Stálá snaha zpeněžit odkaz Václava Havla připomíná nedůstojné kramaření
Usednete na Lavičku Václava Havla, a kdybyste nevěděli, co dělat na dřevěných křeslech spojených kulatým stolem, jehož středem prorůstá strom, tak vám poradí na stránkách Knihovny Václava Havla: Jste na místech „jež mohou přispět k setkávání a vedení skutečného dialogu, kde bude možné diskutovat a přemýšlet v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla“. Tomu by se podle smál i autor absurdních dramat, jakým byl Havel sám.
Na projekt Lavička můžete dnes usednout například ve Washingtonu, Barceloně, Dublinu, Praze, Českých Budějovicích, v Karlových Varech či Oxfordu. Pokud tedy předtím někdo zaplatí architektovi a designérovi Bořku Šípkovi kolem 250 tisíc korun za jeho nápad a realizaci. A dalších 30 tisíc Knihovně Václava Havla a Nadaci Dagmar a Václav Havlových Vize 97 za sublicenci na použití exprezidentova jména. Pardon, s DPH je to 36 300 Kč.
Vzhledem k tomu, že lavičky jsou údajně koncipovány jako „pamětní místo věnované Václavu Havlovi“, působí to celé zvláštně.
„Projekt jsme zaštítili a investovali do něj. Je to zkrátka takový příspěvek za užití tohoto jména,“ řekla před časem Lidovým novinám končící ředitelka Knihovny Marta Smolíková.
Ještě poněkud legračněji působí zpoplatnění virtuální prohlídky Havlovy kanceláře v pražské Voršilské ulici, kde náš významný politik úřadoval od roku 2003, kdy opustil funkci hlavy státu. Vše opět provázejí nesmírně vzletná slova, jako kdyby byl bývalý prezident umístěn na Boží piedestal: „Cítíme odpovědnost zachovat tento prostor v současném stavu, protože svým významem představuje cenné kulturní dědictví přínosné dnešním i budoucím generacím“.
Kromě jiného se pak v rámci „cenného kulturního dědictví“ na stránce www.vaclavhavel.com můžete podívat na Havlův respirátor, zapomenuté papuče či rozečtené knihy.
A když zaplatíte navíc 80 korun, můžete se virtuálně procházet i dál – po zasedací místnosti, nabídnou vám vstupní chodbu a dokonce i recepci. Skvělý zážitek…
Příprava tohoto projektu zabrala podle nadace „tři roky usilovné práce“. Celé to ale připomíná oslavu vůdců v zemích, ve kterých se pořád uplatňuje fučíkovské heslo „kde zítra znamená již včera“.
U toho všeho lze oprávněně pochybovat o jedné zásadní věci – že by něco podobného chtěl Václav Havel a že by se mu líbily tahanice kolem jeho jména. O něm bez něj.
A co dalšího se děje kolem jména a odkazu Václava Havla? A proč je mnohé z toho špatně? To najdete ve velkém tématu v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 27. srpna.
