Truman Capote

Do Noon City se dnes musí každý cestující dopravit, jak sám nejlíp dovede. Těžko bych hledal příhodnější začátek než tuhle enigmatickou větu, kterou sám Capote otevřel román Jiné hlasy, jiné pokoje (1948). Tahle věta v sobě totiž skrývala daleko víc, než se mi na první pohled zdálo.
Představte si světlovlasého, drobného (až na podsadité nohy) klučinu, který se právě vrátil z celodenního bezcílného brouzdání krajinou okolo domu svých příbuzných, kam byl jako nepohodlné dítě odložen. Matka, prý velká krasavice, přenechala výchovu malého Trumana své sestřenici, o níž bychom dnes mohli říct, že byla imbecilní, nebo aspoň opožděná. Truman, jenž se naučil číst již v pěti, se ji snažil doučovat, ale marně. O několik let později, to mu bylo osm, jí už předčítal svoje vlastní příběhy. Čtyřikrát za sebou vyhrál literární soutěž oblastních novin, a proto ho ani

příliš nepřekvapilo, když v devatenácti obdržel za povídku Miriam cenu O. Henryho.
Ale vraťme se k té první větě Jiných hlasů, jiných pokojů, k tomu místu, které spustilo řetězovou reakci dalších souvětí, na jejichž konci se stal z nadaného chlapce respektovaný spisovatel. Capote to o dvacet let později v předmluvě k druhému vydání popsal takto: „Zmocňovalo se mě vzrušení - jakási varianta tvůrčího kómatu. Když mě napadne povídka, většinou mi přijde jako prodlužovaná čára blesku, v jehož světle ten konkrétní, takzvaný skutečný svět potemní, ale o to jasněji vyvstane ozářená pseudofantastická krajina, terén zaplněný postavami, hlasy, atmosférou, počasím. A to všechno je při svém zrodu jako zlostné, zpupné tygří mládě; člověk je musí zklidnit a zkrotit. Zamkl jsem se ve svém pokoji, popadl několik ostrých tužek, vlezl si oblečený do postele a s patetickým optimismem jsem nadepsal nový blok žlutého linkovaného papíru: román od Trumana Capoteho.“
Jiné hlasy, jiné pokoje jsem prvně četl v roce 1988, kdy vyšly v odeonské edici Světová četba. Bylo mi šestnáct a vůbec mě to nebavilo. Poetické popisy mě nudily k smrti a ani zaboha jsem nebyl schopen říct, o čem ta kniha vlastně je. Na záložce se psalo, že se třináctiletý Joel vydal na cestu za tatínkem a pak se ponořil do hlubin svého tápajícího srdce, že je to dojemný lidský příběh o lidské osamělosti a hledání lásky. Mě to tedy moc nedojímalo. Myslel jsem si, že o takových věcech už dost vím. Ležel jsem na posteli ve svém podkrovním pokojíčku, počítal brouky tesaříky, kteří zvolna vypadávali z dřevěných trámů na zem. Přemýšlel jsem o svém nevlastním otci, jenž zase začal pít a vyhrožovat mi, že mě zabije. Bude to bolet? Strachoval jsem se i o mámu, která měla na krku další trestní stíhání, a hrozilo, že ji tentokrát opravdu zavřou. Celý můj dosavadní život se mi zdál na pytel. Jižní Čechy mi přišly ještě jako větší zapadákov než Capoteho jižanská Alabama a od Prahy jsem se cítil vzdálen snad i víc než malý Joel od New Orleansu.
O deset let později, když jsem se sám už poněkolikáté chystal začít psát svůj první román, jsem si tu knížku znovu přečetl a nestačil se divit. Jako bych v ruce držel něco úplně jiného. Žasl jsem nad obraty typu: Rozhrkaná kola zviřovala oblaka prachu, který zůstával viset ve vzduchu jako rozdrcený bronz. Jak na takové šílené přirovnání mohl přijít? A najednou mi svitlo. Každý začínající spisovatel má přece před sebou svoje vlastní Noon City, do kterého se musí dostat, jak nejlépe dovede. Musí se otevřít imaginaci, vzpomínkám, nechat se pohltit příběhem a najít si svůj styl, kterým ho bude vyprávět. Zjistil jsem, že ego toužící popisovat papír vlastně skoro nic neznamená, pokud se mu nepodaří přinutit ten příběh, aby se vyprávěl tak trochu sám. Capote tomu říkal: Vyhodit věty do vzduchu a nechat je dopadnout na ta správná místa.

AŽ BUDETE HLEDAT V ANTIKVARIÁTU ...

... soubor povídek Strom noci (1949) a Luční harfu (1951), obrňte se trpělivostí.
Odeon je vydal ve svém knižním klubu v omezeném (na tehdejší poměry) nákladu 17 000 kusů. Vydání z roku 1978 jsem sháněl po antikvariátech celých pět let. Během té doby jsem postupně narazil na tři vydání Chladnokrevně (1965), jako by snad napsal jen tuhle knihu. Mezitím Argo vydalo Snídani u Tiffanyho (1958) a Petrov přidal svůj vlastní výběr povídek Ručně vyřezávané rakvičky. Tím to zatím zhaslo. K přeložení stále zůstávají Ať jsou slyšet múzy (1956) a všechny povídkové soubory od roku 1970. Proč nikdo nevydal aspoň Múzy, reportáž o turné muzikálové show Porgy a Bess po Sovětském svazu, nechápu, několikrát jsem uvažoval, že se do toho překladu sám pustím, ale vždycky mi do toho nakonec něco vlítlo.

SLÁVA

Truman Capote si na nepřízeň osudu nikdy nestěžoval. I ty dva roky, které v životě strávil v pravidelném zaměstnání, si užil. Ze začátku v literárním časopisu New Yorker třídil jen kreslené obrázky, ale později si sám vytvořil a vedl rubriku Co se ve městě povídá a měl tak skvělou příležitost seznámit se s kulturní smetánkou, a ještě za to dostat zaplaceno. Obrážel recepce v sametovém pláštíku, který v kombinaci s plavou hřívou vlasů ostříhaných na ofinku vypadal jako nějaký vycházkový úbor hodně zjemnělého prince. „Jediný důvod, proč chodit na vysokou školu, je to, že se chcete stát doktorem nebo právníkem nebo něčím v nějakém specializovaném oboru. Ale jestliže chcete být spisovatelem a už JSTE spisovatelem a umíte pravopis - nemáte důvod studovat vysokou školu.“
Truman o svém předurčení nepochyboval. A kritika mu dala za pravdu. Newyorský Herald Tribune označil jeho debut za nejpozoruhodnější románovou prvotinu mladého amerického autora v posledních letech. Capoteho současník William Styron řekl: Málem jsem umřel závistí. Než dosáhl věku, aby mohl volit, byl už hotovým mistrem jazyka. Somerset Maugham ho nazval nadějí moderní literatury a Ernesta Hemingwaye jeho úspěch tak zaskočil, že mu napsal výhrůžný dopis. Andy Warhol se do něj bláznivě zamiloval, postával před okny jeho domu celé dny, dokud mu to matka nezatrhla. A Capote? V rozhovoru pro New York Times Magazine v roce 1978 uvedl: S tím, že jsem homosexuál, jsem nikdy neměl problémy. Stačí se na mě podívat. Byl jsem vždy dost populární.
Byl jsem zábavný a hezký. Byl jsem jiný než ostatní a taky jsem tak vypadal. Lidi odlišnost obvykle nejprve odpuzuje, ale já je dovedu snadno odzbrojit. Svedu je!“
A vzal to pěkně od vrchu. Hollywoodské celebrity si podal až po stárnoucího Errola Flynna, krátký románek si dokonce prožil i s prezidentským kandidátem Adlaiem Stevensonem. Na otázku novináře, co by udělal, kdyby Stevenson za podivných okolností nezemřel, ale volby vyhrál, si Capote jen povzdechl: „No ... Možná bych něco udělal s Růžovou zahradou okolo Bílého domu ...“

BRNKÁNÍ NA LUČNÍ HARFU

Je s podivem, že vedle života vycházející hvězdy stíhal Truman ještě psát. Další kniha byla sice z větší části posbíraná z dříve publikovaných povídek, ale Luční harfa již v samém souzvučném názvu - Grass-Harp - dávala tušit, že je ve vrcholné formě. Brilantní věty, které se V jiných hlasech ještě občas zaplétaly do poetických obrazů beze smyslu, se teď plně podřizovaly celkovému vyznění.
Truman odlehčil svou pověstnou obraznost množstvím odboček a dialogů, až se vám zdálo, že sledujete několik rovin vyprávění stejně snadno, jako byste právě přelaďovali rádio. Capotemu se podařil kousek, kterého se Ernest Hemingway právem obával. Spojil přesně odposlechnuté dialogy s neuvěřitelným citem pro popis. Tam, kde by byl Faulkner už únavný a existencialisté Ernestova typu po kolena v patosu nebo v lepším případě v depresi, se Capote s dětskou hravostí proháněl po stránkách, jako by se nechumelilo. Detail střídal s přímou řečí tak samozřejmě, až se tajil dech. Jeho styl byl stejně zvláštní, jako byste přinutili malíře krajin, aby se stal portrétistou. Truman Capote dospěl k vrcholu svého dosavadního tvůrčího procesu. Jeho největším nepřítelem teď byl už jen on sám. Kdyby se stejným způsobem pustil do další knihy, opakoval by se, ale jak opustit styl, kterým se tak proslavil?
Truman si vzal oddechový čas. Přepracoval Luční harfu pro divadlo a jen tak mimochodem si střihl dva filmové scénáře. Podnikl cestu kolem světa, nějaký čas žil v Portugalsku, Francii a jako bonbónek si dal Sovětský svaz, kam se dostal s černošským pěveckým souborem Porgy a Bess. Reportáž z této cesty se nestala bestsellerem, ale otevřela mu dveře k dalším překladům za železnou oponou. Co bylo povoleno v Sovětském svazu, se pak těžko odmítalo ve spřáteleně podrobených satelitech. Trumana v předmluvách přirovnávali k bojovníkům za lepší budoucnost, za ochránce utlačovaných, vyzdvihovali jeho proletářský původ a soucit s pracující třídou. Truman se jistě dobře bavil. Od šestnácti, kdy se před tetou procházel na vysluněné verandě v dámských šatech, se hodně změnilo. Už nemusel provokovat bigotně katolické příbuzenstvo hláškami typu: „Drahoušci, jednou ze mě bude dokonalý, jemný a citlivý homouš, buzerant, teplouš ... nebo se mám vyjádřit oficiálně a říct homosexuál?“ Společnost, v níž se nyní pohyboval, jeho jinakost přijala, a ještě od ní za to sklízel potlesk. Capote tak velmi brzo pochopil mechanismus, na němž je celý show-byz vystavěn, a začal svých poznatků využívat. Vrátil se do New Yorku a jedna z prvních věcí, které ihned udělal, bylo uspořádání takzvaného Černobílého bálu. Za ušetřených 150 000 dolarů zorganizoval ples jen pro vybrané celebrity, které přinutil přijít v masce. Největší boháči, herci, politici přišli ukázat svoji významnost a v anonymním davu stejně vypadajících masek si ji mohli strčit za klobouk. Účinek byl ohromující. Fotografie z akce se dostala na první stránky časopisů a tomuto vlastně ironickému komentáři společenské smetánky se začalo říkat party desetiletí. Capote skromně prohlásil, že mu šlo jen o vizuální zážitek. V roli baviče byl až po uši. Spisovatel Thomas Thompson o něm prohlásil, že se stal zvířetem v zoo celebrit a že si svou touhou po slávě kazí kariéru. Capote smečoval: „Thompson si zle pošramotil kariéru každou knihou, co kdy publikoval.“ Tohle už nebyl ten jemný hoch ze zapadákova hledající lásku. Princ si sundal rukavičky.

SNÍDANĚ U TIFFANYHO

Capotemu se nikdy filmová verze nelíbila. Ani se mu nedivím. Hepburnová hraje skvěle, ale do role Holly Golightlyové se charakterem vůbec nehodí. Holly, jak ji popsal, byla něco mezi nazrzlou šlapkou a trochu neotesanou venkovankou z Jihu. Těžko uvěřit, že by uvězněný mafián Sally Tomato přesvědčil Hepburnovou k vynášení tajných vzkazů a ta by nic nepoznala. „Copak je to takhle jednoduché? Že ti za hodinu konverzace dává sto liber?“ „On ne, dává mi je ten advokát, posílá mi je poštou v hotovosti, hned jak ode mě dostane povětrnostní zprávu.“ Tohle Hollywood krapet přehnal - Hepburnová a naprostá naivka? Ale takhle to obvykle chodí, jako by snad platilo: čím lepší kniha, tím horší filmové zpracování.
Pokud jsem psal, že Luční harfa byla dosavadní vrchol Capoteho stylu, Snídaně je další vrcholek, jen z jiného kopce. Dokonalá je především stavbou. Dnes, kdy se za novelu označuje kdejaká přefouknutá povídka, nebo naopak příliš krátký román, trochu zapomínáme, co to vlastně novela znamená. Snídaně u Tiffanyho na pětaosmdesáti stránkách řekne přesně tolik, kolik o příběhu potřebujeme vědět. A tahle rovnice platí i opačně. Jednou, jen tak ze srandy, jsem si knížkou listoval a hledal jeden jediný odstavec, který bych mohl vypustit. Nenašel jsem ani větu!

CHLADNOKREVNĚ ...

... se prodalo ještě za Capoteho života neuvěřitelných 15 000 000. V každé veřejné knihovně po celých Státech je aspoň jeden výtisk. Jak se to Capotemu povedlo? Když nepočítáme vliv filmu, který byl samozřejmě ihned podle knihy natočen, musíme si připustit, že to bylo už výběrem samotného tématu. Příběh nepochopitelného vyvraždění Clutterovic rodiny z Holcombu v Arkansasu v té době zajímal skoro každého. Capote se na místo činu vypravil, když byla dvojice vrahů ještě na útěku. Těžko říct, zda už tehdy chtěl o masakru psát, ale když byli Perry Smith a Richard Hickock po roce vyšetřování dopadeni, měl už knihu v hrubých obrysech připravenou. Zbývalo jen navštívit dva tragické hrdiny v cele smrti. Když se Capoteho ptali, proč se rozhodl věnovat tolik času zrovna těm dvěma vyvrhelům, odpověděl: „Šlo mi o literární experiment, nevybral jsem si tu látku proto, že by mě nějak zvlášť zajímala. Chtěl jsem napsat něco, čemu jsem říkal,román faktu‘ - knihu, která by se četla jako román, ale od prvního do posledního slova by to byla jen čistá pravda.“
Chladnokrevně vyšlo v Odeonu v roce 1969, v edici Čtení na dovolenou. Jestli to byl černý vtípek nějakého zlomyslného redaktora, nevím, já bych rozhodně takhle morbidní knížku pod stan nedoporučoval. Upřímně řečeno, ze všech Capoteho literárních klenotů jsem si tenhle vychutnal nejméně. A nebylo to tím, že by popisy postupného vyvražďování nebohé rodinky Capote odflákl, to tedy opravdu ... Ne, prosím vás, ne! Ne! Ne! Ne!
Nedělejte to! Prosím vás, nedělejte to! Prosím vás! Perry podal pušku Dickovi. „Já tu malou přeříznu ... Sakra, vždyť ji můžeš přeříznout taky.“ Ta poslední zkurvená patrona nám dala zabrat. Ale bylo to pořád stejné -- nikde ani hlásku. Jenom vítr. Šokujícího účinku ale Capote nedosahoval jen suchým, objektivním popisem, to, co na knize nejvíc provokovalo, byla naprostá absence morálního stanoviska. Capote prostě popsal několikanásobnou vraždu jako letní piknik o několika chodech. A to si zatím ještě nikdo v literatuře nedovolil.

NA VRCHOLU JE ZIMA

Capote pracoval na rukopisu Chladnokrevně šest let. V závěrečné fázi psaní se dokonce uchýlil na sedm měsíců do naprosté izolace hor ve Švýcarsku. To téma spolu s absolutní samotou ho zle psychicky poznamenalo.
„Nikdy jsem nebyl tak nervózní a přecitlivělý jako tehdy. Kdybych měl tehdy na vybranou, přál bych si nebýt spisovatelem. Ten příběh mě zcela pohltil, najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že mám na osm tisíc stran materiálu!“ Capote začal chlastat.
„Myšlení umělce pracuje horečně, přímo zběsile; mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme třeba, že zatímco většina lidí má deset vjemů za minutu, umělec jich má kolem šedesáti nebo sedmdesáti. Je to jako šílená mašina, která se bez zastávky žene vpřed.“ Capote začal brát drogy.
„Za rok jsem za kokain utratil takových 60 000 dolarů. Dostal jsem se postupně do bodu, kterého většina smrtelníků asi nedosáhne. Když píšu,musím být psychicky naprosto v klidu, ale asi jsem to trochu přehnal ... Myslím, že ten bod nelze překonat.
Snad jedině sebevraždou.“ Capote se zhroutil.
„Převaloval jsem se na posteli a modlil se: Až mi večer spánek zamkne oči, ochraňuj, Pane můj, moji duši. A jestli mám umřít dřív, než bych vstal, prosím Tě, aby sis mou duši vzal. Amen. Miluju Tě ... Já vím. Já Tebe taky. Odpověděl jsem si.“ Capote se zamiloval.
„Na světě neexistuje člověk, kterého byste nezískali. Musíte ho chtít víc než cokoliv jiného. Tak jsem získal spisovatele Jacka Dunphyho. Všichni říkali, že se mi to nikdy nemůže podařit, protože byl tehdy ženatý s úžasnou dívkou, Joan McCrakenovou. Měl jsem ji taky rád, moc rád. Ale byl jsem prostě odhodlaný.“

ŠŤASTNÝ KONEC?

Jak se to vezme. Když Capote zemřel, za záhadných okolností zmizel rukopis, na kterém posledních patnáct let v ústraní pracoval.
Podle mnoha rozhovorů mělo jít o nejosobnější výpověď, jakou si kdy kdo troufl napsat.
Z několika úryvků, které stačil uveřejnit, bylo jasné, že nepřehání. Kniha s příhodným názvem Vyslyšené modlitby byla časovaná bomba naplněná intimnostmi z nejvyšších kruhů. Výbuch se ale nekonal. Nenašly se ani deníky, které si po celý život pečlivě vedl. Náhoda?
Ale jděte. Jeho velké celoživotní kamarádce Marilyn Monroeové taky po smrti někdo pěkně uklidil kvartýr ... h