Rumunská revoluce před 25 lety: To nebyl žádný samet

V neděli 17. prosince pak rozběsněný dav vyplenil budovu krajského výboru Rumunské komunistické strany. Ačkoli prezident Nicolae Ceauşescu nařídil revoltu potlačit, rychle se rozšířila i do Brašova a Aradu. Oficiální sdělovací prostředky zprvu mlčely, a tak se svět o bouřlivých událostech v Rumunsku dovídal zprostředkovaně přes Maďarsko a Jugoslávii. Některé agentury se přímo vyžívaly v líčení tamních hrůz. Podle nich zahynuly v Temešváru stovky lidí, pak tyto počty rostly v celé zemi do tisíců, desetitisíců zabitých a umučených. Teprve později se ukázalo, že šlo spíše o jednotlivce a leckdy náhodné oběti střetů mocenských orgánů s demonstranty.

„Karpatský génius“ padl

Jedenadvacátého prosince se povstání, jemuž vévodila mládež, rozšířilo do hlavního města – Bukurešti. Ceauşescu nechal po návratu ze státní návštěvy Íránu svolat v centru metropole masové shromáždění na svou podporu. Shromáždění však proti očekávání přerostlo v další protirežimní bouři, jež „Dunaji myšlenek“, jak si také nechal říkat, ani neumožnila dokončit projev. Když nepochodil ani další den, kdy měl mluvit z budovy balkónu ústředního výboru strany, uprchl spolu s manželkou Elenou vrtulníkem z Bukurešti. Krátce nato oba zatkli.

Povstalci se zmocnili televize, jež se stala centrem povstání. Docházelo ke srážkám mezi armádou stojící na straně vzbouřenců (dodnes v Rumunsku armádě věří čtyři pětiny obyvatelstva stejně jako pravoslavné církvi) a bezpečnostními složkami věrnými Ceauşeskovi. Prozatímní radu, která převzala v zemi moc, vedl stoupenec perestrojky (Ceauşescu ji zuřivě odmítal) Ion Iliescu a třiačtyřicetiletý inženýr Petre Roman, syn předválečného interbrigadisty ve Španělsku.

Na Štědrý den odsoudil mimořádný vojenský soud „karpatského génia“ Ceauşesca a jeho ženu v parodii na jakýkoli řádný proces k trestu smrti „za genocidu a ekonomické rozvrácení země“ a oba nechal zastřelit. Proces vysílala v noci televize a vrhl stín na rodící se takzvanou demokracii. Navozovalo to nepříjemný dojem, jako by se nová moc snažila co nejrychleji zbavit nepohodlných osob.

Ceauşescu totiž skutečně ležel v žaludku nejen mnoha Rumunům, kteří mu vyčítali prudké snížení životní úrovně a rostoucí potíže v zásobování, ale i Maďarům, v nichž viděl nebezpečnou iredentu, Západu, jenž mu vytýkal porušování lidských práv, Jugoslávii za potlačování srbské menšiny v Banátu a Sovětskému svazu za neochotu uskutečňovat reformy zaváděné Gorbačovem.

Samé lži

Krátce po popravě manželů Ceauşeskových boje ustaly a moci se ujala prozatímní vláda Fronty národní spásy v čele s Ilieskem, jenž 3. ledna 1990 podepsal dekret o obnovení politických stran.

Postupně začal vycházet najevo vodopád lží provázející rumunskou revoluci. Nepotvrdily se hrůzostrašné zvěsti o šedesáti tisících mrtvých během několikadenních bojů za svržení Nicolae Ceauşeska, jenž se po svém nástupu k moci těšil značné přízni Západu za svůj odměřený postoj k Sovětskému svazu a nezávislé kroky v zahraniční politice (Rumunsko nadále udržovalo diplomatické styky s Izraelem a po nástupu Pinocheta i s Chile, zúčastnilo se letních olympijských her v Los Angeles atd.). Šetření prokázalo, že během revoluce zahynuli ll04 lidé (část povstalců se omylem postřílela mezi sebou) a 3321 utrpělo zranění. „Umučený“ farář Tőkés, horující pro práva maďarské menšiny v Sedmihradsku, se objevil živ a zdráv. K žádné partyzánské činnosti „desetitisíců agentů Securitate“ nedošlo.

Mimořádně odpornou formou propagandy se stalo zneužití mrtvolek dětí vytažených z márnic, jež byly vydávány za oběti Ceauşeskovy tyranie.

Rumunsko vykročilo na trnitou cestu budování nové společnosti. Zažilo vysokou inflaci. Do zahraničí odešlo přes dva milióny lidí včetně mnoha příslušníků inteligence a odborníků. Postupně vstoupilo do NATO i Evropské unie, jejímž je ovšem po Bulharsku druhým nejchudším členem. Uvidíme, kam se bude dále ubírat.