Mixér
4
/
11
Přehled fotografií
Zavřít
MĚSTO TISÍCE A JEDNOHO HITU. Jak uctít půlstoletou tradici hudebního studia v alabamském městě Muscle Shoals, kde vznikly ty nejlepší nahrávky Arethy Franklinové, Joea Cockera, Paula Simona, Boba Dylana či Rolling Stones? Samozřejmě to nejde vyřešit jinak než další muzikou. Album Muscle Shoals… Small Town, Big Sound je poctou písním, které díky skvělé rytmické sekci zvedly ze židlí každého, kdo je kdy uslyšel. A kdo že si přišel tentokrát do Alabamy zazpívat? Steven Tyler, Keb’ Mo’, Alison Krausová, Kid Rock anebo Willie Nelson, který tu spáchal novou verzi dylanovky Gotta Serve Somebody.
|
Zdroj: Archív
Vandam na Národní třídě. Jeden z nejzajímavějších českých režisérů mladé generace Štěpán Altrichter, jenž před čtyřmi lety zaujal netradičním debutem Schmitke, začíná točit adaptaci románu Jaroslava Rudiše Národní třída. Stejně jako Schmitke i ona vzniká v česko-německé koprodukci. Hlavního hrdinu Vandama, sečtělého a v historii zběhlého rváče z pražského sídliště, jemuž kumpáni z hospody přezdívají „národní hrdina“, protože dal 17. listopadu 1989 na Národní třídě první ránu, ztvární Hynek Čermák. Na štáb včetně rumunského kameramana Cristiana Pirjola bude možné narazit nejen na Jižním Městě, ale i na inkriminované Národní.
|
Zdroj: Archív
České úspěchy za hranicemi. Čeští filmaři opět sklízejí vavříny ve světě. Dokumenty, filmy i seriály České televize dokázaly během jediného týdne posbírat šestnáct ocenění z celkem pěti festivalů. K nejcennějším patří cena pro nejlepší dětský film, kterou si z německého Chemnitzu odvezlo Přání k mání, koprodukční snímek režiséra Víta Karase. V Buenos Aires získal cenu za nejlepší dokument Barenboim: Smetana – Má vlast režiséra Martina Suchánka. A za úspěch lze považovat i zařazení dramatu Roberta Sedláčka Jan Palach do oficiální sekce renomované přehlídky v Římě (18. až 28. října), jež se díky tomu ocitlo ve společnosti děl legend, jako je Michael Moore, Eli Roth či Peter Jackson.
|
Zdroj: Archív
Vtip týdne (PODLE MARKA DOUŠI). Obraz Banksyho, který se prodal na aukci, byl po posledním odklepnutí kladívka uveden do pohybu a rozřezán na kusy. Následně se vyrojila celá řada komentářů – psaných i kreslených –, které uvádějí Banksyho čin destruktivního umění do různých souvislostí. Vybral jsem ten, který nakreslil @stephffart z Bangkoku. Na něm nám korporace prodávají místo obrazu tuhle naši, nikoli zelenou, ale ani modrou planetu. Země se zdá být šedá a hodně zkouřená.
|
Zdroj: Archív
Karel Steigerwald konečně surrealistou! Karel Steigerwald vydává knihu; svými texty doplnil kresby Petra Faltuse. Sbírka se jmenuje Šumava patafyzická a je patřičně vychýlená a vyosená, oplývá barevnými zviřátky a četnými ponaučeními, jakými nás pošumavská příroda i Karel S. léta oblažují. Politický komentátor Reflexu se vydal mimo svou standardní výseč – jeho mikropovídky s Faltusem v hlavní roli upomenou na Daniila Charmse (jen ty báby nejsou vyvalené, ale našminkované) a na režnou pořádně zapitou pivem.
|
Zdroj: Archív
Rambo vylidní Mexiko. Jak říkává boxer Rocky, „nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí“. Zatímco osmý díl filmové série s Rockym (už pátý měl být „definitivně poslední“) nastoupí do kin v listopadu, páté dobrodružství akčního geroje Ramba se právě natáčí v Bulharsku. Tam to má představitel a duchovní otec obou hrdinů rád: průběžně tam pracoval i na další sérii Expendables: Postradatelní. První film s Rambem se oficiálně jmenoval První krev, pětka, odehrávající se mezi mexickými drogovými kartely, nese podtitul Poslední krev. Se slovem „poslední“ ale u Stallona opatrně: je mu teprve dvaasedmdesát.
|
Zdroj: Archív
VIRTUÁLNÍ TWIN PEAKS. Pokud snad některému z diváků poslední řady seriálu Twin Peaks pořád ještě zůstalo všech pět pohromadě, blíží se pro něj šance přece jen pozbýt zbytků příčetnosti kvůli chystanému Twin Peaks ve virtuální realitě. Společnost Collider Games spolupracuje s autorem seriálu Davidem Lynchem na projektu Twin Peaks pro virtuální reality HTC Vive a Oculus Rift, v němž se bude sám hráč snažit (na způsob agenta Coopera) vyplazit se z psychopatické halucinace Červeného pokoje. Pokud by to snad samotné autory nenapadlo, doporučujeme přibalit ke hře rovnou sadu svěracích kazajek.
|
Zdroj: Archív
Výročí týdne: 18. října 1993 ŽENU ANI KOPRETINOU NEUHODÍŠ... ale oslovit ji můžeš. Na podzim 1993 byly v Česku čtyři celoplošné okruhy: dva měl Český rozhlas, dva šly do licenčního řízení. Jeden vyhrálo dnes již dávno zapomenuté Radio Alfa, předskokan Radia Impuls (dle autorových vzpomínek stejně strašné). Druhý vyhrál Michel Fleischmann, jeden z průkopníků soukromého rozhlasového vysílání u nás. Evropou 2 útočil na mladé, novou stanicí cílil na trochu starší věkové vrstvy. A především na ženy, květinky křehké: nová stanice ostatně vstoupila na kolbiště pod válečnickým jménem Kopretinové rádio. Bylo to v pět ráno – a od té doby je tu Frekvence 1 s těmi, kteří s ní chtějí být.
|
Zdroj: Archív
Citát týdne: „Připadalo mi zvláštní, že něco tak přirozeného jako smrt umění prakticky nepopisuje.“ Islandský dokumentarista Steven Eastwood zachytil ve své studii hospiců s názvem Ostrov smrt takříkajíc „naživo“. Dva roky natáčel pacienty, jejich poslední štaci, a byl svědkem toho, jak jeden z nich zemřel přímo před objektivem. „Zasáhlo mě, že se nejednalo o jeden obraz nebo okamžik. Vlastně doteď přesně nevím, kdy přesně se to odehrálo. Když si pouštím natočený materiál, pořád čekám, že se ten člověk zase znovu nadechne,“ řekl Eastwood.
|
Zdroj: Archív
Číslo týdne - 80: Dva roky po smrti Leonarda Cohena se dostává ke čtenářům jeho poslední sbírka The Flame (Plamen). Je plná básní, písňových textů, obrázků a poznámek z jeho deníků. Jeho syn Adam o knize říká: „Otec odmítal umřít, dokud ji nedokončí. Proto v ní nenajdete nic nahodilého, všechno je tak, jak to chtěl on sám.“ Literární pozůstalost jednoho z velikánů kanadské poezie v současnosti odpočívá ve stovce kartonových krabic v knihovně Torontské univerzity. Kdo by se tím vším chtěl prohrabat, našel by například 80 slok legendární skladby Hallelujah.
|
Zdroj: Archív
RY COODER VE SKVĚLÉ FORMĚ. Ry Cooder, tajný svatý amerického rocku, blues a country, natáčí i po sedmdesátce perfektní desky. Ta poslední se jmenuje The Prodigal Son a je poklonou takzvanému bílému gospelu. Někdejší iniciátor cenami ověnčeného projektu Buena Vista Social Club ji nahrál s partou relativně mladých mužů v čele se svým synem, bubeníkem Joachimem Cooderem. A je to místy tak krásná muzika, až se chce člověku křičet. Tradicionály se tu mísí s Ryovými vlastními kousky, třeba s písničkou o setkání Woodyho Guthrieho s Ježíšem. „Říkají o mně, že jsem přítel hříšníků,“ svěřuje se Nejvyšší králi folkových trubadúrů. „Ale fašisty rád nemám, to je jinčí pakáž.“ Když to Cooder zpívá, rozhodně nemá na mysli čtyřicátá léta...
|
Zdroj: Archív
Zavřít