Portréty za pět minut: Jak vznikají portréty pro Reflex, když nemáte čas ani šanci

1/10
Zavřít
  • Anna K., zpěvačka. Přesvědčit Annu K. k sérii fotek, které se měly stát pilířem příběhu o jejím boji s rakovinou, dalo dost přemlouvání. Po počáteční nedůvěře a slibu, že všechny fotografie budou nasnímány pouze černobíle a před otištěním je ona sama autorizuje, jsme se ale pustili do práce. A troufám si říct, že po čase si na sebe velmi zvykli a dodnes se rádi vidíme. Snímek otiskl Reflex na titulní straně a málokdo z vás by si tipnul, že vznikl skutečně během pěti minut a ke všemu v prostředí, které by nikdo nečekal. A sice v obřadní síni, která Anně sloužila jako improvizovaná šatna. Po vystoupení najednou proniklo do jindy nehezké místnosti parádní denní světlo a já jsem Annu požádal, aby jednoduše zapózovala za obřadním stolem, kde normálně postává oddávající úředník. Z celé série záběrů, které jsme později spolu tvořili, byla tahle „pětiminutová“ fotka jasně nejvýraznější.
    Anna K., zpěvačka. Přesvědčit Annu K. k sérii fotek, které se měly stát pilířem příběhu o jejím boji s rakovinou, dalo dost přemlouvání. Po počáteční nedůvěře a slibu, že všechny fotografie budou nasnímány pouze černobíle a před otištěním je ona sama autorizuje, jsme se ale pustili do práce. A troufám si říct, že po čase si na sebe velmi zvykli a dodnes se rádi vidíme. Snímek otiskl Reflex na titulní straně a málokdo z vás by si tipnul, že vznikl skutečně během pěti minut a ke všemu v prostředí, které by nikdo nečekal. A sice v obřadní síni, která Anně sloužila jako improvizovaná šatna. Po vystoupení najednou proniklo do jindy nehezké místnosti parádní denní světlo a já jsem Annu požádal, aby jednoduše zapózovala za obřadním stolem, kde normálně postává oddávající úředník. Z celé série záběrů, které jsme později spolu tvořili, byla tahle „pětiminutová“ fotka jasně nejvýraznější.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Antonio Banderas, španělský herec. Pracovat s tímhle pánem byla ryzí radost. Přiřítil se na focení usměvavý, spokojený a se všemi čtyřmi fotografy, kteří dostali svolení ho portrétovat si osobně podal ruku a pozdravil. Posléze excelentně zapózoval a k naší radosti lehce ignoroval žádost lidí ze svého týmu, že už by se mělo končit, protože pana Banderase čeká další, domluvený program. Bylo to krásných pět minut. Jediné, co mě dodnes mrzí je, že jsme nedostali šanci je strávit v jiném prostředí. Ale taková je občas naše práce, když čas a prostředí jsou proti vám.
    Antonio Banderas, španělský herec. Pracovat s tímhle pánem byla ryzí radost. Přiřítil se na focení usměvavý, spokojený a se všemi čtyřmi fotografy, kteří dostali svolení ho portrétovat si osobně podal ruku a pozdravil. Posléze excelentně zapózoval a k naší radosti lehce ignoroval žádost lidí ze svého týmu, že už by se mělo končit, protože pana Banderase čeká další, domluvený program. Bylo to krásných pět minut. Jediné, co mě dodnes mrzí je, že jsme nedostali šanci je strávit v jiném prostředí. Ale taková je občas naše práce, když čas a prostředí jsou proti vám.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • IIvan Magor Jirous, spisovatel. Tohle byl tvrdý oříšek. Ivan Jirous je bezpochyby legenda, ale zároveň člověk, který se nerad fotografuje. Zejména, pokud by kvůli tomu měl vyjít ven z restaurace. Notabene v okamžiku, kdy mu nesou další pivo na stůl. A tak jsem ho po rozhovoru portrétoval nejprve u stolu, ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že by se hodil ještě jeden motiv venku. Naléhal jsem opatrně, ale intenzivně. A nakonec Ivana Jirouse ukecal. A přitom slíbil, že to celé potrvá maximálně pět minut a že bude muset ujít od dveří podniku maximálně pět metrů. Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. K velké spokojenosti nás obou.
    IIvan Magor Jirous, spisovatel. Tohle byl tvrdý oříšek. Ivan Jirous je bezpochyby legenda, ale zároveň člověk, který se nerad fotografuje. Zejména, pokud by kvůli tomu měl vyjít ven z restaurace. Notabene v okamžiku, kdy mu nesou další pivo na stůl. A tak jsem ho po rozhovoru portrétoval nejprve u stolu, ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že by se hodil ještě jeden motiv venku. Naléhal jsem opatrně, ale intenzivně. A nakonec Ivana Jirouse ukecal. A přitom slíbil, že to celé potrvá maximálně pět minut a že bude muset ujít od dveří podniku maximálně pět metrů. Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. K velké spokojenosti nás obou.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09. Tenhle ponurý portrét pana knížete vznikl opět tak, jak se portréty normálně dělat nemají – při rozhovoru. Je to noční můra fotografa, ale někdy nemáte na výběr. Kolegyně vesele a spokojeně kladla otázky, zatímco já napjatě čekal, až skončí, abychom mohli fotografovat. Abych nezahálel, pořídil jsem v posledních pěti minutách několik výtvarnějších záběrů a chystal se na „zásadní“ focení. K tomu ale bohužel už nedošlo. Ne snad, že by pan kníže nebyl ochotný a vstřícný, ale prostředí venku před kavárnou byla nehezké a tlak lidí okolo tohoto politika naléhavý. „Pan kníže už opravdu musí jet, máme zpoždění a velmi nabitý program.“ I s tím je třeba někdy počítat.
    Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09. Tenhle ponurý portrét pana knížete vznikl opět tak, jak se portréty normálně dělat nemají – při rozhovoru. Je to noční můra fotografa, ale někdy nemáte na výběr. Kolegyně vesele a spokojeně kladla otázky, zatímco já napjatě čekal, až skončí, abychom mohli fotografovat. Abych nezahálel, pořídil jsem v posledních pěti minutách několik výtvarnějších záběrů a chystal se na „zásadní“ focení. K tomu ale bohužel už nedošlo. Ne snad, že by pan kníže nebyl ochotný a vstřícný, ale prostředí venku před kavárnou byla nehezké a tlak lidí okolo tohoto politika naléhavý. „Pan kníže už opravdu musí jet, máme zpoždění a velmi nabitý program.“ I s tím je třeba někdy počítat.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Václav Kočka starší, podnikatel. Půl roku po tragické smrti svého syna kývnul tento kontroverzní podnikatel na rozhovor Reflexu a já dostal za úkol ho nafotit. Vězte, že je zvláštní pocit pracovat s člověkem, o němž tehdy celá Praha mluvila výhradně jako o mafiánském bossovi, který pro pomstu nechodí daleko. Naše setkání komplikovalo však jediné. A sice smutek dotyčného muže, který navíc v té době nebyl schopen přežít dopoledne bez nutné dávky tvrdého alkoholu. Focení venku předcházely tři hodiny rozhovoru s panem Kočkou v jeho kanceláři, během nichž neustále popíjel a líčil životní tragédii. Nakonec k focení svolil. Bylo to poprvé a zatím naposledy během mé kariéry, kdy jsem nemusel cokoliv na scéně měnit. Stav a pocity dotyčného se natolik odrážely v jeho tváři, že stačilo jen několikrát během pěti minut zmáčknout spoušť.
    Václav Kočka starší, podnikatel. Půl roku po tragické smrti svého syna kývnul tento kontroverzní podnikatel na rozhovor Reflexu a já dostal za úkol ho nafotit. Vězte, že je zvláštní pocit pracovat s člověkem, o němž tehdy celá Praha mluvila výhradně jako o mafiánském bossovi, který pro pomstu nechodí daleko. Naše setkání komplikovalo však jediné. A sice smutek dotyčného muže, který navíc v té době nebyl schopen přežít dopoledne bez nutné dávky tvrdého alkoholu. Focení venku předcházely tři hodiny rozhovoru s panem Kočkou v jeho kanceláři, během nichž neustále popíjel a líčil životní tragédii. Nakonec k focení svolil. Bylo to poprvé a zatím naposledy během mé kariéry, kdy jsem nemusel cokoliv na scéně měnit. Stav a pocity dotyčného se natolik odrážely v jeho tváři, že stačilo jen několikrát během pěti minut zmáčknout spoušť.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Soukromý portrét, dívka ve vaně. Takhle fotografie vlastně vůbec neměla vzniknout. Stalo se tak náhodou (jak už to občas bývá) a v posledních pěti minutách nasmlouvaného fotografování v pivních lázních, kde jsme měl vytvořit jeden konkrétní motiv s modelkou. Až ke konci jsem najednou zbystřil a požádal Andreu, aby v lázni ještě okamžik zůstala a zapózovala podle mého nápadu. Stihnul jsem v mlhavém prostředí udělat asi 15 záběrů. Ale povedlo se.
    Soukromý portrét, dívka ve vaně. Takhle fotografie vlastně vůbec neměla vzniknout. Stalo se tak náhodou (jak už to občas bývá) a v posledních pěti minutách nasmlouvaného fotografování v pivních lázních, kde jsme měl vytvořit jeden konkrétní motiv s modelkou. Až ke konci jsem najednou zbystřil a požádal Andreu, aby v lázni ještě okamžik zůstala a zapózovala podle mého nápadu. Stihnul jsem v mlhavém prostředí udělat asi 15 záběrů. Ale povedlo se.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Jiří Georg Dokoupil, český výtvarník. Georg je neuvěřitelně hyperaktivní tvor. Donutit ho, aby na okamžik postál na místě je nemožné. Když fotografie k rozhovoru vznikala, pobíhal neustále kolem instalace své výstavy a byl neklidný. Vlídný, ale roztěkaný. Neustále vše kontroloval a trval na stoprocentní prezentaci své práce. Pořídili jsme tři motivy portrétu a všechny netrvaly déle, než dvě, až tři minuty. I to se někdy přihodí. Soustředil jsem se přitom na jediné, a to na výraz ve tváři, který mi v případě Jiřího Dokoupila přijde jako obzvlášť sugestivní.
    Jiří Georg Dokoupil, český výtvarník. Georg je neuvěřitelně hyperaktivní tvor. Donutit ho, aby na okamžik postál na místě je nemožné. Když fotografie k rozhovoru vznikala, pobíhal neustále kolem instalace své výstavy a byl neklidný. Vlídný, ale roztěkaný. Neustále vše kontroloval a trval na stoprocentní prezentaci své práce. Pořídili jsme tři motivy portrétu a všechny netrvaly déle, než dvě, až tři minuty. I to se někdy přihodí. Soustředil jsem se přitom na jediné, a to na výraz ve tváři, který mi v případě Jiřího Dokoupila přijde jako obzvlášť sugestivní.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Cary Fukunaga, filmový režisér. Příležitost a čas fotit představoval pouze krátký okamžik při rozhovoru, který vedla kolegyně z Reflexu v jednom ponurém salonku. Bývám v takových situacích zoufalý, ale pokaždé se snažím vytěžit i z toho nejhoršího, to nelepší. V tomto případě jsem vsadil na protisvětlo a siluetu. Udělal jsem samozřejmě i několik běžných snímků, které se daly použít, ale nejvíce pyšný jsem právě na tenhle. I s vědomím, že první reakcí v redakci bylo ono proslulé: „Zbláznil si se? Hele, fotka jako dobrá, ale nikdo ho na ní nepozná.“ I přesto takové fotografie stojí za to dělat. Pro sebe, do šuplíku a s vědomím, že tohle zkrátka nikdy nikdo v českém časopise neotiskne.
    Cary Fukunaga, filmový režisér. Příležitost a čas fotit představoval pouze krátký okamžik při rozhovoru, který vedla kolegyně z Reflexu v jednom ponurém salonku. Bývám v takových situacích zoufalý, ale pokaždé se snažím vytěžit i z toho nejhoršího, to nelepší. V tomto případě jsem vsadil na protisvětlo a siluetu. Udělal jsem samozřejmě i několik běžných snímků, které se daly použít, ale nejvíce pyšný jsem právě na tenhle. I s vědomím, že první reakcí v redakci bylo ono proslulé: „Zbláznil si se? Hele, fotka jako dobrá, ale nikdo ho na ní nepozná.“ I přesto takové fotografie stojí za to dělat. Pro sebe, do šuplíku a s vědomím, že tohle zkrátka nikdy nikdo v českém časopise neotiskne.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • JJohn Malkovich, americký herec. Strašně jsem se na něj těšil a zároveň byl nervózní z toho, že nemůžeme fotit v nějakém jiném prostředí. Popravdě řečeno, hnusnější a méně fotogenické místo, než je terasa hotelu Thermal v Karlových Varech, těžko najdete. Naštěstí jsme s dalšími třemi kolegy z agentur a deníku našli za rohem stůl a černé sukno. Pozůstatek z nějakého rautu, který nám pomohl vymyslet snadné, ale alespoň trochu výtvarné pozadí pro zamýšlený portrét. Pak už zbývalo jen doufat, že herec bude souhlasit. A on souhlasil. Přišel, pokynul, my jsme ho požádali a on profesionálně zahrál svou roli, kterou jsme mu vymysleli. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačil zkontrolovat, zda jsem záběry správně exponoval. A v té nervozitě, když vše skončilo a John Malkovich odcházel jsem najednou do toho ticha pronesl svoji naprosto trapnou angličtinou: „Dík za váš čas a za vaši práci, pane Malkovichi.“ Pootočil se a poznamenal: „Já děkuji vám!.
    JJohn Malkovich, americký herec. Strašně jsem se na něj těšil a zároveň byl nervózní z toho, že nemůžeme fotit v nějakém jiném prostředí. Popravdě řečeno, hnusnější a méně fotogenické místo, než je terasa hotelu Thermal v Karlových Varech, těžko najdete. Naštěstí jsme s dalšími třemi kolegy z agentur a deníku našli za rohem stůl a černé sukno. Pozůstatek z nějakého rautu, který nám pomohl vymyslet snadné, ale alespoň trochu výtvarné pozadí pro zamýšlený portrét. Pak už zbývalo jen doufat, že herec bude souhlasit. A on souhlasil. Přišel, pokynul, my jsme ho požádali a on profesionálně zahrál svou roli, kterou jsme mu vymysleli. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačil zkontrolovat, zda jsem záběry správně exponoval. A v té nervozitě, když vše skončilo a John Malkovich odcházel jsem najednou do toho ticha pronesl svoji naprosto trapnou angličtinou: „Dík za váš čas a za vaši práci, pane Malkovichi.“ Pootočil se a poznamenal: „Já děkuji vám!.| Zdroj: Tomáš Tesař
  • Taťána le Moigne, šéfka českého Gogole. Manažerka bez času ve své malé kanceláři byla příjemná, vstřícná a tak jsem ji přemluvil, abychom se soustředili na jeden dobrý motiv. Zaujaly mne její vlasy. Půjčil jsem si tužku a papír a nakreslil můj nápad, abych prezentoval svůj záměr. Souhlasila. Pak už zbývalo jen zavolat několik jejich kolegů, aby nám do vymyšlené kompozice a fórku s vlasy půjčili své ruce. Někteří přitom klečeli na zemi, jiní stáli na židlích.
    Taťána le Moigne, šéfka českého Gogole. Manažerka bez času ve své malé kanceláři byla příjemná, vstřícná a tak jsem ji přemluvil, abychom se soustředili na jeden dobrý motiv. Zaujaly mne její vlasy. Půjčil jsem si tužku a papír a nakreslil můj nápad, abych prezentoval svůj záměr. Souhlasila. Pak už zbývalo jen zavolat několik jejich kolegů, aby nám do vymyšlené kompozice a fórku s vlasy půjčili své ruce. Někteří přitom klečeli na zemi, jiní stáli na židlích.| Zdroj: Tomáš Tesař
Anna K., zpěvačka. Přesvědčit Annu K. k sérii fotek, které se měly stát pilířem příběhu o jejím boji s rakovinou, dalo dost přemlouvání. Po počáteční nedůvěře a slibu, že všechny fotografie budou nasnímány pouze černobíle a před otištěním je ona sama autorizuje, jsme se ale pustili do práce. A troufám si říct, že po čase si na sebe velmi zvykli a dodnes se rádi vidíme. Snímek otiskl Reflex na titulní straně a málokdo z vás by si tipnul, že vznikl skutečně během pěti minut a ke všemu v prostředí, které by nikdo nečekal. A sice v obřadní síni, která Anně sloužila jako improvizovaná šatna. Po vystoupení najednou proniklo do jindy nehezké místnosti parádní denní světlo a já jsem Annu požádal, aby jednoduše zapózovala za obřadním stolem, kde normálně postává oddávající úředník. Z celé série záběrů, které jsme později spolu tvořili, byla tahle „pětiminutová“ fotka jasně nejvýraznější.
Antonio Banderas, španělský herec. Pracovat s tímhle pánem byla ryzí radost. Přiřítil se na focení usměvavý, spokojený a se všemi čtyřmi fotografy, kteří dostali svolení ho portrétovat si osobně podal ruku a pozdravil. Posléze excelentně zapózoval a k naší radosti lehce ignoroval žádost lidí ze svého týmu, že už by se mělo končit, protože pana Banderase čeká další, domluvený program. Bylo to krásných pět minut. Jediné, co mě dodnes mrzí je, že jsme nedostali šanci je strávit v jiném prostředí. Ale taková je občas naše práce, když čas a prostředí jsou proti vám.
IIvan Magor Jirous, spisovatel. Tohle byl tvrdý oříšek. Ivan Jirous je bezpochyby legenda, ale zároveň člověk, který se nerad fotografuje. Zejména, pokud by kvůli tomu měl vyjít ven z restaurace. Notabene v okamžiku, kdy mu nesou další pivo na stůl. A tak jsem ho po rozhovoru portrétoval nejprve u stolu, ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že by se hodil ještě jeden motiv venku. Naléhal jsem opatrně, ale intenzivně. A nakonec Ivana Jirouse ukecal. A přitom slíbil, že to celé potrvá maximálně pět minut a že bude muset ujít od dveří podniku maximálně pět metrů. Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. K velké spokojenosti nás obou.
Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09. Tenhle ponurý portrét pana knížete vznikl opět tak, jak se portréty normálně dělat nemají – při rozhovoru. Je to noční můra fotografa, ale někdy nemáte na výběr. Kolegyně vesele a spokojeně kladla otázky, zatímco já napjatě čekal, až skončí, abychom mohli fotografovat. Abych nezahálel, pořídil jsem v posledních pěti minutách několik výtvarnějších záběrů a chystal se na „zásadní“ focení. K tomu ale bohužel už nedošlo. Ne snad, že by pan kníže nebyl ochotný a vstřícný, ale prostředí venku před kavárnou byla nehezké a tlak lidí okolo tohoto politika naléhavý. „Pan kníže už opravdu musí jet, máme zpoždění a velmi nabitý program.“ I s tím je třeba někdy počítat.
Václav Kočka starší, podnikatel. Půl roku po tragické smrti svého syna kývnul tento kontroverzní podnikatel na rozhovor Reflexu a já dostal za úkol ho nafotit. Vězte, že je zvláštní pocit pracovat s člověkem, o němž tehdy celá Praha mluvila výhradně jako o mafiánském bossovi, který pro pomstu nechodí daleko. Naše setkání komplikovalo však jediné. A sice smutek dotyčného muže, který navíc v té době nebyl schopen přežít dopoledne bez nutné dávky tvrdého alkoholu. Focení venku předcházely tři hodiny rozhovoru s panem Kočkou v jeho kanceláři, během nichž neustále popíjel a líčil životní tragédii. Nakonec k focení svolil. Bylo to poprvé a zatím naposledy během mé kariéry, kdy jsem nemusel cokoliv na scéně měnit. Stav a pocity dotyčného se natolik odrážely v jeho tváři, že stačilo jen několikrát během pěti minut zmáčknout spoušť.
Soukromý portrét, dívka ve vaně. Takhle fotografie vlastně vůbec neměla vzniknout. Stalo se tak náhodou (jak už to občas bývá) a v posledních pěti minutách nasmlouvaného fotografování v pivních lázních, kde jsme měl vytvořit jeden konkrétní motiv s modelkou. Až ke konci jsem najednou zbystřil a požádal Andreu, aby v lázni ještě okamžik zůstala a zapózovala podle mého nápadu. Stihnul jsem v mlhavém prostředí udělat asi 15 záběrů. Ale povedlo se.
Jiří Georg Dokoupil, český výtvarník. Georg je neuvěřitelně hyperaktivní tvor. Donutit ho, aby na okamžik postál na místě je nemožné. Když fotografie k rozhovoru vznikala, pobíhal neustále kolem instalace své výstavy a byl neklidný. Vlídný, ale roztěkaný. Neustále vše kontroloval a trval na stoprocentní prezentaci své práce. Pořídili jsme tři motivy portrétu a všechny netrvaly déle, než dvě, až tři minuty. I to se někdy přihodí. Soustředil jsem se přitom na jediné, a to na výraz ve tváři, který mi v případě Jiřího Dokoupila přijde jako obzvlášť sugestivní.
Cary Fukunaga, filmový režisér. Příležitost a čas fotit představoval pouze krátký okamžik při rozhovoru, který vedla kolegyně z Reflexu v jednom ponurém salonku. Bývám v takových situacích zoufalý, ale pokaždé se snažím vytěžit i z toho nejhoršího, to nelepší. V tomto případě jsem vsadil na protisvětlo a siluetu. Udělal jsem samozřejmě i několik běžných snímků, které se daly použít, ale nejvíce pyšný jsem právě na tenhle. I s vědomím, že první reakcí v redakci bylo ono proslulé: „Zbláznil si se? Hele, fotka jako dobrá, ale nikdo ho na ní nepozná.“ I přesto takové fotografie stojí za to dělat. Pro sebe, do šuplíku a s vědomím, že tohle zkrátka nikdy nikdo v českém časopise neotiskne.
JJohn Malkovich, americký herec. Strašně jsem se na něj těšil a zároveň byl nervózní z toho, že nemůžeme fotit v nějakém jiném prostředí. Popravdě řečeno, hnusnější a méně fotogenické místo, než je terasa hotelu Thermal v Karlových Varech, těžko najdete. Naštěstí jsme s dalšími třemi kolegy z agentur a deníku našli za rohem stůl a černé sukno. Pozůstatek z nějakého rautu, který nám pomohl vymyslet snadné, ale alespoň trochu výtvarné pozadí pro zamýšlený portrét. Pak už zbývalo jen doufat, že herec bude souhlasit. A on souhlasil. Přišel, pokynul, my jsme ho požádali a on profesionálně zahrál svou roli, kterou jsme mu vymysleli. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačil zkontrolovat, zda jsem záběry správně exponoval. A v té nervozitě, když vše skončilo a John Malkovich odcházel jsem najednou do toho ticha pronesl svoji naprosto trapnou angličtinou: „Dík za váš čas a za vaši práci, pane Malkovichi.“ Pootočil se a poznamenal: „Já děkuji vám!.
Taťána le Moigne, šéfka českého Gogole. Manažerka bez času ve své malé kanceláři byla příjemná, vstřícná a tak jsem ji přemluvil, abychom se soustředili na jeden dobrý motiv. Zaujaly mne její vlasy. Půjčil jsem si tužku a papír a nakreslil můj nápad, abych prezentoval svůj záměr. Souhlasila. Pak už zbývalo jen zavolat několik jejich kolegů, aby nám do vymyšlené kompozice a fórku s vlasy půjčili své ruce. Někteří přitom klečeli na zemi, jiní stáli na židlích.