Bob Dylan: Písničkář, který zásadně ovlivnil hudbu druhé poloviny 20. století, se dožívá osmdesátin

1/15
Zavřít
  • DEAN, DILLON, DILLION... Čtyři dny po narození dostal při obřízce hebrejské jméno Shabtai Zisel ben Avraham. Když začal v průmyslovém městě Duluth, odkud pocházel, snít své první pubertální sny o hudební kariéře, potřeboval ale Robert Allen Zimmerman získat úplně jinou identitu. Podle kamarádů si chtěl původně říkat Dillion, prý podle nějakého strýčka. Potíž je v tom, že nikdy takového strýce neměl. Zato mu nebylo neznámé příjmení Dillon. V blízkém Hibbingu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest, často slýchával o Jamesi Dillonovi, jednom ze zakladatelů města, jehož příbuzní vlastnili farmu u cesty zvané Dillon Road. Také bychom neměli zapomínat, že k nejznámějším fotbalistům státu Minnesota tehdy patřil Bobby Dillon. A v oblíbeném televizním seriálu Gunsmoke se pravidelně objevovala postava jménem Matt Dillon. Své přítelkyni Echo Helstromové zase Bobby ukázal knížku poezie velšského básníka Dylana Thomase. Zřejmě si s tím nápadem hrál delší dobu. Obracel ho ze všech stran. A třeba hledal něco podobného jménu předčasně zemřelého herce Jamese Deana. Film Rebel bez příčiny viděl bezpočtukrát a věty z něj znal nazpaměť.
    DEAN, DILLON, DILLION... Čtyři dny po narození dostal při obřízce hebrejské jméno Shabtai Zisel ben Avraham. Když začal v průmyslovém městě Duluth, odkud pocházel, snít své první pubertální sny o hudební kariéře, potřeboval ale Robert Allen Zimmerman získat úplně jinou identitu. Podle kamarádů si chtěl původně říkat Dillion, prý podle nějakého strýčka. Potíž je v tom, že nikdy takového strýce neměl. Zato mu nebylo neznámé příjmení Dillon. V blízkém Hibbingu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest, často slýchával o Jamesi Dillonovi, jednom ze zakladatelů města, jehož příbuzní vlastnili farmu u cesty zvané Dillon Road. Také bychom neměli zapomínat, že k nejznámějším fotbalistům státu Minnesota tehdy patřil Bobby Dillon. A v oblíbeném televizním seriálu Gunsmoke se pravidelně objevovala postava jménem Matt Dillon. Své přítelkyni Echo Helstromové zase Bobby ukázal knížku poezie velšského básníka Dylana Thomase. Zřejmě si s tím nápadem hrál delší dobu. Obracel ho ze všech stran. A třeba hledal něco podobného jménu předčasně zemřelého herce Jamese Deana. Film Rebel bez příčiny viděl bezpočtukrát a věty z něj znal nazpaměť.| Zdroj: Profimedia.cz
  • S Joan Baezovou
    S Joan Baezovou| Zdroj: Hulton-Deutsch Collection / Corbis / Getty Images
  • NÁVŠTĚVA NEMOCNÉHO BARDA. Když Bob Dylan v devatenácti přicestoval ze zasněžené krajiny na severu do vytouženého New Yorku, obestřel svou osobu legendou. Tvrdil, že pochází z chudých poměrů, rodiče mu zemřeli a on sám utekl s cirkusem. Později byl velice rozladěn, když na něj mladší brácha David práskl novinářům, že pan a paní Zimmermanovi žijí poklidně v minnesotském zapadákově, patří k tamní vyšší střední vrstvě a jsou relativně zdrávi. Bob si mezitím v bohémské čtvrti Greenwich Village budoval pověst žáka folkového tuláka Woodyho Guthrieho. Ten už byl tou dobou trvale upoután na lůžko v nemocnici Greystone Park Hospital v Morris Plains ve státě New Jersey a stěží poznával své blízké. Dylan ho párkrát viděl u přátel Guthrieho rodiny, kteří si Woodyho, trpícího Huntingtonovou chorobou, brali o víkendech domů. Spolu s jinými mladými adepty písničkářství postával u pohovky, na níž nemocný bard odpočíval. Učil se zpívat jeho staré písně a kouřil stejné cigarety jako on. Woody se pochechtával a evidentně si to užíval.
    NÁVŠTĚVA NEMOCNÉHO BARDA. Když Bob Dylan v devatenácti přicestoval ze zasněžené krajiny na severu do vytouženého New Yorku, obestřel svou osobu legendou. Tvrdil, že pochází z chudých poměrů, rodiče mu zemřeli a on sám utekl s cirkusem. Později byl velice rozladěn, když na něj mladší brácha David práskl novinářům, že pan a paní Zimmermanovi žijí poklidně v minnesotském zapadákově, patří k tamní vyšší střední vrstvě a jsou relativně zdrávi. Bob si mezitím v bohémské čtvrti Greenwich Village budoval pověst žáka folkového tuláka Woodyho Guthrieho. Ten už byl tou dobou trvale upoután na lůžko v nemocnici Greystone Park Hospital v Morris Plains ve státě New Jersey a stěží poznával své blízké. Dylan ho párkrát viděl u přátel Guthrieho rodiny, kteří si Woodyho, trpícího Huntingtonovou chorobou, brali o víkendech domů. Spolu s jinými mladými adepty písničkářství postával u pohovky, na níž nemocný bard odpočíval. Učil se zpívat jeho staré písně a kouřil stejné cigarety jako on. Woody se pochechtával a evidentně si to užíval.| Zdroj: Wikipedia
  • KDYBYCH TAK MĚL SEKERU. Čtyři dny poté, co Dylan vypustil do éteru přelomový šestiminutový singl Like A Rolling Stone, vystoupil (už potřetí) na Newportském folkovém festivalu. Usedlou akci zcela vyvrátil z kořenů tím, že zde poprvé naživo předvedl svou novou, elektrifikovanou hudbu. Šlo o spontánní rozhodnutí, dost možná uspíšené tím, jak se organizátoři chovali k Dylanovým kamarádům z blues­bandu Paula Butterfielda. Kapela v čele s úžasně dynamickým kytaristou Mikem Bloomfieldem účinkovala v Newportu na odpoledních bluesových dílnách a folklorista Alan Lomax, jenž ji měl uvést, se jí nepokrytě vysmíval. Bob potom oznámil, že svůj set odehraje právě s Bloomfieldem. Vbouřil na pódium s rozladěným Fenderem Stratocasterem a uprostřed matoucí změti bučení, jásání a vazbení se prokodrcal třemi hlasitými vypalovačkami. Zakladatel festivalu Pete Seeger si v tu chvíli hrozně přál mít v ruce sekeru, aby mohl neposlušnému chráněnci přetnout kabel. Naštěstí žádná poblíž nebyla. A tak Dylan onoho bouřlivého večera spustil folkrockovou revoluci.
    KDYBYCH TAK MĚL SEKERU. Čtyři dny poté, co Dylan vypustil do éteru přelomový šestiminutový singl Like A Rolling Stone, vystoupil (už potřetí) na Newportském folkovém festivalu. Usedlou akci zcela vyvrátil z kořenů tím, že zde poprvé naživo předvedl svou novou, elektrifikovanou hudbu. Šlo o spontánní rozhodnutí, dost možná uspíšené tím, jak se organizátoři chovali k Dylanovým kamarádům z blues­bandu Paula Butterfielda. Kapela v čele s úžasně dynamickým kytaristou Mikem Bloomfieldem účinkovala v Newportu na odpoledních bluesových dílnách a folklorista Alan Lomax, jenž ji měl uvést, se jí nepokrytě vysmíval. Bob potom oznámil, že svůj set odehraje právě s Bloomfieldem. Vbouřil na pódium s rozladěným Fenderem Stratocasterem a uprostřed matoucí změti bučení, jásání a vazbení se prokodrcal třemi hlasitými vypalovačkami. Zakladatel festivalu Pete Seeger si v tu chvíli hrozně přál mít v ruce sekeru, aby mohl neposlušnému chráněnci přetnout kabel. Naštěstí žádná poblíž nebyla. A tak Dylan onoho bouřlivého večera spustil folkrockovou revoluci.| Zdroj: Jeffrey Mayer / Getty Images
  • DYLAN A BEATLES: CHCI SE SJET! Liverpoolští „Brouci“ zbystřili, už když si poslechli druhou desku svého amerického kolegy – tu s názvem The Freewhee­lin’ Bob Dylan. „Přehrávali jsme si ji tak dlouho, až jsme ji zničili,“ líčil George Harrison. Když Dylan v květnu 1964 vystupoval v londýnské síni Royal Festival Hall, měla čtveřice plné ruce práce s dokončováním filmu Perný den. Přesto si John Lennon našel čas, aby Bobovi poslal telegram, v němž mu vzkázal, že by Beatles byli rádi v publiku. K prvnímu setkání došlo až 28. srpna v New Yorku, kam John, Paul, George a Ringo zavítali v samém závěru své druhé americké návštěvy. Partička se sesedla v apartmá hotelu Delmonico na Park Avenue a dala si jointa, který jim Bob ubalil. Ačkoliv se v mnoha knihách píše, že ­Beatles nikdy předtím marihuanu nekouřili, není to pravda. Přinejmenším Harrison a Lennon s ní měli zkušenost. Ale až do té doby žádný z „Brouků“ neokusil OPRAVDU KVALITNÍ MATROŠ. Dylan nevěřil svým uším. Vždyť přece v refrénu písničky I Want To Hold Your Hand zpívají: I get high! I get high! (Chci se sjet! Chci se sjet!) Lennon ho jemně opravil, že ten verš ve skutečnosti zní: I can’t hide. (Nemám kde se skrýt.)
    DYLAN A BEATLES: CHCI SE SJET! Liverpoolští „Brouci“ zbystřili, už když si poslechli druhou desku svého amerického kolegy – tu s názvem The Freewhee­lin’ Bob Dylan. „Přehrávali jsme si ji tak dlouho, až jsme ji zničili,“ líčil George Harrison. Když Dylan v květnu 1964 vystupoval v londýnské síni Royal Festival Hall, měla čtveřice plné ruce práce s dokončováním filmu Perný den. Přesto si John Lennon našel čas, aby Bobovi poslal telegram, v němž mu vzkázal, že by Beatles byli rádi v publiku. K prvnímu setkání došlo až 28. srpna v New Yorku, kam John, Paul, George a Ringo zavítali v samém závěru své druhé americké návštěvy. Partička se sesedla v apartmá hotelu Delmonico na Park Avenue a dala si jointa, který jim Bob ubalil. Ačkoliv se v mnoha knihách píše, že ­Beatles nikdy předtím marihuanu nekouřili, není to pravda. Přinejmenším Harrison a Lennon s ní měli zkušenost. Ale až do té doby žádný z „Brouků“ neokusil OPRAVDU KVALITNÍ MATROŠ. Dylan nevěřil svým uším. Vždyť přece v refrénu písničky I Want To Hold Your Hand zpívají: I get high! I get high! (Chci se sjet! Chci se sjet!) Lennon ho jemně opravil, že ten verš ve skutečnosti zní: I can’t hide. (Nemám kde se skrýt.)| Zdroj: Profimedia.cz
  • DIVADLO PRO NAŠE OČI. Jeden z nejuvěřitelnějších výkladů názvu kultovního dvojalba Blonde On Blonde zní, že jde o narážku na blonďaté hlavy Dylanova kamaráda Briana Jonese z kapely Rolling Stones a jeho přítelkyně Anity Pallenbergové. Brian a Bob si rozuměli: denně si volali, brali spolu LSD. Oba byli stejně komplikovaní a citliví. Říká se, že když Jones v roce 1969 tragicky zemřel, rakev mu kupoval Dylan. V titulech písničkářových alb a skladeb je však skryto mnohem více odkazů. Tak třeba Mr. Tambourine Man: sympatická pocta Bobovu spoluhráči Bruceu Langhornovi, jenž si v obchodě ve Village koupil veliký rámový buben olemovaný rolničkami. Když na něj Dylana doprovázel, znělo to opravdu jako tamburína. Název desky Bringing It All Back Home znamenal, že Beatles sebrali Americe její muziku a Bob to teď musí „všechno přivést zpátky domů“. V písni Like A Rolling Stone Dylan poměrně věrně vykreslil nestabilní osobnost modelky a členky suity Andyho Warhola Edie Sedgwickové, která se do něj zamilovala a jejíž předčasnou smrt mu mnozí dávají za vinu. Na albu New Morning zakuklil do písničky Went To See The Gypsy (Šel jsem navštívit Cikána) své jediné, poněkud bizarní setkání s Elvisem Presleym. A v dobře schovaných špílcích si libuje i na zatím posledním CD Rough And Rowdy Ways, kde se mu v sedmnáctiminutovém eposu Murder Most Foul podařilo skloubit atentát na prezidenta Kennedyho se scénou s duchem na hradbách v Shakespearově Hamletovi. V textu písně oslovuje diskžokeje: „Zahraj Měsíční sonátu ve fis, zahraj Krví potřísněný prapor, zahraj mi Tu nejpodlejší vraždu.“ Geniálně tím přechází od pořadu v rádiu k shakespearovskému poznání, že celý svět je jeviště, všichni lidé v něm jsou herci a i skutečný mord může být jen divadlem pro naše oči.
    DIVADLO PRO NAŠE OČI. Jeden z nejuvěřitelnějších výkladů názvu kultovního dvojalba Blonde On Blonde zní, že jde o narážku na blonďaté hlavy Dylanova kamaráda Briana Jonese z kapely Rolling Stones a jeho přítelkyně Anity Pallenbergové. Brian a Bob si rozuměli: denně si volali, brali spolu LSD. Oba byli stejně komplikovaní a citliví. Říká se, že když Jones v roce 1969 tragicky zemřel, rakev mu kupoval Dylan. V titulech písničkářových alb a skladeb je však skryto mnohem více odkazů. Tak třeba Mr. Tambourine Man: sympatická pocta Bobovu spoluhráči Bruceu Langhornovi, jenž si v obchodě ve Village koupil veliký rámový buben olemovaný rolničkami. Když na něj Dylana doprovázel, znělo to opravdu jako tamburína. Název desky Bringing It All Back Home znamenal, že Beatles sebrali Americe její muziku a Bob to teď musí „všechno přivést zpátky domů“. V písni Like A Rolling Stone Dylan poměrně věrně vykreslil nestabilní osobnost modelky a členky suity Andyho Warhola Edie Sedgwickové, která se do něj zamilovala a jejíž předčasnou smrt mu mnozí dávají za vinu. Na albu New Morning zakuklil do písničky Went To See The Gypsy (Šel jsem navštívit Cikána) své jediné, poněkud bizarní setkání s Elvisem Presleym. A v dobře schovaných špílcích si libuje i na zatím posledním CD Rough And Rowdy Ways, kde se mu v sedmnáctiminutovém eposu Murder Most Foul podařilo skloubit atentát na prezidenta Kennedyho se scénou s duchem na hradbách v Shakespearově Hamletovi. V textu písně oslovuje diskžokeje: „Zahraj Měsíční sonátu ve fis, zahraj Krví potřísněný prapor, zahraj mi Tu nejpodlejší vraždu.“ Geniálně tím přechází od pořadu v rádiu k shakespearovskému poznání, že celý svět je jeviště, všichni lidé v něm jsou herci a i skutečný mord může být jen divadlem pro naše oči.| Zdroj: Ochs Archives / Getty Images
  • OD BEATNIKŮ K TARANTULI. Přes novináře Ala Aronowitze se Dylan v zimě roku 1963 seznámil s básníkem Allenem Ginsbergem. „Všichni jsme ho považovali za mesiáše,“ prohlásil Aronowitz o tvůrci legendárního Kvílení. Živoucí symbol hnutí beat generation, jenž se už tenkrát otevřeně hlásil ke své homosexualitě, si od charismatického zpěváka marně držel odstup. „Neustále jsem si opakoval: Neblbni, je to jen folkáč,“ svěřil se Ginsberg po letech. „Bál jsem se, že by si ze mě mohl udělat otroka nebo maskota.“ Dylanovu kouzlu však záhy podlehl. „Myslím, že Allenova poezie dost utrpěla jeho rozhodnutím, že chce být rockovou hvězdou jako Bob Dylan,“ poznamenal Ginsbergův vydavatel Lawrence Ferlinghetti. S ním se Bob bavil o tom, že by mohl napsat knížku pro City Lights Books, Ferlinghettiho beatnickou oázu v San Francisku. Ta kniha se jmenovala Tarantula a nakonec vyšla u jiného vydavatelství. V období Dylanova útlumu po nehodě v létě roku 1966 nanosil Ginsberg do domu ve Woodstocku, kde Bob přebýval, sbírky prokletých básníků, aby měl pacient co číst. Když potom Dylan v sedmdesátých letech vyrazil „on the road“ s kočovným cirkusem Rolling Thunder Revue, zastavil se u hrobu Jacka Kerouaka v Lowellu ve státě Massachusetts. Sedl si do trávy na hřbitově s kytarou a přítel Allen recitoval Kerouakovy verše, načež jen tak ve třech mlčeli.
    OD BEATNIKŮ K TARANTULI. Přes novináře Ala Aronowitze se Dylan v zimě roku 1963 seznámil s básníkem Allenem Ginsbergem. „Všichni jsme ho považovali za mesiáše,“ prohlásil Aronowitz o tvůrci legendárního Kvílení. Živoucí symbol hnutí beat generation, jenž se už tenkrát otevřeně hlásil ke své homosexualitě, si od charismatického zpěváka marně držel odstup. „Neustále jsem si opakoval: Neblbni, je to jen folkáč,“ svěřil se Ginsberg po letech. „Bál jsem se, že by si ze mě mohl udělat otroka nebo maskota.“ Dylanovu kouzlu však záhy podlehl. „Myslím, že Allenova poezie dost utrpěla jeho rozhodnutím, že chce být rockovou hvězdou jako Bob Dylan,“ poznamenal Ginsbergův vydavatel Lawrence Ferlinghetti. S ním se Bob bavil o tom, že by mohl napsat knížku pro City Lights Books, Ferlinghettiho beatnickou oázu v San Francisku. Ta kniha se jmenovala Tarantula a nakonec vyšla u jiného vydavatelství. V období Dylanova útlumu po nehodě v létě roku 1966 nanosil Ginsberg do domu ve Woodstocku, kde Bob přebýval, sbírky prokletých básníků, aby měl pacient co číst. Když potom Dylan v sedmdesátých letech vyrazil „on the road“ s kočovným cirkusem Rolling Thunder Revue, zastavil se u hrobu Jacka Kerouaka v Lowellu ve státě Massachusetts. Sedl si do trávy na hřbitově s kytarou a přítel Allen recitoval Kerouakovy verše, načež jen tak ve třech mlčeli.| Zdroj: Ken Regan/Morrison Hotel Gallery
  • ZNOVUZROZENÍ. Dylan a náboženství? Nic nového pod sluncem. Otec ho vychovával v židovské víře. V jednom ze svých raných interview pro časopis Sing Out! Bob říká, že k němu texty přicházejí shůry: „Písničky jsou prostě tady. Existují samy o sobě a čekají, až je někdo zaznamená.“ A skladby z alba John Wesley Harding, vydaného v zimě roku 1967, prokázaly, že Dylanova znalost bible je opravdu hluboká. Tak jako Leonard Cohen ušel dlouhou cestu, od židovství po buddhismus a zase zpátky, putoval i Bob v myšlenkách od jednoho pojetí víry ke druhému. Koncem sedmdesátých let, kdy ho udolával vleklý rozvod a počínající alkoholismus, uviděl boha v jiném světle. Skrze svou afroamerickou vokalistku (a milenku) Mary Alice Artesovou vešel do kontaktu s lidmi ze společenství Vineyard – malé, leč expandující evangelické církve, která měla sídlo v losangeleském údolí San Fernando. Stal se znovuzrozeným křesťanem, i když později se od tohoto termínu distancoval. V době, o níž mluvíme, nebyl rozhodně sám: stejné módě podlehli jeho známí Johnny Cash, Kris Kristofferson, Neil Diamond nebo T-Bone Burnett. Přesto tím zpěvák leckomu zvedl mandle. Kytarista „Stounů“ Keith Richards o něm prohlásil, že je „prophet of profit“ („zištný prorok“). A Dylanovo obrácení nepochopila ani jeho rodina. Jerry Wexler, věhlasný producent soulových hitů Arethy Franklinové či Raye Charlese, s nímž Bob v roce 1979 natáčel album Slow Train Coming, mu v jednu chvíli, kdy už měl plné zuby jeho kázání, řekl: „Mluvíš s dvaašedesátiletým zapřisáhlým židovským ateistou. Co kdybychom prostě jen udělali desku?“
    ZNOVUZROZENÍ. Dylan a náboženství? Nic nového pod sluncem. Otec ho vychovával v židovské víře. V jednom ze svých raných interview pro časopis Sing Out! Bob říká, že k němu texty přicházejí shůry: „Písničky jsou prostě tady. Existují samy o sobě a čekají, až je někdo zaznamená.“ A skladby z alba John Wesley Harding, vydaného v zimě roku 1967, prokázaly, že Dylanova znalost bible je opravdu hluboká. Tak jako Leonard Cohen ušel dlouhou cestu, od židovství po buddhismus a zase zpátky, putoval i Bob v myšlenkách od jednoho pojetí víry ke druhému. Koncem sedmdesátých let, kdy ho udolával vleklý rozvod a počínající alkoholismus, uviděl boha v jiném světle. Skrze svou afroamerickou vokalistku (a milenku) Mary Alice Artesovou vešel do kontaktu s lidmi ze společenství Vineyard – malé, leč expandující evangelické církve, která měla sídlo v losangeleském údolí San Fernando. Stal se znovuzrozeným křesťanem, i když později se od tohoto termínu distancoval. V době, o níž mluvíme, nebyl rozhodně sám: stejné módě podlehli jeho známí Johnny Cash, Kris Kristofferson, Neil Diamond nebo T-Bone Burnett. Přesto tím zpěvák leckomu zvedl mandle. Kytarista „Stounů“ Keith Richards o něm prohlásil, že je „prophet of profit“ („zištný prorok“). A Dylanovo obrácení nepochopila ani jeho rodina. Jerry Wexler, věhlasný producent soulových hitů Arethy Franklinové či Raye Charlese, s nímž Bob v roce 1979 natáčel album Slow Train Coming, mu v jednu chvíli, kdy už měl plné zuby jeho kázání, řekl: „Mluvíš s dvaašedesátiletým zapřisáhlým židovským ateistou. Co kdybychom prostě jen udělali desku?“| Zdroj: Profimedia.cz
  • ÚTĚKY A NÁVRATY. Úloha superstar v hektických letech 1965 a 1966 hudebníka natolik vyčerpala, že stál na pokraji zhroucení. Osud to vyřešil za něj: aby neskončil ve smutně proslulém klubu předčasně zemřelých sedmadvacátníků jako nedlouho poté Jimi Hendrix, Janis Joplinová a Jim Morrison, musel ho pánbůh srazit z rockového olympu. Tedy, to je trochu přehnané; ve skutečnosti ho jen shodil z motorky a způsobil mu zlomeninu několika žeber. I to ale stačilo, aby se hvězda s šíleným koncertním itinerářem zastavila, zklidnila a pomalu začala s uzdravováním. Trvalo to pár let a fanoušci si nejdříve mysleli, že Dylan natáhl bačkory. Časem prosákly do tisku zprávy o jeho venkovském životě poblíž malebného Woodstocku ve státě New York. Když vysadil cigarety a medovým hláskem zabroukal písničku Lay, Lady, Lay, nemohli posluchači uvěřit, že jde o stejného člověka, který ještě chvíli předtím krákoral, kňučel a vyl: I want youuuuuuu… Návrat v podobě alb John Wesley Harding a Nashville Skyline byl razantním odklonem od všeho, co dělal dříve. Ještě nedávno kníže bigbítu – a teď zpívá jakési pastorále! Následovalo období vědomého ničení vlastní image. Série countryových coververzí, vydaných ve chvíli, kdy se zoufale čekalo na další dylanovský majstrštyk, přinesla kýžené ovoce: zfamfrnělí fandové nechali muzikanta být, hippies ho odepsali, lidstvo se o někdejšího hrdinu přestalo zajímat. Dylan v ústraní svého domu Hi Lo Ha otevřel velikou bibli a začal si v ní číst.
    ÚTĚKY A NÁVRATY. Úloha superstar v hektických letech 1965 a 1966 hudebníka natolik vyčerpala, že stál na pokraji zhroucení. Osud to vyřešil za něj: aby neskončil ve smutně proslulém klubu předčasně zemřelých sedmadvacátníků jako nedlouho poté Jimi Hendrix, Janis Joplinová a Jim Morrison, musel ho pánbůh srazit z rockového olympu. Tedy, to je trochu přehnané; ve skutečnosti ho jen shodil z motorky a způsobil mu zlomeninu několika žeber. I to ale stačilo, aby se hvězda s šíleným koncertním itinerářem zastavila, zklidnila a pomalu začala s uzdravováním. Trvalo to pár let a fanoušci si nejdříve mysleli, že Dylan natáhl bačkory. Časem prosákly do tisku zprávy o jeho venkovském životě poblíž malebného Woodstocku ve státě New York. Když vysadil cigarety a medovým hláskem zabroukal písničku Lay, Lady, Lay, nemohli posluchači uvěřit, že jde o stejného člověka, který ještě chvíli předtím krákoral, kňučel a vyl: I want youuuuuuu… Návrat v podobě alb John Wesley Harding a Nashville Skyline byl razantním odklonem od všeho, co dělal dříve. Ještě nedávno kníže bigbítu – a teď zpívá jakési pastorále! Následovalo období vědomého ničení vlastní image. Série countryových coververzí, vydaných ve chvíli, kdy se zoufale čekalo na další dylanovský majstrštyk, přinesla kýžené ovoce: zfamfrnělí fandové nechali muzikanta být, hippies ho odepsali, lidstvo se o někdejšího hrdinu přestalo zajímat. Dylan v ústraní svého domu Hi Lo Ha otevřel velikou bibli a začal si v ní číst.| Zdroj: ČTK / Bjorn Larsson Ask
  • DYLAN A ŽENY. Za svůj dlouhý a plodný život měl tento vyhlášený svůdník spoustu charismatických a zajímavých partnerek. Počínaje jeho první newyorskou slečnou Suze Rotolovou, pro kterou složil písničky jako Don’t Think Twice, It’s ­Alright. Přirozeně hezká Suze je také onou dívkou z ikonického obalu alba The Freewheelin’ Bob Dylan. Ale už když s ní Bob chodil, začal si s písničkářkou Joan Baezovou, jež ho coby zkušenější interpretka uvedla na velká americká pódia. To pro ni Dylan napsal skladbu To Ramona a ona mu zase věnovala svou nejznámější píseň Diamonds And Rust. Románek trval prakticky až do okamžiku, kdy Joan milého Bobbyho načapala s jeho budoucí chotí Sarou Lowndsovou. Smutnooká paní z nížin inspirovala nejen stejnojmennou baladu (Sad Eyed Lady of The Lowlands), ale i vroucně zazpívanou skladbu Sara, napsanou bohužel už v době, kdy se manželství Dylanových hroutilo.
    DYLAN A ŽENY. Za svůj dlouhý a plodný život měl tento vyhlášený svůdník spoustu charismatických a zajímavých partnerek. Počínaje jeho první newyorskou slečnou Suze Rotolovou, pro kterou složil písničky jako Don’t Think Twice, It’s ­Alright. Přirozeně hezká Suze je také onou dívkou z ikonického obalu alba The Freewheelin’ Bob Dylan. Ale už když s ní Bob chodil, začal si s písničkářkou Joan Baezovou, jež ho coby zkušenější interpretka uvedla na velká americká pódia. To pro ni Dylan napsal skladbu To Ramona a ona mu zase věnovala svou nejznámější píseň Diamonds And Rust. Románek trval prakticky až do okamžiku, kdy Joan milého Bobbyho načapala s jeho budoucí chotí Sarou Lowndsovou. Smutnooká paní z nížin inspirovala nejen stejnojmennou baladu (Sad Eyed Lady of The Lowlands), ale i vroucně zazpívanou skladbu Sara, napsanou bohužel už v době, kdy se manželství Dylanových hroutilo.| Zdroj: WATFORD / Mirrorpix / Getty Images
  • POJĎME NĚCO VYMYSLET. Kdo by nechtěl skládat písně s Dylanem? Přestože špalek Mistrových textů svádí k tomu, abychom ho vnímali jako veledílo jediného člověka, pravda je taková, že mu s nimi často někdo pomáhal. Například Newyorčan s francouzským jménem Jacques Levy, jenž je jako spoluautor podepsán pod nejlepšími dylanovkami ze sedmdesátých let (období zbojnického alba Desire). Původem klinický psycholog a pozdější divadelní režisér se k Bobovi dostal přes ex-frontmana skupiny Byrds Rogera McGuinna, s nímž připravoval psychedelickou verzi Peera Gynta. Projekt krachl, ale Dylan zavětřil, že má před sebou tvůrce s výjimečným smyslem pro příběh. Ti dva spolu napsali skvělé narativní kusy Isis, Romance In Durango, Joey, Black Diamond Bay... A především grandiózní píseň Hurricane o případu nespravedlivě odsouzeného černošského boxera Rubina „Hurikána“ Cartera. Jinou spřízněnou duši nalezl Dylan v dramatikovi a herci Samu Shepardovi. Tenhle rocker se srdcem kovboje měl psát scénář k Bobovu filmovému debutu Renaldo And Clara. Což se nepovedlo, stejně jako celý ten nesnesitelně dlouhý a chaotický biják. V osmdesátých letech však Sam a Bob spáchali jedenáctiminutovou píseň Brownsville Girl na motivy westernu Pistolník s Gregorym Peckem v hlavní roli. A ta se vydařila náramně. Zatím poslední větší spolupráci si Dylan dopřál na albech Together Through Life (2009) a Tempest (2012), kde spojil síly s Robertem Hunterem, mimořádným textařem spřátelené kapely Grateful Dead. Dodejme, že ani jeden z výše jmenovaných už není mezi živými.
    POJĎME NĚCO VYMYSLET. Kdo by nechtěl skládat písně s Dylanem? Přestože špalek Mistrových textů svádí k tomu, abychom ho vnímali jako veledílo jediného člověka, pravda je taková, že mu s nimi často někdo pomáhal. Například Newyorčan s francouzským jménem Jacques Levy, jenž je jako spoluautor podepsán pod nejlepšími dylanovkami ze sedmdesátých let (období zbojnického alba Desire). Původem klinický psycholog a pozdější divadelní režisér se k Bobovi dostal přes ex-frontmana skupiny Byrds Rogera McGuinna, s nímž připravoval psychedelickou verzi Peera Gynta. Projekt krachl, ale Dylan zavětřil, že má před sebou tvůrce s výjimečným smyslem pro příběh. Ti dva spolu napsali skvělé narativní kusy Isis, Romance In Durango, Joey, Black Diamond Bay... A především grandiózní píseň Hurricane o případu nespravedlivě odsouzeného černošského boxera Rubina „Hurikána“ Cartera. Jinou spřízněnou duši nalezl Dylan v dramatikovi a herci Samu Shepardovi. Tenhle rocker se srdcem kovboje měl psát scénář k Bobovu filmovému debutu Renaldo And Clara. Což se nepovedlo, stejně jako celý ten nesnesitelně dlouhý a chaotický biják. V osmdesátých letech však Sam a Bob spáchali jedenáctiminutovou píseň Brownsville Girl na motivy westernu Pistolník s Gregorym Peckem v hlavní roli. A ta se vydařila náramně. Zatím poslední větší spolupráci si Dylan dopřál na albech Together Through Life (2009) a Tempest (2012), kde spojil síly s Robertem Hunterem, mimořádným textařem spřátelené kapely Grateful Dead. Dodejme, že ani jeden z výše jmenovaných už není mezi živými.| Zdroj: Archív
  • Bob Dylan bere do rukou barvy a štětec každou volnou chvíli. V jeho obrazech se odráží neustálé cestování. Ožívají tu malé kavárničky, benzínové pumpy, opuštěné trati – a samozřejmě všechny ty bezejmenné ženy, které hudebník na své odyseovské pouti jen tak letmo zahlédl.
    Bob Dylan bere do rukou barvy a štětec každou volnou chvíli. V jeho obrazech se odráží neustálé cestování. Ožívají tu malé kavárničky, benzínové pumpy, opuštěné trati – a samozřejmě všechny ty bezejmenné ženy, které hudebník na své odyseovské pouti jen tak letmo zahlédl.| Zdroj: Profimedia.cz
  • CIMRMAN AMERICKÉ KULTURY. Když nehraje a nezpívá, pálí whisky, maluje obrazy, sváří nebo dělá diskžokeje v rádiu. Ano, řeč je stále o Bobu Dylanovi, Cimrmanovi americké kultury. Výstavu jeho výtvarných děl zažila i Staroměstská radnice v Praze (a nyní, po několika letech cestování, ji konečně uvidí New York). Dylanův bourbon z palírny v Nashvillu si může kdokoli objednat na internetu. Bob chtěl tohle pití pojmenovat Moonshine (whiska načerno pálená při měsíčku) podle jedné staré písničky, kterou kdysi zpíval. Pak se ale rozmyslel a nazval ho Heaven’s Door. Nápoj se prý dobře hodí k rozhlasové show Theme Time Radio Hour, kterou Dylan uvádí na stanici Sirus XM. Téma hodinovky je pokaždé jiné: déšť, ďábel, kočky, bible, slzy, Texas, smrt a daně... nebo třeba whisky.
    CIMRMAN AMERICKÉ KULTURY. Když nehraje a nezpívá, pálí whisky, maluje obrazy, sváří nebo dělá diskžokeje v rádiu. Ano, řeč je stále o Bobu Dylanovi, Cimrmanovi americké kultury. Výstavu jeho výtvarných děl zažila i Staroměstská radnice v Praze (a nyní, po několika letech cestování, ji konečně uvidí New York). Dylanův bourbon z palírny v Nashvillu si může kdokoli objednat na internetu. Bob chtěl tohle pití pojmenovat Moonshine (whiska načerno pálená při měsíčku) podle jedné staré písničky, kterou kdysi zpíval. Pak se ale rozmyslel a nazval ho Heaven’s Door. Nápoj se prý dobře hodí k rozhlasové show Theme Time Radio Hour, kterou Dylan uvádí na stanici Sirus XM. Téma hodinovky je pokaždé jiné: déšť, ďábel, kočky, bible, slzy, Texas, smrt a daně... nebo třeba whisky.| Zdroj: Profimedia.cz
  • V PRAZE JE DYLANOVI BLAZE. Poprvé k nám dorazil v létě roku 1994. Napěchovaná Sportovní hala (údajně přišlo přes deset tisíc lidí) zažila ostrý rockový koncert, zahájený působivou skladbou Jokerman. „Na hladině stojíš, lámeš chléb, zatímco oči idolu se železnou hlavou žhnou…“ Tam někde v davu se z nedostatku vzduchu a přemíry vzrušení poroučel k zemi Dylanův velký fanda Petr Kalandra. Nemluva Bob se setkal s prezidentem Václavem Havlem a dal mu jednu ze svých kytar. Při procházce Židovským Městem vylezl bodyguardům na ramena a zvědavě hleděl přes zeď hřbitova, na němž odpočívá rabi Löw. Ani ne za rok se do Prahy vrátil, aby tuzemské fandy překvapil hned třemi po sobě jdoucími koncerty v Kongresovém centru. První z nich byl na poslední chvíli o pár dní odložen z důvodů, které milovníky Dylanova nosového zpěvu pobavily: písničkář totiž dostal rýmu. Dalších osm let bylo ticho po pěšině a teprve v říjnu 2003 se Bob znovu zjevil na pražském Výstavišti. Následovaly koncerty ve vysočanské O2 areně (listopad 2005), v ostravské hale (červen 2008), v Brně (2018) a konečně tři večery v pražské Lucerně zkraje dubna 2019. Ti, kdo tam byli, si jistě vzpomenou, že každé vystoupení zahajovaly tóny Stravinského Svěcení jara.
    V PRAZE JE DYLANOVI BLAZE. Poprvé k nám dorazil v létě roku 1994. Napěchovaná Sportovní hala (údajně přišlo přes deset tisíc lidí) zažila ostrý rockový koncert, zahájený působivou skladbou Jokerman. „Na hladině stojíš, lámeš chléb, zatímco oči idolu se železnou hlavou žhnou…“ Tam někde v davu se z nedostatku vzduchu a přemíry vzrušení poroučel k zemi Dylanův velký fanda Petr Kalandra. Nemluva Bob se setkal s prezidentem Václavem Havlem a dal mu jednu ze svých kytar. Při procházce Židovským Městem vylezl bodyguardům na ramena a zvědavě hleděl přes zeď hřbitova, na němž odpočívá rabi Löw. Ani ne za rok se do Prahy vrátil, aby tuzemské fandy překvapil hned třemi po sobě jdoucími koncerty v Kongresovém centru. První z nich byl na poslední chvíli o pár dní odložen z důvodů, které milovníky Dylanova nosového zpěvu pobavily: písničkář totiž dostal rýmu. Dalších osm let bylo ticho po pěšině a teprve v říjnu 2003 se Bob znovu zjevil na pražském Výstavišti. Následovaly koncerty ve vysočanské O2 areně (listopad 2005), v ostravské hale (červen 2008), v Brně (2018) a konečně tři večery v pražské Lucerně zkraje dubna 2019. Ti, kdo tam byli, si jistě vzpomenou, že každé vystoupení zahajovaly tóny Stravinského Svěcení jara.| Zdroj: ČTK / Jan Třeštík
  • Když nejvýznamnější světový písničkář v roce 2012 přebíral v Bílém domě od Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody, byl ochoten mu chvíli postát, do očí se mu ale nepodíval.
    Když nejvýznamnější světový písničkář v roce 2012 přebíral v Bílém domě od Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody, byl ochoten mu chvíli postát, do očí se mu ale nepodíval.| Zdroj: Leigh Vogel / WireImage / Getty Images
DEAN, DILLON, DILLION... Čtyři dny po narození dostal při obřízce hebrejské jméno Shabtai Zisel ben Avraham. Když začal v průmyslovém městě Duluth, odkud pocházel, snít své první pubertální sny o hudební kariéře, potřeboval ale Robert Allen Zimmerman získat úplně jinou identitu. Podle kamarádů si chtěl původně říkat Dillion, prý podle nějakého strýčka. Potíž je v tom, že nikdy takového strýce neměl. Zato mu nebylo neznámé příjmení Dillon. V blízkém Hibbingu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest, často slýchával o Jamesi Dillonovi, jednom ze zakladatelů města, jehož příbuzní vlastnili farmu u cesty zvané Dillon Road. Také bychom neměli zapomínat, že k nejznámějším fotbalistům státu Minnesota tehdy patřil Bobby Dillon. A v oblíbeném televizním seriálu Gunsmoke se pravidelně objevovala postava jménem Matt Dillon. Své přítelkyni Echo Helstromové zase Bobby ukázal knížku poezie velšského básníka Dylana Thomase. Zřejmě si s tím nápadem hrál delší dobu. Obracel ho ze všech stran. A třeba hledal něco podobného jménu předčasně zemřelého herce Jamese Deana. Film Rebel bez příčiny viděl bezpočtukrát a věty z něj znal nazpaměť.
S Joan Baezovou
NÁVŠTĚVA NEMOCNÉHO BARDA. Když Bob Dylan v devatenácti přicestoval ze zasněžené krajiny na severu do vytouženého New Yorku, obestřel svou osobu legendou. Tvrdil, že pochází z chudých poměrů, rodiče mu zemřeli a on sám utekl s cirkusem. Později byl velice rozladěn, když na něj mladší brácha David práskl novinářům, že pan a paní Zimmermanovi žijí poklidně v minnesotském zapadákově, patří k tamní vyšší střední vrstvě a jsou relativně zdrávi. Bob si mezitím v bohémské čtvrti Greenwich Village budoval pověst žáka folkového tuláka Woodyho Guthrieho. Ten už byl tou dobou trvale upoután na lůžko v nemocnici Greystone Park Hospital v Morris Plains ve státě New Jersey a stěží poznával své blízké. Dylan ho párkrát viděl u přátel Guthrieho rodiny, kteří si Woodyho, trpícího Huntingtonovou chorobou, brali o víkendech domů. Spolu s jinými mladými adepty písničkářství postával u pohovky, na níž nemocný bard odpočíval. Učil se zpívat jeho staré písně a kouřil stejné cigarety jako on. Woody se pochechtával a evidentně si to užíval.
KDYBYCH TAK MĚL SEKERU. Čtyři dny poté, co Dylan vypustil do éteru přelomový šestiminutový singl Like A Rolling Stone, vystoupil (už potřetí) na Newportském folkovém festivalu. Usedlou akci zcela vyvrátil z kořenů tím, že zde poprvé naživo předvedl svou novou, elektrifikovanou hudbu. Šlo o spontánní rozhodnutí, dost možná uspíšené tím, jak se organizátoři chovali k Dylanovým kamarádům z blues­bandu Paula Butterfielda. Kapela v čele s úžasně dynamickým kytaristou Mikem Bloomfieldem účinkovala v Newportu na odpoledních bluesových dílnách a folklorista Alan Lomax, jenž ji měl uvést, se jí nepokrytě vysmíval. Bob potom oznámil, že svůj set odehraje právě s Bloomfieldem. Vbouřil na pódium s rozladěným Fenderem Stratocasterem a uprostřed matoucí změti bučení, jásání a vazbení se prokodrcal třemi hlasitými vypalovačkami. Zakladatel festivalu Pete Seeger si v tu chvíli hrozně přál mít v ruce sekeru, aby mohl neposlušnému chráněnci přetnout kabel. Naštěstí žádná poblíž nebyla. A tak Dylan onoho bouřlivého večera spustil folkrockovou revoluci.
DYLAN A BEATLES: CHCI SE SJET! Liverpoolští „Brouci“ zbystřili, už když si poslechli druhou desku svého amerického kolegy – tu s názvem The Freewhee­lin’ Bob Dylan. „Přehrávali jsme si ji tak dlouho, až jsme ji zničili,“ líčil George Harrison. Když Dylan v květnu 1964 vystupoval v londýnské síni Royal Festival Hall, měla čtveřice plné ruce práce s dokončováním filmu Perný den. Přesto si John Lennon našel čas, aby Bobovi poslal telegram, v němž mu vzkázal, že by Beatles byli rádi v publiku. K prvnímu setkání došlo až 28. srpna v New Yorku, kam John, Paul, George a Ringo zavítali v samém závěru své druhé americké návštěvy. Partička se sesedla v apartmá hotelu Delmonico na Park Avenue a dala si jointa, který jim Bob ubalil. Ačkoliv se v mnoha knihách píše, že ­Beatles nikdy předtím marihuanu nekouřili, není to pravda. Přinejmenším Harrison a Lennon s ní měli zkušenost. Ale až do té doby žádný z „Brouků“ neokusil OPRAVDU KVALITNÍ MATROŠ. Dylan nevěřil svým uším. Vždyť přece v refrénu písničky I Want To Hold Your Hand zpívají: I get high! I get high! (Chci se sjet! Chci se sjet!) Lennon ho jemně opravil, že ten verš ve skutečnosti zní: I can’t hide. (Nemám kde se skrýt.)
DIVADLO PRO NAŠE OČI. Jeden z nejuvěřitelnějších výkladů názvu kultovního dvojalba Blonde On Blonde zní, že jde o narážku na blonďaté hlavy Dylanova kamaráda Briana Jonese z kapely Rolling Stones a jeho přítelkyně Anity Pallenbergové. Brian a Bob si rozuměli: denně si volali, brali spolu LSD. Oba byli stejně komplikovaní a citliví. Říká se, že když Jones v roce 1969 tragicky zemřel, rakev mu kupoval Dylan. V titulech písničkářových alb a skladeb je však skryto mnohem více odkazů. Tak třeba Mr. Tambourine Man: sympatická pocta Bobovu spoluhráči Bruceu Langhornovi, jenž si v obchodě ve Village koupil veliký rámový buben olemovaný rolničkami. Když na něj Dylana doprovázel, znělo to opravdu jako tamburína. Název desky Bringing It All Back Home znamenal, že Beatles sebrali Americe její muziku a Bob to teď musí „všechno přivést zpátky domů“. V písni Like A Rolling Stone Dylan poměrně věrně vykreslil nestabilní osobnost modelky a členky suity Andyho Warhola Edie Sedgwickové, která se do něj zamilovala a jejíž předčasnou smrt mu mnozí dávají za vinu. Na albu New Morning zakuklil do písničky Went To See The Gypsy (Šel jsem navštívit Cikána) své jediné, poněkud bizarní setkání s Elvisem Presleym. A v dobře schovaných špílcích si libuje i na zatím posledním CD Rough And Rowdy Ways, kde se mu v sedmnáctiminutovém eposu Murder Most Foul podařilo skloubit atentát na prezidenta Kennedyho se scénou s duchem na hradbách v Shakespearově Hamletovi. V textu písně oslovuje diskžokeje: „Zahraj Měsíční sonátu ve fis, zahraj Krví potřísněný prapor, zahraj mi Tu nejpodlejší vraždu.“ Geniálně tím přechází od pořadu v rádiu k shakespearovskému poznání, že celý svět je jeviště, všichni lidé v něm jsou herci a i skutečný mord může být jen divadlem pro naše oči.
OD BEATNIKŮ K TARANTULI. Přes novináře Ala Aronowitze se Dylan v zimě roku 1963 seznámil s básníkem Allenem Ginsbergem. „Všichni jsme ho považovali za mesiáše,“ prohlásil Aronowitz o tvůrci legendárního Kvílení. Živoucí symbol hnutí beat generation, jenž se už tenkrát otevřeně hlásil ke své homosexualitě, si od charismatického zpěváka marně držel odstup. „Neustále jsem si opakoval: Neblbni, je to jen folkáč,“ svěřil se Ginsberg po letech. „Bál jsem se, že by si ze mě mohl udělat otroka nebo maskota.“ Dylanovu kouzlu však záhy podlehl. „Myslím, že Allenova poezie dost utrpěla jeho rozhodnutím, že chce být rockovou hvězdou jako Bob Dylan,“ poznamenal Ginsbergův vydavatel Lawrence Ferlinghetti. S ním se Bob bavil o tom, že by mohl napsat knížku pro City Lights Books, Ferlinghettiho beatnickou oázu v San Francisku. Ta kniha se jmenovala Tarantula a nakonec vyšla u jiného vydavatelství. V období Dylanova útlumu po nehodě v létě roku 1966 nanosil Ginsberg do domu ve Woodstocku, kde Bob přebýval, sbírky prokletých básníků, aby měl pacient co číst. Když potom Dylan v sedmdesátých letech vyrazil „on the road“ s kočovným cirkusem Rolling Thunder Revue, zastavil se u hrobu Jacka Kerouaka v Lowellu ve státě Massachusetts. Sedl si do trávy na hřbitově s kytarou a přítel Allen recitoval Kerouakovy verše, načež jen tak ve třech mlčeli.
ZNOVUZROZENÍ. Dylan a náboženství? Nic nového pod sluncem. Otec ho vychovával v židovské víře. V jednom ze svých raných interview pro časopis Sing Out! Bob říká, že k němu texty přicházejí shůry: „Písničky jsou prostě tady. Existují samy o sobě a čekají, až je někdo zaznamená.“ A skladby z alba John Wesley Harding, vydaného v zimě roku 1967, prokázaly, že Dylanova znalost bible je opravdu hluboká. Tak jako Leonard Cohen ušel dlouhou cestu, od židovství po buddhismus a zase zpátky, putoval i Bob v myšlenkách od jednoho pojetí víry ke druhému. Koncem sedmdesátých let, kdy ho udolával vleklý rozvod a počínající alkoholismus, uviděl boha v jiném světle. Skrze svou afroamerickou vokalistku (a milenku) Mary Alice Artesovou vešel do kontaktu s lidmi ze společenství Vineyard – malé, leč expandující evangelické církve, která měla sídlo v losangeleském údolí San Fernando. Stal se znovuzrozeným křesťanem, i když později se od tohoto termínu distancoval. V době, o níž mluvíme, nebyl rozhodně sám: stejné módě podlehli jeho známí Johnny Cash, Kris Kristofferson, Neil Diamond nebo T-Bone Burnett. Přesto tím zpěvák leckomu zvedl mandle. Kytarista „Stounů“ Keith Richards o něm prohlásil, že je „prophet of profit“ („zištný prorok“). A Dylanovo obrácení nepochopila ani jeho rodina. Jerry Wexler, věhlasný producent soulových hitů Arethy Franklinové či Raye Charlese, s nímž Bob v roce 1979 natáčel album Slow Train Coming, mu v jednu chvíli, kdy už měl plné zuby jeho kázání, řekl: „Mluvíš s dvaašedesátiletým zapřisáhlým židovským ateistou. Co kdybychom prostě jen udělali desku?“
ÚTĚKY A NÁVRATY. Úloha superstar v hektických letech 1965 a 1966 hudebníka natolik vyčerpala, že stál na pokraji zhroucení. Osud to vyřešil za něj: aby neskončil ve smutně proslulém klubu předčasně zemřelých sedmadvacátníků jako nedlouho poté Jimi Hendrix, Janis Joplinová a Jim Morrison, musel ho pánbůh srazit z rockového olympu. Tedy, to je trochu přehnané; ve skutečnosti ho jen shodil z motorky a způsobil mu zlomeninu několika žeber. I to ale stačilo, aby se hvězda s šíleným koncertním itinerářem zastavila, zklidnila a pomalu začala s uzdravováním. Trvalo to pár let a fanoušci si nejdříve mysleli, že Dylan natáhl bačkory. Časem prosákly do tisku zprávy o jeho venkovském životě poblíž malebného Woodstocku ve státě New York. Když vysadil cigarety a medovým hláskem zabroukal písničku Lay, Lady, Lay, nemohli posluchači uvěřit, že jde o stejného člověka, který ještě chvíli předtím krákoral, kňučel a vyl: I want youuuuuuu… Návrat v podobě alb John Wesley Harding a Nashville Skyline byl razantním odklonem od všeho, co dělal dříve. Ještě nedávno kníže bigbítu – a teď zpívá jakési pastorále! Následovalo období vědomého ničení vlastní image. Série countryových coververzí, vydaných ve chvíli, kdy se zoufale čekalo na další dylanovský majstrštyk, přinesla kýžené ovoce: zfamfrnělí fandové nechali muzikanta být, hippies ho odepsali, lidstvo se o někdejšího hrdinu přestalo zajímat. Dylan v ústraní svého domu Hi Lo Ha otevřel velikou bibli a začal si v ní číst.
DYLAN A ŽENY. Za svůj dlouhý a plodný život měl tento vyhlášený svůdník spoustu charismatických a zajímavých partnerek. Počínaje jeho první newyorskou slečnou Suze Rotolovou, pro kterou složil písničky jako Don’t Think Twice, It’s ­Alright. Přirozeně hezká Suze je také onou dívkou z ikonického obalu alba The Freewheelin’ Bob Dylan. Ale už když s ní Bob chodil, začal si s písničkářkou Joan Baezovou, jež ho coby zkušenější interpretka uvedla na velká americká pódia. To pro ni Dylan napsal skladbu To Ramona a ona mu zase věnovala svou nejznámější píseň Diamonds And Rust. Románek trval prakticky až do okamžiku, kdy Joan milého Bobbyho načapala s jeho budoucí chotí Sarou Lowndsovou. Smutnooká paní z nížin inspirovala nejen stejnojmennou baladu (Sad Eyed Lady of The Lowlands), ale i vroucně zazpívanou skladbu Sara, napsanou bohužel už v době, kdy se manželství Dylanových hroutilo.
POJĎME NĚCO VYMYSLET. Kdo by nechtěl skládat písně s Dylanem? Přestože špalek Mistrových textů svádí k tomu, abychom ho vnímali jako veledílo jediného člověka, pravda je taková, že mu s nimi často někdo pomáhal. Například Newyorčan s francouzským jménem Jacques Levy, jenž je jako spoluautor podepsán pod nejlepšími dylanovkami ze sedmdesátých let (období zbojnického alba Desire). Původem klinický psycholog a pozdější divadelní režisér se k Bobovi dostal přes ex-frontmana skupiny Byrds Rogera McGuinna, s nímž připravoval psychedelickou verzi Peera Gynta. Projekt krachl, ale Dylan zavětřil, že má před sebou tvůrce s výjimečným smyslem pro příběh. Ti dva spolu napsali skvělé narativní kusy Isis, Romance In Durango, Joey, Black Diamond Bay... A především grandiózní píseň Hurricane o případu nespravedlivě odsouzeného černošského boxera Rubina „Hurikána“ Cartera. Jinou spřízněnou duši nalezl Dylan v dramatikovi a herci Samu Shepardovi. Tenhle rocker se srdcem kovboje měl psát scénář k Bobovu filmovému debutu Renaldo And Clara. Což se nepovedlo, stejně jako celý ten nesnesitelně dlouhý a chaotický biják. V osmdesátých letech však Sam a Bob spáchali jedenáctiminutovou píseň Brownsville Girl na motivy westernu Pistolník s Gregorym Peckem v hlavní roli. A ta se vydařila náramně. Zatím poslední větší spolupráci si Dylan dopřál na albech Together Through Life (2009) a Tempest (2012), kde spojil síly s Robertem Hunterem, mimořádným textařem spřátelené kapely Grateful Dead. Dodejme, že ani jeden z výše jmenovaných už není mezi živými.
Bob Dylan bere do rukou barvy a štětec každou volnou chvíli. V jeho obrazech se odráží neustálé cestování. Ožívají tu malé kavárničky, benzínové pumpy, opuštěné trati – a samozřejmě všechny ty bezejmenné ženy, které hudebník na své odyseovské pouti jen tak letmo zahlédl.
CIMRMAN AMERICKÉ KULTURY. Když nehraje a nezpívá, pálí whisky, maluje obrazy, sváří nebo dělá diskžokeje v rádiu. Ano, řeč je stále o Bobu Dylanovi, Cimrmanovi americké kultury. Výstavu jeho výtvarných děl zažila i Staroměstská radnice v Praze (a nyní, po několika letech cestování, ji konečně uvidí New York). Dylanův bourbon z palírny v Nashvillu si může kdokoli objednat na internetu. Bob chtěl tohle pití pojmenovat Moonshine (whiska načerno pálená při měsíčku) podle jedné staré písničky, kterou kdysi zpíval. Pak se ale rozmyslel a nazval ho Heaven’s Door. Nápoj se prý dobře hodí k rozhlasové show Theme Time Radio Hour, kterou Dylan uvádí na stanici Sirus XM. Téma hodinovky je pokaždé jiné: déšť, ďábel, kočky, bible, slzy, Texas, smrt a daně... nebo třeba whisky.
V PRAZE JE DYLANOVI BLAZE. Poprvé k nám dorazil v létě roku 1994. Napěchovaná Sportovní hala (údajně přišlo přes deset tisíc lidí) zažila ostrý rockový koncert, zahájený působivou skladbou Jokerman. „Na hladině stojíš, lámeš chléb, zatímco oči idolu se železnou hlavou žhnou…“ Tam někde v davu se z nedostatku vzduchu a přemíry vzrušení poroučel k zemi Dylanův velký fanda Petr Kalandra. Nemluva Bob se setkal s prezidentem Václavem Havlem a dal mu jednu ze svých kytar. Při procházce Židovským Městem vylezl bodyguardům na ramena a zvědavě hleděl přes zeď hřbitova, na němž odpočívá rabi Löw. Ani ne za rok se do Prahy vrátil, aby tuzemské fandy překvapil hned třemi po sobě jdoucími koncerty v Kongresovém centru. První z nich byl na poslední chvíli o pár dní odložen z důvodů, které milovníky Dylanova nosového zpěvu pobavily: písničkář totiž dostal rýmu. Dalších osm let bylo ticho po pěšině a teprve v říjnu 2003 se Bob znovu zjevil na pražském Výstavišti. Následovaly koncerty ve vysočanské O2 areně (listopad 2005), v ostravské hale (červen 2008), v Brně (2018) a konečně tři večery v pražské Lucerně zkraje dubna 2019. Ti, kdo tam byli, si jistě vzpomenou, že každé vystoupení zahajovaly tóny Stravinského Svěcení jara.
Když nejvýznamnější světový písničkář v roce 2012 přebíral v Bílém domě od Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody, byl ochoten mu chvíli postát, do očí se mu ale nepodíval.