Pavla Nasadila, ktery vyhrál letošní Grand Prix.

- Budova Quadrium. Bydlím blízko a je to děsné.

ILONA ROZEHNALOVÁ, aktivistka sdružení za krásnou Ostravu

+ Velmi se mi líbí rekonstrukce Arci­diecézního muzea v Olomouci – moderní intervence do starobylé stavby je citlivá a je důkazem jak pokory architektů, tak jejich odvahy. Navíc tento projekt zvítězil v řádné architektonické soutěži, proto jej považuji za jeden z nejlepších příkladů, jak by se k veřejným stavbám v ČR mělo přistupovat. 

- Za nejhorší polistopadový počin považuji celkové urbanistické nakládání s centry měst. Jsem ostravský patriot, tudíž se mě nejvíc dotýká situace v mém rodném městě. A neviním za to jen politiky. Dokud se najdou architekti, kteří se zúčastní neregulérních developerských soutěží bez hnutí brvou, případně alibisticky prohlásí, že se starají jen o svou stavbu a širší kontext je nezajímá, budou města jako Ostrava dál strádat a chřadnout.

LUDĚK NIEDERMAYER, europoslanec, bývalý viceguvernér ČNB

+ Líbí se mi, jak se podařilo revitalizovat a zkrášlit drtivou většinu center a náměstí v menších městech (třeba v Písku). Myslím, že si neuvědomujeme, jak rychle se tato místa přiblížila před 20 lety zcela nedostižnému standardu „Západu“ a někdy, díky bohatým dotačním zdrojům, je i předstihla. Specificky se mi moc líbí revitalizace Karlína, ze kterého se stala jak živoucí čtvrť, tak se do ní i poměrně přijatelným způsobem podařilo zakomponovat „business“.

- Typické a hrozné jsou nekončící diskuse kolem hlavního nádraží v Brně. Desítky miliónů prolétávají již léta komínem na zbytečné studie místo hledání fungujícího a profinancovatelného řešení, jež by stálo zřejmě na dnešním krásném nádraží a budovách kolem… Nejde mi zde jen o „budovu“, ale typicky český a neuvěřitelně nákladný a neefektivní postup řešení problému…

ADAM GEBRIAN, architekt a teoretik

+ Největší radost mi stále dělá Národní technická knihovna (NTK). V mnoha oborech jsme mluvili o přiblížení či vyrovnání Západu, ale následně se ukázalo, že to není tak snadné a že to bude trvat mnohem déle, než se zdálo. Zde mám pocit, že se to podařilo. Správný způsob vyhledání autorů (Projektil architekti) pomocí architektonické soutěže. Inteligentní ředitel Martin Svoboda, jenž dokázal koordinovat spolupráci mnoha různých profesí, která vedla k výbornému výsledku. Není u nás zvykem, aby se u jednoho stolu nad projektem potkávali například architekti, umělci, kurátoři, grafičtí a interiéroví designéři. Vždy když ji navštívím, cítím se výborně.

- Na opačné straně spektra stojí stanice metra vzniklé v Praze po roce 1989 (s výjimkou Kolbenovy). Toto srovnání zamrzí dvojnásobně ve srovnání se stanicemi například trasy A. A jako zakroucení šroubovákem v ráně působí fakt, že je na první pohled vidět, že problémem není nedostatek peněz, ale především způsob, jakým tyto stanice vedení hlavního města Prahy už dlouhá léta objednává. Přitom mi řešení tohoto problému nepřipadá obtížné. Formulovat, co chci, a hledat ty nejlepší, kteří to dokáží naplnit. Formou soutěže. Stačí na to jediné: oddělit technickou část (tunely) od té veřejně přístupné (stanice).

JOSEF VOMÁČKA, kurátor a publicista

+ Každoročně vzniká minimálně dvacet dobrých staveb, srovnatelných se špičkou světové produkce. Bohužel – vyjma zveřejnění výsledků oněch soutěží v nesledovaném odborném tisku tyto stavby nejsou publikovány většinou z důvodů pochopitelných obav stavebníků. Na straně druhé však roste stonásobně větší počet nešťastných soukromých domů, ať již podle špatných návrhů, nebo podle špatných katalogů, takže kvalitní chvályhodná tvorba opticky i fyzicky zcela zaniká a není vlastně společností ani médii nijak vnímána. Za těch dvacet pět let není těchto staveb málo, my je však opravdu nevidíme. Velká škoda, protože opisování a kopírování v tomto směru by byly jen vítány.

- Tím, jak společnost změnila své priority i svoje bohatství, odtáhla se města i státní organizace a centrální orgány od velkých reprezentačních investic. To, co rychle vyrůstalo po vzniku první republiky, nemá vlastně již důvod vznikat. Takže velkých zakázek je málo, možná snad ještě některé velké dopravní a sociální stavby, kde se dá hodnotit hlavně funkčnost a zpracování. Většina měst usnula a nechala poničit svůj parter, častokrát částečně zachovalý ještě z dob první republiky. Parter českých měst, až na malé výjimky, patří k oněm velkým odporným hrůzám vzniklým shodou mnoha vlivů v posledních pětadvaceti letech.

Text byl původně publikován v Reflexu č.25/2015.