Slovanská epopej

4/20
Zavřít
  • PŘÍSAHA „OMLADINY“ POD SLOVANSKOU LÍPOU (1894) (Slovanské obrození) - Na posvátné lípě trůní matka Slavia. Před ní, okolo oltáře, klečí dorost slibující věrnost národu. Koncem 19. století vznikla v Praze skupina pokrokové mládeže „Omladina“. Toto hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu v roce 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem k 96 rokům vězení. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy. Detaily obličejů přísahajících nejsou dokončeny, Alfons Mucha se zde snad vyhnul portrétování některého politika své současnosti. Je také pravdou, že v době, kdy maloval tento obraz, vyvrcholila kritika jeho díla a je možné, že roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit. Obraz také jako jediný nebyl při původní výstavě ve Veletržním paláci v roce 1928 vystaven. Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo dívka hrající na harfu (Muchova dcera Jaroslava) a vpravo chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího.
    PŘÍSAHA „OMLADINY“ POD SLOVANSKOU LÍPOU (1894) (Slovanské obrození) - Na posvátné lípě trůní matka Slavia. Před ní, okolo oltáře, klečí dorost slibující věrnost národu. Koncem 19. století vznikla v Praze skupina pokrokové mládeže „Omladina“. Toto hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu v roce 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem k 96 rokům vězení. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy. Detaily obličejů přísahajících nejsou dokončeny, Alfons Mucha se zde snad vyhnul portrétování některého politika své současnosti. Je také pravdou, že v době, kdy maloval tento obraz, vyvrcholila kritika jeho díla a je možné, že roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit. Obraz také jako jediný nebyl při původní výstavě ve Veletržním paláci v roce 1928 vystaven. Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo dívka hrající na harfu (Muchova dcera Jaroslava) a vpravo chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího.| Zdroj: GHMP
  • SLOVANÉ V PRAVLASTI (Mezi turanskou knutou a gótským mečem) - Noc plná hvězd. Žrec (pohanský kněz) prosí bohy o pomoc, vpravo ho podporuje ozbrojený bojovník v červeném – symbol války – a zleva pak dívka v bílém – symbol míru. Vzadu hoří staroslovanská ves, přepadená hordou kočovníků. Divocí nomádi, kteří pobili staré a nemohoucí vesničany, odhánějí jejich stáda a mladé lidi odvlékají do otroctví. Ve spodní části obrazu se choulí dvojice — muž a žena. Jediní si v této noci zachránili svobodu a život, jejich oči ale vyzařují děs a hrůzu. Do strachu, jenž oba tiskne k zemi, se však stále silněji vkrádá nenávist, touha po pomstě, ale i přání žít v klidu a míru.
    SLOVANÉ V PRAVLASTI (Mezi turanskou knutou a gótským mečem) - Noc plná hvězd. Žrec (pohanský kněz) prosí bohy o pomoc, vpravo ho podporuje ozbrojený bojovník v červeném – symbol války – a zleva pak dívka v bílém – symbol míru. Vzadu hoří staroslovanská ves, přepadená hordou kočovníků. Divocí nomádi, kteří pobili staré a nemohoucí vesničany, odhánějí jejich stáda a mladé lidi odvlékají do otroctví. Ve spodní části obrazu se choulí dvojice — muž a žena. Jediní si v této noci zachránili svobodu a život, jejich oči ale vyzařují děs a hrůzu. Do strachu, jenž oba tiskne k zemi, se však stále silněji vkrádá nenávist, touha po pomstě, ale i přání žít v klidu a míru.| Zdroj: GHMP
  • SLAVNOST SVANTOVÍTOVA NA RUJANĚ (Když bozi válčí – spása v umění) - Podzimní Svantovítovy slavnosti na ostrově Rujana, na které přijížděli poslové z celého tehdy známého světa — z Byzance, Čech i Hispánie. Kněží děkují bohu za bohatou úrodu a prorokují věci budoucí. Vpravo vycházejí z božnice (pohanské svatyně) poslové a před nimi ověnčený velekněz. Žene před sebou vede býka, symbol síly, jenž bude obětován. Jen matka s dítětem na klíně, uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá a snad tuší, jak neveselá budoucnost čeká její kmen, který v roce 1168 rozvrátil dánský král Waldemar.
    SLAVNOST SVANTOVÍTOVA NA RUJANĚ (Když bozi válčí – spása v umění) - Podzimní Svantovítovy slavnosti na ostrově Rujana, na které přijížděli poslové z celého tehdy známého světa — z Byzance, Čech i Hispánie. Kněží děkují bohu za bohatou úrodu a prorokují věci budoucí. Vpravo vycházejí z božnice (pohanské svatyně) poslové a před nimi ověnčený velekněz. Žene před sebou vede býka, symbol síly, jenž bude obětován. Jen matka s dítětem na klíně, uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá a snad tuší, jak neveselá budoucnost čeká její kmen, který v roce 1168 rozvrátil dánský král Waldemar.| Zdroj: GHMP
  • JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (Klášter z nevěstince) - Jan Milíč, dříve též královský místokancléř Karla IV. a také kanovník u Sv. Víta, poznal, že mnozí vysocí světští i duchovní hodnostáři žijí prostopášně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelech i na ulici a horlivě tepal pýchu, smilstvo a lakomství. Dvakrát byl nařčen z kacířství a obhajoval se dokonce až u papeže. V roce 1372 si však od krále vyprosil místo v dnešní Bartolomějské ulici, kde původně stával hampejz „Benátky“, aby zde založil kapli a řeholní útulek pro padlé ženy. Obraz zachycuje zbytek zmíněného hampejzu a přihlížející dav. Vlevo je Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku stojí Jan Milíč. Promlouvá k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání.
    JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (Klášter z nevěstince) - Jan Milíč, dříve též královský místokancléř Karla IV. a také kanovník u Sv. Víta, poznal, že mnozí vysocí světští i duchovní hodnostáři žijí prostopášně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelech i na ulici a horlivě tepal pýchu, smilstvo a lakomství. Dvakrát byl nařčen z kacířství a obhajoval se dokonce až u papeže. V roce 1372 si však od krále vyprosil místo v dnešní Bartolomějské ulici, kde původně stával hampejz „Benátky“, aby zde založil kapli a řeholní útulek pro padlé ženy. Obraz zachycuje zbytek zmíněného hampejzu a přihlížející dav. Vlevo je Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku stojí Jan Milíč. Promlouvá k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání.| Zdroj: GHMP
  • KÁZÁNÍ MISTRA JANA HUSA V KAPLI BETLÉMSKÉ (1412) (Kouzlo slova – pravda vítězí) - V Husově době byla Betlémská kaple jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Pod kazatelnou sedí žáci, vlevo při stěně kaple stojí vedle zahalené postavy v bílém Jan Žižka z Trocnova. Před ním sedí kramář Kříž, jenž daroval část pozemku, a vedle něho Hanuš z Mülheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple. Pod baldachýnem vpravo pak přihlíží královna Žofie, manželka Václava IV. Její dvorní dáma má podobu manželky Alfonse Muchy — Marie. Tato postava se dívá doprava, kde je v koutku za románskou křtitelnicí postava zahalená kápí, farář Pobuda od Sv. Vojtěcha, který později Husa v Kostnici zradil.
    KÁZÁNÍ MISTRA JANA HUSA V KAPLI BETLÉMSKÉ (1412) (Kouzlo slova – pravda vítězí) - V Husově době byla Betlémská kaple jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Pod kazatelnou sedí žáci, vlevo při stěně kaple stojí vedle zahalené postavy v bílém Jan Žižka z Trocnova. Před ním sedí kramář Kříž, jenž daroval část pozemku, a vedle něho Hanuš z Mülheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple. Pod baldachýnem vpravo pak přihlíží královna Žofie, manželka Václava IV. Její dvorní dáma má podobu manželky Alfonse Muchy — Marie. Tato postava se dívá doprava, kde je v koutku za románskou křtitelnicí postava zahalená kápí, farář Pobuda od Sv. Vojtěcha, který později Husa v Kostnici zradil.| Zdroj: GHMP
  • SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) - Po smrti Jana Husa se reformační náboženské poutě šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem. Sedmnáctého září 1419 bylo vydáno „obcí táborskou“ při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší. Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. září 1419 na výšině za Jesenicí, dodnes zvané U Křížků. Koranda káže z lešení, nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, kteří přijímají z kalicha a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, jež právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.
    SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) - Po smrti Jana Husa se reformační náboženské poutě šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem. Sedmnáctého září 1419 bylo vydáno „obcí táborskou“ při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší. Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. září 1419 na výšině za Jesenicí, dodnes zvané U Křížků. Koranda káže z lešení, nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, kteří přijímají z kalicha a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, jež právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.| Zdroj: GHMP
  • CAR SIMEON BULHARSKÝ (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví) - Vrcholem bulharské moci a slávy bylo panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. V tehdejším sídelním městě Velké Preslavi na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu, písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládají se zde dostupné knihy a sbírají se myšlenky ze spisů byzantských. Sám panovník ve společnosti učenců řídí práce, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy.
    CAR SIMEON BULHARSKÝ (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví) - Vrcholem bulharské moci a slávy bylo panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. V tehdejším sídelním městě Velké Preslavi na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu, písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládají se zde dostupné knihy a sbírají se myšlenky ze spisů byzantských. Sám panovník ve společnosti učenců řídí práce, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy.| Zdroj: GHMP
  • PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) - Jan Žižka z Trocnova, oblečen v rudý plášť, sestoupil po skvělém vítězství se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami. Vpravo se rýsuje hora Vítkov, jež je od té doby na vojevůdcovu počest nazývána Žižkovem.
    PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) - Jan Žižka z Trocnova, oblečen v rudý plášť, sestoupil po skvělém vítězství se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami. Vpravo se rýsuje hora Vítkov, jež je od té doby na vojevůdcovu počest nazývána Žižkovem.| Zdroj: GHMP
  • MONT ATHOS (SVATÁ HORA) (Vatikán pravoslavných) - Mont Athos na Chalkedonském poloostrově je pro pravoslavné tím čím pro katolíky Vatikán. Podle pověsti je zde pochována Bohorodička, která byla pronásledována v dobách apoštolů a učedníků Páně. Mont Athos navazoval svou kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodičky, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních slovanských klášterů, bulharského Zografu, srbského Chalindaru, ruského Pantělejmonu a gruzínského Vatopedu.
    MONT ATHOS (SVATÁ HORA) (Vatikán pravoslavných) - Mont Athos na Chalkedonském poloostrově je pro pravoslavné tím čím pro katolíky Vatikán. Podle pověsti je zde pochována Bohorodička, která byla pronásledována v dobách apoštolů a učedníků Páně. Mont Athos navazoval svou kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodičky, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních slovanských klášterů, bulharského Zografu, srbského Chalindaru, ruského Pantělejmonu a gruzínského Vatopedu.| Zdroj: GHMP
  • ŠTĚPÁN DUŠAN SRBSKÝ A JEHO KORUNOVACE (1346) (Slovanské zákonodárství) - Štěpán IV. Dušan Srbský vytvořil říši, jež se rozprostírala od Dunaje až ke Korintskému zálivu. O velikonocích roku 1346 se dal v chrámě sv. Mariky u Skopje korunovat carem Srbů a Romájů, čímž se přihlásil k dědictví východořímské říše. Průvod zahajují velmoži nesoucí přilbu, štít a meč a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou odznak své moci — byzantské žezlo. Následuje nově korunovaný srbský král Štěpán V. Uroš, carův syn. Hned za ním jde patriarcha srbský. V průvodu je i vyslanec Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: „Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů.“
    ŠTĚPÁN DUŠAN SRBSKÝ A JEHO KORUNOVACE (1346) (Slovanské zákonodárství) - Štěpán IV. Dušan Srbský vytvořil říši, jež se rozprostírala od Dunaje až ke Korintskému zálivu. O velikonocích roku 1346 se dal v chrámě sv. Mariky u Skopje korunovat carem Srbů a Romájů, čímž se přihlásil k dědictví východořímské říše. Průvod zahajují velmoži nesoucí přilbu, štít a meč a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou odznak své moci — byzantské žezlo. Následuje nově korunovaný srbský král Štěpán V. Uroš, carův syn. Hned za ním jde patriarcha srbský. V průvodu je i vyslanec Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: „Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů.“| Zdroj: GHMP
  • PETR CHELČICKÝ (Neoplácet zlem zlé) - Na podzim roku 1420 Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl město Vodňany, jež bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází významný náboženský myslitel té doby – Petr Chelčický.
    PETR CHELČICKÝ (Neoplácet zlem zlé) - Na podzim roku 1420 Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl město Vodňany, jež bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází významný náboženský myslitel té doby – Petr Chelčický.| Zdroj: GHMP
  • PO BITVĚ U GRUNWALDU (1410) (Severoslovanská vzájemnost) - Zadumaný polský král Vladislav Jagellonský po vítězné bitvě. Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Kromě pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, jež museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Za klečící postavou v křižáckém plášti stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něj Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko.
    PO BITVĚ U GRUNWALDU (1410) (Severoslovanská vzájemnost) - Zadumaný polský král Vladislav Jagellonský po vítězné bitvě. Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Kromě pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, jež museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Za klečící postavou v křižáckém plášti stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něj Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko.| Zdroj: GHMP
  • APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách) - Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský kněz slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.
    APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách) - Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský kněz slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.| Zdroj: GHMP
  • HÁJENÍ SIGETU PROTI TURKŮM MIKULÁŠEM ZRINSKÝM (1566) - Velké turecké vojsko vtrhlo do Uher a počátkem srpna 1566 obléhalo Siget. Obránci vedení chorvatským chánem Mikulášem Šubićem Zrinským se s přesilou potýkali marně, ale díky jejich nesmírné odvaze a velkým ztrátám nepřátel bylo turecké tažení na západ na celá desetiletí zastaveno. Hoří zámek i starý hrad. Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s nimi k poslednímu výpadu. První z žen, chánova žena (z rodu Rožmberků), zapaluje smolnici, kterou vhodí do věže s prachem, aby se nedostal do rukou Turků. Temný sloup dýmu rozdělující obraz symbolizuje explozi pevnosti i vznešenost hrůzné oběti lidských životů zájmům svobody.
    HÁJENÍ SIGETU PROTI TURKŮM MIKULÁŠEM ZRINSKÝM (1566) - Velké turecké vojsko vtrhlo do Uher a počátkem srpna 1566 obléhalo Siget. Obránci vedení chorvatským chánem Mikulášem Šubićem Zrinským se s přesilou potýkali marně, ale díky jejich nesmírné odvaze a velkým ztrátám nepřátel bylo turecké tažení na západ na celá desetiletí zastaveno. Hoří zámek i starý hrad. Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s nimi k poslednímu výpadu. První z žen, chánova žena (z rodu Rožmberků), zapaluje smolnici, kterou vhodí do věže s prachem, aby se nedostal do rukou Turků. Temný sloup dýmu rozdělující obraz symbolizuje explozi pevnosti i vznešenost hrůzné oběti lidských životů zájmům svobody.| Zdroj: GHMP
  • BRATRSKÁ ŠKOLA V IVANČICÍCH (Kolébka Bible kralické) - Muchovy rodné Ivančice v 16. století, kdy zde byla Žerotínem založena první škola moravských bratří. Učili na ní význační lidé, mezi nimi i vysoce vzdělaný Jan Blahoslav, který z řečtiny překládal Nový zákon. U sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna, kde se začala tisknout tzv. Bible kralická. Slunný podzim je symbolem bratrství jako úrodného a bohatého času ovoce, jenž přichází po palčivém létu husitských válek. Rorýsi kroužící kolem věže kostela naznačují, že příslušníky jednoty bratrské také brzy (po bitvě na Bílé hoře) čeká daleká cesta.
    BRATRSKÁ ŠKOLA V IVANČICÍCH (Kolébka Bible kralické) - Muchovy rodné Ivančice v 16. století, kdy zde byla Žerotínem založena první škola moravských bratří. Učili na ní význační lidé, mezi nimi i vysoce vzdělaný Jan Blahoslav, který z řečtiny překládal Nový zákon. U sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna, kde se začala tisknout tzv. Bible kralická. Slunný podzim je symbolem bratrství jako úrodného a bohatého času ovoce, jenž přichází po palčivém létu husitských válek. Rorýsi kroužící kolem věže kostela naznačují, že příslušníky jednoty bratrské také brzy (po bitvě na Bílé hoře) čeká daleká cesta.| Zdroj: GHMP
  • ZAVEDENÍ SLOVANSKÉ LITURGIE NA VELKÉ MORAVĚ (863–880) (Chvalte Boha rodným jazykem) - Na nádvoří hradu Veligrad, v sídelním městě Velké Moravy, čte papežský legát bulu Industriae tuae, jež ustanovuje Metoděje arcibiskupem a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Na vyvýšeném stolci sedí kníže Svatopluk, před rotundou stojí v čele průvodu svých žáků samotný Metoděj. Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje násilné šíření křesťanství Franky. Níže vpravo v kapuci je Cyril ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu čtyřmi postavami ve formě ikon Mucha znázorňuje nadčasové spojení Velké Moravy s Kyjevskou Rusí a Velkým Bulharskem. Dvě postavy uprostřed, sedící jako na lodici, jsou synové sv. Vladimíra Gleb a Boris, patroni námořníků a ochránci kupců, symbolizující, že do přístavu křesťanství postupně dopluly všechny slovanské národy.
    ZAVEDENÍ SLOVANSKÉ LITURGIE NA VELKÉ MORAVĚ (863–880) (Chvalte Boha rodným jazykem) - Na nádvoří hradu Veligrad, v sídelním městě Velké Moravy, čte papežský legát bulu Industriae tuae, jež ustanovuje Metoděje arcibiskupem a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Na vyvýšeném stolci sedí kníže Svatopluk, před rotundou stojí v čele průvodu svých žáků samotný Metoděj. Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje násilné šíření křesťanství Franky. Níže vpravo v kapuci je Cyril ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu čtyřmi postavami ve formě ikon Mucha znázorňuje nadčasové spojení Velké Moravy s Kyjevskou Rusí a Velkým Bulharskem. Dvě postavy uprostřed, sedící jako na lodici, jsou synové sv. Vladimíra Gleb a Boris, patroni námořníků a ochránci kupců, symbolizující, že do přístavu křesťanství postupně dopluly všechny slovanské národy.| Zdroj: GHMP
  • JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU - Král Jiří z Poděbrad přijímá posly z Říma v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův rozkaz, aby se on i celý národ zřekli kališnictví, je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že „... neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Mezi dalšími poznáváme dle znaku růže pana z Rožmberka. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu pak drobná postava s bláznovskou čepicí, známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, jenž právě rázně zavřel knihu s nápisem: „Roma Finita.“
    JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU - Král Jiří z Poděbrad přijímá posly z Říma v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův rozkaz, aby se on i celý národ zřekli kališnictví, je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že „... neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Mezi dalšími poznáváme dle znaku růže pana z Rožmberka. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu pak drobná postava s bláznovskou čepicí, známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, jenž právě rázně zavřel knihu s nápisem: „Roma Finita.“| Zdroj: GHMP
  • PŘEMYSL OTAKAR II., KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ (1253–1278) (Svaz slovanských dynastů) - Český král Přemysl Otakar II. chtěl po vítězství nad Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunnu (1260) zachovat s Arpádovci trvalý mír pomocí politických sňatků. Celému tehdejšímu světu pak Přemysl při oddavkách Bély Uherského a své neteře Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Nejmocnější vladař 13. století ve stanu postaveném v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje, zdraví své nedávné protivníky. Bélu IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny, doprovázel výkvět šlechty z uherských zemí v překrásných oděvech, dokonce i do vousů měli vpleteny drahokamy a perly.
    PŘEMYSL OTAKAR II., KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ (1253–1278) (Svaz slovanských dynastů) - Český král Přemysl Otakar II. chtěl po vítězství nad Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunnu (1260) zachovat s Arpádovci trvalý mír pomocí politických sňatků. Celému tehdejšímu světu pak Přemysl při oddavkách Bély Uherského a své neteře Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Nejmocnější vladař 13. století ve stanu postaveném v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje, zdraví své nedávné protivníky. Bélu IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny, doprovázel výkvět šlechty z uherských zemí v překrásných oděvech, dokonce i do vousů měli vpleteny drahokamy a perly.| Zdroj: GHMP
  • ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ NA RUSI (1861) (Svobodná práce – osnova národů) - Ve stínu chrámu Vasilije Blaženého na nynějším Rudém náměstí v Moskvě je čten manifest cara Alexandra II. Osvoboditele. Po vyhlášení carského „ukazu“ odcházejí carští úředníci a šlechta. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu jejich tváří, chápe každý získanou svobodu po svém. Někteří se radují nad novými možnostmi, jiní nevědí, co si s nimi počít. Nad věžemi chrámu se hustou mlhou pozvolna prodírají první paprsky slunce symbolizujícího úsvit a svobodu.
    ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ NA RUSI (1861) (Svobodná práce – osnova národů) - Ve stínu chrámu Vasilije Blaženého na nynějším Rudém náměstí v Moskvě je čten manifest cara Alexandra II. Osvoboditele. Po vyhlášení carského „ukazu“ odcházejí carští úředníci a šlechta. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu jejich tváří, chápe každý získanou svobodu po svém. Někteří se radují nad novými možnostmi, jiní nevědí, co si s nimi počít. Nad věžemi chrámu se hustou mlhou pozvolna prodírají první paprsky slunce symbolizujícího úsvit a svobodu.| Zdroj: GHMP
  • JAN AMOS KOMENSKÝ, UČITEL NÁRODŮ (1670) (Plamínek naděje) - Večer co večer chodil poslední biskup českých bratří Jan Amos Komenský v exilu v nizozemském Naardenu vzpomínat na vzdálenou vlast. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že jsme svědky posledních dnů jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: „... vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!“
    JAN AMOS KOMENSKÝ, UČITEL NÁRODŮ (1670) (Plamínek naděje) - Večer co večer chodil poslední biskup českých bratří Jan Amos Komenský v exilu v nizozemském Naardenu vzpomínat na vzdálenou vlast. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že jsme svědky posledních dnů jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: „... vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!“| Zdroj: GHMP
PŘÍSAHA „OMLADINY“ POD SLOVANSKOU LÍPOU (1894) (Slovanské obrození) - Na posvátné lípě trůní matka Slavia. Před ní, okolo oltáře, klečí dorost slibující věrnost národu. Koncem 19. století vznikla v Praze skupina pokrokové mládeže „Omladina“. Toto hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu v roce 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem k 96 rokům vězení. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy. Detaily obličejů přísahajících nejsou dokončeny, Alfons Mucha se zde snad vyhnul portrétování některého politika své současnosti. Je také pravdou, že v době, kdy maloval tento obraz, vyvrcholila kritika jeho díla a je možné, že roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit. Obraz také jako jediný nebyl při původní výstavě ve Veletržním paláci v roce 1928 vystaven. Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo dívka hrající na harfu (Muchova dcera Jaroslava) a vpravo chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího.
SLOVANÉ V PRAVLASTI (Mezi turanskou knutou a gótským mečem) - Noc plná hvězd. Žrec (pohanský kněz) prosí bohy o pomoc, vpravo ho podporuje ozbrojený bojovník v červeném – symbol války – a zleva pak dívka v bílém – symbol míru. Vzadu hoří staroslovanská ves, přepadená hordou kočovníků. Divocí nomádi, kteří pobili staré a nemohoucí vesničany, odhánějí jejich stáda a mladé lidi odvlékají do otroctví. Ve spodní části obrazu se choulí dvojice — muž a žena. Jediní si v této noci zachránili svobodu a život, jejich oči ale vyzařují děs a hrůzu. Do strachu, jenž oba tiskne k zemi, se však stále silněji vkrádá nenávist, touha po pomstě, ale i přání žít v klidu a míru.
SLAVNOST SVANTOVÍTOVA NA RUJANĚ (Když bozi válčí – spása v umění) - Podzimní Svantovítovy slavnosti na ostrově Rujana, na které přijížděli poslové z celého tehdy známého světa — z Byzance, Čech i Hispánie. Kněží děkují bohu za bohatou úrodu a prorokují věci budoucí. Vpravo vycházejí z božnice (pohanské svatyně) poslové a před nimi ověnčený velekněz. Žene před sebou vede býka, symbol síly, jenž bude obětován. Jen matka s dítětem na klíně, uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá a snad tuší, jak neveselá budoucnost čeká její kmen, který v roce 1168 rozvrátil dánský král Waldemar.
JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (Klášter z nevěstince) - Jan Milíč, dříve též královský místokancléř Karla IV. a také kanovník u Sv. Víta, poznal, že mnozí vysocí světští i duchovní hodnostáři žijí prostopášně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelech i na ulici a horlivě tepal pýchu, smilstvo a lakomství. Dvakrát byl nařčen z kacířství a obhajoval se dokonce až u papeže. V roce 1372 si však od krále vyprosil místo v dnešní Bartolomějské ulici, kde původně stával hampejz „Benátky“, aby zde založil kapli a řeholní útulek pro padlé ženy. Obraz zachycuje zbytek zmíněného hampejzu a přihlížející dav. Vlevo je Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku stojí Jan Milíč. Promlouvá k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání.
KÁZÁNÍ MISTRA JANA HUSA V KAPLI BETLÉMSKÉ (1412) (Kouzlo slova – pravda vítězí) - V Husově době byla Betlémská kaple jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Pod kazatelnou sedí žáci, vlevo při stěně kaple stojí vedle zahalené postavy v bílém Jan Žižka z Trocnova. Před ním sedí kramář Kříž, jenž daroval část pozemku, a vedle něho Hanuš z Mülheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple. Pod baldachýnem vpravo pak přihlíží královna Žofie, manželka Václava IV. Její dvorní dáma má podobu manželky Alfonse Muchy — Marie. Tato postava se dívá doprava, kde je v koutku za románskou křtitelnicí postava zahalená kápí, farář Pobuda od Sv. Vojtěcha, který později Husa v Kostnici zradil.
SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) - Po smrti Jana Husa se reformační náboženské poutě šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem. Sedmnáctého září 1419 bylo vydáno „obcí táborskou“ při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší. Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. září 1419 na výšině za Jesenicí, dodnes zvané U Křížků. Koranda káže z lešení, nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, kteří přijímají z kalicha a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, jež právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.
CAR SIMEON BULHARSKÝ (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví) - Vrcholem bulharské moci a slávy bylo panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. V tehdejším sídelním městě Velké Preslavi na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu, písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládají se zde dostupné knihy a sbírají se myšlenky ze spisů byzantských. Sám panovník ve společnosti učenců řídí práce, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy.
PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) - Jan Žižka z Trocnova, oblečen v rudý plášť, sestoupil po skvělém vítězství se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami. Vpravo se rýsuje hora Vítkov, jež je od té doby na vojevůdcovu počest nazývána Žižkovem.
MONT ATHOS (SVATÁ HORA) (Vatikán pravoslavných) - Mont Athos na Chalkedonském poloostrově je pro pravoslavné tím čím pro katolíky Vatikán. Podle pověsti je zde pochována Bohorodička, která byla pronásledována v dobách apoštolů a učedníků Páně. Mont Athos navazoval svou kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodičky, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních slovanských klášterů, bulharského Zografu, srbského Chalindaru, ruského Pantělejmonu a gruzínského Vatopedu.
ŠTĚPÁN DUŠAN SRBSKÝ A JEHO KORUNOVACE (1346) (Slovanské zákonodárství) - Štěpán IV. Dušan Srbský vytvořil říši, jež se rozprostírala od Dunaje až ke Korintskému zálivu. O velikonocích roku 1346 se dal v chrámě sv. Mariky u Skopje korunovat carem Srbů a Romájů, čímž se přihlásil k dědictví východořímské říše. Průvod zahajují velmoži nesoucí přilbu, štít a meč a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou odznak své moci — byzantské žezlo. Následuje nově korunovaný srbský král Štěpán V. Uroš, carův syn. Hned za ním jde patriarcha srbský. V průvodu je i vyslanec Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: „Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů.“
PETR CHELČICKÝ (Neoplácet zlem zlé) - Na podzim roku 1420 Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl město Vodňany, jež bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází významný náboženský myslitel té doby – Petr Chelčický.
PO BITVĚ U GRUNWALDU (1410) (Severoslovanská vzájemnost) - Zadumaný polský král Vladislav Jagellonský po vítězné bitvě. Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Kromě pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, jež museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Za klečící postavou v křižáckém plášti stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něj Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko.
APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách) - Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský kněz slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.
HÁJENÍ SIGETU PROTI TURKŮM MIKULÁŠEM ZRINSKÝM (1566) - Velké turecké vojsko vtrhlo do Uher a počátkem srpna 1566 obléhalo Siget. Obránci vedení chorvatským chánem Mikulášem Šubićem Zrinským se s přesilou potýkali marně, ale díky jejich nesmírné odvaze a velkým ztrátám nepřátel bylo turecké tažení na západ na celá desetiletí zastaveno. Hoří zámek i starý hrad. Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s nimi k poslednímu výpadu. První z žen, chánova žena (z rodu Rožmberků), zapaluje smolnici, kterou vhodí do věže s prachem, aby se nedostal do rukou Turků. Temný sloup dýmu rozdělující obraz symbolizuje explozi pevnosti i vznešenost hrůzné oběti lidských životů zájmům svobody.
BRATRSKÁ ŠKOLA V IVANČICÍCH (Kolébka Bible kralické) - Muchovy rodné Ivančice v 16. století, kdy zde byla Žerotínem založena první škola moravských bratří. Učili na ní význační lidé, mezi nimi i vysoce vzdělaný Jan Blahoslav, který z řečtiny překládal Nový zákon. U sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna, kde se začala tisknout tzv. Bible kralická. Slunný podzim je symbolem bratrství jako úrodného a bohatého času ovoce, jenž přichází po palčivém létu husitských válek. Rorýsi kroužící kolem věže kostela naznačují, že příslušníky jednoty bratrské také brzy (po bitvě na Bílé hoře) čeká daleká cesta.
ZAVEDENÍ SLOVANSKÉ LITURGIE NA VELKÉ MORAVĚ (863–880) (Chvalte Boha rodným jazykem) - Na nádvoří hradu Veligrad, v sídelním městě Velké Moravy, čte papežský legát bulu Industriae tuae, jež ustanovuje Metoděje arcibiskupem a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Na vyvýšeném stolci sedí kníže Svatopluk, před rotundou stojí v čele průvodu svých žáků samotný Metoděj. Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje násilné šíření křesťanství Franky. Níže vpravo v kapuci je Cyril ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu čtyřmi postavami ve formě ikon Mucha znázorňuje nadčasové spojení Velké Moravy s Kyjevskou Rusí a Velkým Bulharskem. Dvě postavy uprostřed, sedící jako na lodici, jsou synové sv. Vladimíra Gleb a Boris, patroni námořníků a ochránci kupců, symbolizující, že do přístavu křesťanství postupně dopluly všechny slovanské národy.
JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU - Král Jiří z Poděbrad přijímá posly z Říma v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův rozkaz, aby se on i celý národ zřekli kališnictví, je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že „... neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Mezi dalšími poznáváme dle znaku růže pana z Rožmberka. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu pak drobná postava s bláznovskou čepicí, známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, jenž právě rázně zavřel knihu s nápisem: „Roma Finita.“
PŘEMYSL OTAKAR II., KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ (1253–1278) (Svaz slovanských dynastů) - Český král Přemysl Otakar II. chtěl po vítězství nad Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunnu (1260) zachovat s Arpádovci trvalý mír pomocí politických sňatků. Celému tehdejšímu světu pak Přemysl při oddavkách Bély Uherského a své neteře Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Nejmocnější vladař 13. století ve stanu postaveném v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje, zdraví své nedávné protivníky. Bélu IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny, doprovázel výkvět šlechty z uherských zemí v překrásných oděvech, dokonce i do vousů měli vpleteny drahokamy a perly.
ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ NA RUSI (1861) (Svobodná práce – osnova národů) - Ve stínu chrámu Vasilije Blaženého na nynějším Rudém náměstí v Moskvě je čten manifest cara Alexandra II. Osvoboditele. Po vyhlášení carského „ukazu“ odcházejí carští úředníci a šlechta. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu jejich tváří, chápe každý získanou svobodu po svém. Někteří se radují nad novými možnostmi, jiní nevědí, co si s nimi počít. Nad věžemi chrámu se hustou mlhou pozvolna prodírají první paprsky slunce symbolizujícího úsvit a svobodu.
JAN AMOS KOMENSKÝ, UČITEL NÁRODŮ (1670) (Plamínek naděje) - Večer co večer chodil poslední biskup českých bratří Jan Amos Komenský v exilu v nizozemském Naardenu vzpomínat na vzdálenou vlast. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že jsme svědky posledních dnů jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: „... vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!“